V moderní společnosti považujeme nevěru za jednu z nejhorších věcí, které lze ve vztahu zažít. Pro mnoho lidí je to jasný důvod k rozchodu. Přesto nejde o výjimečnou situaci – podle jedné české studie se k nevěře přiznalo 43 procent dotázaných.
Když se mi kamarádka Karin nedávno svěřila, že má mimomanželský poměr, nepřekvapilo mě to. Co mě ale zaskočilo mnohem víc, bylo její přesvědčení, že právě tahle „bokovka“ jí pomáhá zachránit vztah.
Karin je třicátnice a sama sebe popisuje jako velmi sexuálně založenou. Se svým partnerem Petrem je už čtyři roky a říká, že jsou do sebe stále velmi zamilovaní. Splňuje téměř všechno, co si od partnera přála – až na jednu zásadní věc. Petr na sex příliš není.
„Poprvé jsme se milovali až po půl roce vztahu!“ svěřila se mi. „Petr mi řekl, že v životě moc sexu neměl a že se v tom necítí dobře, protože má potíže s erekcí. Jenže tehdy už jsem do něj byla zamilovaná, tak mi to bylo jedno,“ řekla. „Dokázala jsem si poradit sama, takže mi nepřišlo, že bych zas o tolik přicházela,“ dodala, když jsem na ni hodila nevěřícný pohled.
Jenže pak pracovně potkala Bruna. Do zprvu formální komunikace se postupně vloudily opatrné pikantní komentáře a smajlíky. „Jak jsme se trochu osmělili, a došlo nám, že se jeden druhému líbíme, začaly být zprávy čím dál sugestivnější,“ vypráví Karin, „no a nakonec to přerostlo v sexting.“
Sex bez emocí
Tím to ale neskončilo. Jednou za ním přišla do prázdné nemovitosti, kterou měl na starosti. Oba věděli, co se stane. Nervozitu rychle vystřídalo vzrušení a první polibek všechno zpečetil. Dnes se tomu prvnímu setkání spíš směje.
Z původní jednorázovky se stala pravidelná záležitost. Teď spolu tráví každý volný okamžik. Karin říká, že se kvůli tomu samozřejmě cítí trochu provinile, ale omlouvá si to tím, že Petr ji zkrátka nemůže sexuálně uspokojit. Navíc je prý expertka na oddělování sexu od emocí – sex vnímá jako čistě fyzickou záležitost, která na ni nemá emocionální dopad.
Vždycky si tuhle část života budu pamatovat jako úžasnou zkušenost.
„Samozřejmě, při sexu se objevují emoce, které jsou příjemné, ale pokud jde o hluboké emocionální spojení, to já nemám. Myslím, že je to kvůli tomu, že jsem byla dlouhá léta svobodná a měla spoustu jednorázových známostí, takže jsem se možná při sexu začala od emocí odpojovat,“ uvažuje.
Pro dobro všech?
Když jsem se jí zeptala, proč vztah s Petrem neukončí, odpověděla, že takhle jí to vyhovuje nejvíc. S Petrem má lásku, jistotu a blízkost, od Bruna dostává sex bez emocionální zranitelnosti, které se bojí.
Tvrdí, že jí poměr paradoxně pomohl i doma. Přestala cítit zášť a znovu se cítí žádoucí. Začala o sebe víc pečovat, cvičí, lépe se stravuje a její sebevědomí roste – což se podle ní odráží i ve vztahu s Petrem. Podle Karin má bokovka pozitivní dopad dokonce i na Brunovo manželství. Jeho žena je prý v podobné situaci jako Petr a Bruno má pocit, že tím jejich vztahu také pomáhá.
Hrátky s ohněm
Trend otevřenějších vztahových modelů sílí, zejména u mladších generací, které zpochybňují představu, že jedna osoba musí naplnit všechny potřeby partnera. Karin je přesvědčená, že jinou možnost ani nemá. „Děláme to, co musíme, abychom zachránili naše vztahy,“ říká. Háček je v tom, že jejich partneři o ničem nevědí.
A právě tajemství bývá tím, co vztahy ničí nejvíc. Nevěra může krátkodobě ulevit, ale dlouhodobě testuje důvěru – a tu nelze donekonečna obcházet. Některé páry ji ustojí, jiné ne. Karin sama připouští, že jednou to možná skončí. „Ale vždycky si tuhle část života budu pamatovat jako úžasnou zkušenost,“ říká.
Karinin příběh komentuje Michal Gondek, odborník na otevřené vztahy a zkušený partnerský poradce.
Jak důležitá je dobrá sexualita pro ženy a pro muže? Jsou v tom nějaké rozdíly?
Milostná intimita je pro většinu lidí velmi důležitou součástí života. Dokonce je jedním z nejpodstatnějších pilířů celkového naplnění. Lidé to pociťují především tehdy, když milostné interakce dlouhodobě nepřinášejí uspokojení, jaké by mohly a měly. To je hezky vidět i v tomto příběhu.
Mně přijde zásadní, že tuto potřebu často jako důležitou neuznáváme. Například v seberozvojovém prostředí se život často rozděluje na jednotlivé důležité segmenty. Nejčastěji zmiňovanými jsou: práce, peníze, vztahy, zdraví, seberealizace či poslání, čas pro sebe. Zdůrazňuje se, že tyto jednotlivé oblasti jsou navzájem provázané a vzájemně se ovlivňují. Ale co milostné naplnění? Není náhodou i to důležitou, avšak často opomíjenou životní oblastí? Podle mě je to právě jedna z těch podstatných životních dimenzí, která setsakramentsky ovlivňuje všechny ostatní, a je proto škoda, že v těchto schématech chybí.
Je naprosto v pořádku, že emoční propojení a angažovanost s partnerem a milencem je jiná, avšak jejím popíráním či potlačováním si protagonisté kálí do vlastních bot. Místo integrity tak neustále „trénují“ potlačení a oddělení svých jednotlivých částí.
Příběh Karin ukazuje, že je možné mít moc hezký vztah, a přitom nebýt milostně naplněný. Což opět ukazuje, že sexualita je stejně důležitá jako třeba právě partnerské souznění. V praxi má pak možné oddělení partnerství a milenectví své výhody, avšak i úskalí.
Důležité je, že milostné a partnerské potřeby mohou být u některých lidí či v některých životních obdobích pestré. Dokonce, i když budete milostně, partnersky či kamarádsky s někým naprosto spokojení, stejně se může stát, že budete chtít a potřebovat zažívat partnerství, milenectví či kamarádství i v jiném provedení a s jiným člověkem. Přesvědčení, že je-li člověk milostně či partnersky (u)spokojený, zajisté se nezamiluje či nepomiluje i s někým dalším, dělá obrovské škody. Je navíc velmi snadno vyvratitelné z perspektivy evoluční psychologie, neurobiologie, antropologie a především historie.
V příběhu výše Karin odděluje emoční a sexuální složku. Setkáváte se s tím i Vy ve své praxi? A jaký dopad to na člověka může mít?
Oddělování emoční a sexuální složky působí, minimálně na základě tohoto příběhu a obzvláště ve spojení s polygamií či sexuální nevěrou, jako jakési zjednodušení. Ve skutečnosti je to však k opravdové spokojenosti oklika nebo spíše slepá ulička. Hlubší spokojenost totiž vzniká na podkladu integrity, tedy naprostého souladu těla, emocí, mysli, podvědomí, a dokonce i vyššího vedení. Pokud jakoukoli složku z procesu či rozhodování upozadíte nebo vyloučíte, nakonec vám to dá „sežrat“.
Je naprosto v pořádku, že emoční propojení a angažovanost s partnerem a milencem je jiná, avšak jejím popíráním či potlačováním si protagonisté kálí do vlastních bot. Místo integrity tak neustále „trénují“ potlačení a oddělení svých jednotlivých částí. Já chápu, že mnoho lidí si myslí, že by bez toho potlačení/rozštěpení své milostné tužby nenaplnili, avšak jak říkám, je to slepá ulička.
Samozřejmě, že láska má mnoho podob. Sexovat však bez lásky a bez emoční angažovanosti považuji za hloupé a škodlivé. Nehledě na to, jestli to děláte s jedním člověkem nebo s více. Je to jedna z věcí, kterou bych sobě, blízkým lidem včetně milovaných žen ani mým klientům v žádném případě nedoporučil, ba dokonce nedovolil.
Lidé dnes žijí nejčastěji v sériové monogamii, navíc leckdy protkané různými aférami a nevěrami. Tento model však má naprosto jiné dopady na naši psychiku i život než původní křesťanská opravdová monogamie. Náš současný model už nedává stabilitu a kontinuitu, avšak zároveň ještě nepřiznává plnou svobodu, a tedy zodpovědnost.
Abych to řekl konkrétně a názorně. Když by měla má milostná partnerka další(ho) milence či milenky, měla by v tom mou podporu. Vícekrát jsem to zažil. Když by to však měl být sex bez lásky, tak bych ji v tom nepodpořil a sám bych v milostném potkávání s takto nastavenou ženou nepokračoval. Ani s klientem, který by si chtěl užívat sexuální bokovky bez lásky, bych nespolupracoval.
Je podle Vás v pořádku nevěru tajit?
Tohle je veliká a vůbec ne tak snadná otázka, jak se zdá. Obecně se totiž tajení a přiznávání bere jako kritérium mezi formami konsensuálně nemonogamními a běžnou nevěrou. Jenomže pokud se přiznání milostné interakce stanoví ve vztahu jako povinnost, má to i své úskalí. Ze sdílení na základě chuti, blízkosti a důvěry se stává povinné ohlašování, či dokonce dovolování se.
Já jsem si velmi ulehčil život tím, že zpočátku milostného vztahu zřetelně vyjádřím, že povinnost hlásit případné jiné milostné interakce nevyžaduji a ani ji sám nepřijímám. A tehdy se sdílení milostných věcí děje přirozeně na základě důvěry, nikoliv povinnosti.
Že tajné milostné interakce jsou pro většinu lidí totální otřes důvěry, je všeobecně známá věc. Já však s oblibou obracím perspektivu. Pokud Ti někdo něco intimního neřekne, tak k Tobě asi nemá úplně důvěru. To je však hlavně Tvůj problém. Pokud pak uděláš scénu, akorát potvrdíš, že svěřovat Ti citlivé věci není bezpečné. Není větší narušení důvěry, než dožadování se a nařizování důvěry. A partnerství v tom není výjimkou, ačkoliv se o to mnoho lidí snaží.
Takže milostně se scházet s někým, aniž by to věděl další milostný partner, podle mě v žádném případě není ideální. Může to být indikátor vlastní neintegrity, neupřímnosti, nepřijetí vlastních tužeb, strach z odmítnutí či ukončení vztahu. Avšak přiznaně milostně interagovat s více lidmi je natolik zásadní změna, že rozumím tomu, že mnoho lidí zůstává u nevěry „na tajňačku“.
Vnímáte ve svém okolí, že se postoj lidí k polygamii mění? A že nám přestává monogamie vyhovovat?
Já jsem už před pětadvaceti lety vnímal, že monogamii v pravém původním slova smyslu, tedy jeden milostný partner na život, nemáme. Mnoho lidí se o to snaží a moc si neuvědomují, že nežijí v monogamii, ale v neustálém ztroskotávání v pokusech o ni. Lidé dnes žijí nejčastěji v sériové monogamii, navíc leckdy protkané právě různými aférami a nevěrami. Tento model však má naprosto jiné dopady na naši psychiku i život než původní křesťanská opravdová monogamie. Náš současný model už nedává stabilitu a kontinuitu, avšak zároveň ještě nepřiznává plnou svobodu, a tedy zodpovědnost.
Reklama
Osobně mám pocit, že mnoho lidí se tomuto tématu snaží podívat naplno do tváře a stavět svůj život na jiném než striktně či sériově monogamním základu. Uvědomuji si fakt, že je to z velké části lidmi a kruhy, v jakých se já sám pohybuji.
Celospolečenská změna se děje velmi pomalu. A většina lidí se pokouší držet monogamních ideálů, dokonce, i když je celoživotně nejsou schopni dodržovat. Má to své opodstatnění, protože nemáme alternativní morálně-partnersky-milostný konzistentní rámec. Většina lidí se oprávněně děsí rychlého rozvolnění tradičního partnerství, genderových rolí, a dokonce i pohlavních identit.
Dekonstrukce tradičního, o monogamii se pokoušejícího morálního rámce, bez jeho nahrazení lepšími principy však pouze vede ke vztahovému i životnímu chaosu a neřádu. A věřím, že většina z nás by chtěla spíše aktuálnější řád: lepší, upřímnější, autentičtější a láskyplnější, ve kterém bude i přiznaná hodnota naplňujícího a přiměřeně pestrého milostného života.
* Jména v článku byla změněna
