Nevěra a konsenzuální nemonogamie bývají v běžných debatách často házeny do jednoho pytle. Pro jedny je to druhé jen eufemismem pro nevěru, jiní ji odsuzují jako „moderní experiment,“ který rozvrací vztahy i rodiny.
Psycholožka a psychoterapeutka Iva Rolederová se ve své terapeutické praxi věnuje zejména vztahům, intimitě a sexualitě jednotlivců, párů i polykul a sama již přes deset let zažívá nemonogamii na vlastní kůži. Když zrovna nepracuje v Praze, rekonstruuje s manželem, partou přátel a dobrovolníků staré panské sídlo a kostel v Sudetech.
Co přesně znamená „konsenzuální nemonogamie“? Jak ji definujete ve své praxi?
Konsenzuální nemonogamie je zastřešující pojem pro vztahy, ve kterých se partneři vědomě domluví, že jejich vztah nebude výhradně monogamní. Důležité slovo je právě konsenzus, tedy otevřený souhlas všech zúčastněných.
Laicky tomu říkáme také otevřený vztah, ačkoliv tím se v KNM často myslí i jedna konkrétní podoba nemonogamního vztahu. Aby však nedošlo k mýlce, nejde o chaos ani o vztah bez vymezených hranic. Často je tam naopak pravidel víc než v klasickém partnerství. Nejde ani o popření závazku, jak se někdy předpokládá.
Iva Rolederová. (foto: se svolením)
Spíš o snahu přiznat si, že lidská touha, citová vazba i potřeba blízkosti nejsou vždy tak přímočaré, jak bychom si přáli. Že láska nemusí automaticky znamenat exkluzivitu a že ani samotná výlučnost ještě nezaručuje pocit bezpečí. Jde o to, že konsenzuální nemonogamie přistupuje k našim potřebám flexibilněji než klasická monogamie, která má hodně omezený prostor, ve kterém romantický vztah může existovat.
Můžete popsat, jak je to v praxi?
V praxi se setkávám s velmi různými podobami. Od otevřených vztahů, které jsou otevřené zejména na sexuální úrovni, přes polyamorii, která je víc o romantice a lásce, až po modely, které si lidé vytvářejí úplně na míru. Mnoho lidí ani nemá potřebu jejich verzi vztahové rozmanitosti nějak pojmenovávat.
Společné mají jedno. Snahu žít vztahy vědoměji a pravdivěji. Partneři spolu otevřeně mluví o tom, že jejich vztah nemusí naplnit všechny potřeby jednoho člověka. A místo toho, aby tuto skutečnost skrývali, se s ní snaží pracovat.
Jaký je hlavní rozdíl mezi konsenzuální nemonogamií a nevěrou? Co je klíčovým prvkem, který je odlišuje?
Ten rozdíl je zásadní. Nevěra vzniká ve lži a tajemství. V tom, co se neříká, protože by to bylo příliš ohrožující. Konsenzuální nemonogamie neboli otevřený vztah naopak stojí na otevřenosti a vzniká právě v rozhovoru. Nepředstavujte si ale rozhovor, ve kterém máte za třicet minut jasno, obvykle je to dlouhý proces na měsíce až roky.
Nevěra důvěru narušuje. Otevřenost se ji snaží znovu postavit, jen jiným způsobem, než na jaký jsme zvyklí. Možná i proto to tolik lidí mate. Jsme zvyklí posuzovat vztahy podle chování, ne podle kvality napojení a komunikace. Přitom právě ty často rozhodují o tom, zda vztah bolí, nebo může uzdravovat.
Proč někteří lidé považují otevřené vztahy za přirozenou volbu, zatímco jiní je vnímají jako hrozbu pro stabilitu vztahu?
Protože každý z nás žije v jiném příběhu o lásce. Pro mnoho lidí je monogamie hluboce spojená s bezpečím, hodnotou a pocitem „jsem pro tebe výjimečný“. Jakékoli narušení této představy pak může působit jako ohrožení samotného vztahu.
Zároveň ale víme, že naše představy o lásce nejsou jen biologické, ale silně kulturní. To, co dnes bereme jako „normální vztah“, je vlastně docela nový koncept. To neznamená, že je špatně. Jen není jediný možný.
Možná největší mýtus ze všech je víra, že existuje jen jeden správný způsob, jak milovat.
Vyrůstáme v kultuře, která nám vypráví velmi konkrétní romantický příběh. Jeden partner, jedna osudová láska, jeden člověk, který by měl být zároveň milencem, nejlepším přítelem, terapeutem i smyslem života. Když se tento ideál střetne s realitou, vzniká napětí. A právě v tom napětí se někteří lidé začnou ptát, zda by vztahy nemohly fungovat i jinak.
Jaké jsou nejčastější mýty o otevřených vztazích, které se vyskytují ve společnosti?
Velmi často slýchám, že jde o lidi, kteří se bojí závazku. Ve skutečnosti je to často přesně naopak. Vyžaduje to velkou míru zodpovědnosti, sebereflexe a schopnosti mluvit o nepříjemných věcech.
Další častý omyl je představa, že nemonogamie je jen o sexu. Jako by šlo hlavně o množství partnerů. Ve skutečnosti bývá sex často to nejmenší. Mnohem víc se řeší emoce, čas, pozornost a nejistota, se kterou se každý musí naučit zacházet.
Často se také říká, že takovým vztahům chybí hloubka. Jenže řada lidí popisuje pravý opak. Právě otevřenost jim poprvé umožnila být k sobě opravdu upřímní. A možná největší mýtus ze všech je víra, že existuje jen jeden správný způsob, jak milovat.
Jaké výzvy mohou nastat při přechodu z monogamního vztahu na otevřený vztah? Jak se s nimi dá pracovat?
Nejtěžší nebývá samotné otevření vztahu, ale setkání s vlastními emocemi a starými zraněními, která byla dlouho schovaná pod zdánlivou stabilitou monogamie. Žárlivost, strach z opuštění, porovnávání se, nejistota nebo pocit nedostatečnosti se mohou ozvat velmi silně.
Důležité je pochopit, že cílem není tyto emoce odstranit, ale porozumět jim. Pomáhá zpomalení, otevřený rozhovor a přiznání, že něco bolí nebo že je toho příliš. Často se ukazuje, že nejde ani tak o to, co se děje teď, ale o starší zkušenosti, které se znovu připomínají.
Pro mnoho párů má v této fázi velkou hodnotu i odborná podpora. Ne proto, aby někdo rozhodoval, zda je otevřený vztah správně, ale aby pomohl vytvořit prostor, kde se emoce nemusí zlehčovat ani přetlačovat.
Jaké psychologické faktory mohou ovlivnit ochotu lidí zapojit se do konsenzuální nemonogamie?
Roli hraje schopnost pracovat s emocemi, vztah k nejistotě i zkušenosti z předchozích vztahů. Někteří lidé mají silnější potřebu autonomie, jiní zase větší potřebu jistoty. Důležité je pochopit, že nemonogamie není žádný vyšší stupeň vývoje. Je to jen jiný vztahový model a ten prostě není pro každého.
Jak se konsenzuální nemonogamie projevuje v každodenním životě párů? Jaká pravidla se obvykle nastavují?
Ve skutečnosti to bývá mnohem všednější, než si lidé představují. Místo volného plynutí nastupují domluvy, kalendáře a jasně vymezené hranice. Partneři řeší, kolik času patří jejich hlavnímu vztahu, co chtějí sdílet, a co už si nechávají pro sebe. A samozřejmě i praktické věci, třeba otázku bezpečného sexu nebo míru citového zapojení.
Nemonogamie nebývá revoltou, ale pokusem o větší pravdivost.
Paradoxně jde často o velmi strukturovaný způsob, jak spolu lidé fungují. Právě proto, aby se v tom všichni cítili bezpečně.
Jak se v rámci konsenzuální nemonogamie pracuje se žárlivostí a bezpečností?
Žárlivost nezmizí. Jen se s ní zachází jinak. Není vnímána jako chyba, ale jako informace – o nenaplněných potřebách, strachu nebo i starých zraněních. Žárlivost je signálem, třeba že jsme pro sebe neměli teď tolik kvalitního času, kolik jsme chtěli, a že se o tom potřebujeme pobavit. Místo potlačování se tedy otevírá rozhovor o tom, co nám tahle emoce vlastně říká. Pracuje se s ní skrze otevřenou komunikaci, sebepoznání a někdy i terapeutickou podporu.
Bezpečnost má emoční i fyzickou rovinu. Patří sem jasná pravidla, respekt k hranicím, ale také běžná praxe testování na pohlavně přenosné nemoci a dohody o používání ochrany. Zde nám dokonce výzkumy naznačují, že lidé žijící v nemonogamii jsou lepší v dodržování praktik bezpečnějšího sexu než monogamní lidé. Snad kvůli tomu, že realita více sexuálních partnerů je něco, o čem se v KNM běžně mluví a počítá se s tím. Není to něco, co vyvolává morální paniku.
Jaký vliv má konsenzuální nemonogamie na vztahovou dynamiku a komunikaci mezi partnery?
Zásadní. Bez otevřené komunikace tenhle model dlouhodobě nefunguje. Lidé se učí mluvit dřív, než se věci nahromadí. Pojmenovávají potřeby, hranice i nejistoty. Pro některé páry je to růstová zkušenost, pro jiné příliš náročná cesta.
Existují osobnostní rysy nebo životní zkušenosti, které lidi k nemonogamii přitahují víc?
Často jde o větší otevřenost novým zkušenostem a ochotu zpochybňovat představy, které jsme převzali automaticky. Někdy k tomu přispívá i zkušenost s tím, že tradiční model nefungoval tak, jak měl. Rozvod, opakovaná nevěra nebo dlouhodobý vnitřní nesoulad. Nemonogamie pak nebývá revoltou, ale pokusem o větší pravdivost.
Jak reaguje širší společnost na páry praktikující konsenzuální nemonogamii?
Stále s velkou mírou nepochopení. Přetrvávají stereotypy, že takové vztahy nejsou opravdové, že ubližují dětem nebo že jde jen o módní trend. Mnoho lidí má pocit, že zpochybnění monogamie znamená zpochybnění lásky samotné. Přitom jde spíš o otázku formy než obsahu. I proto mnoho lidí svou vztahovou strukturu raději nesdílí veřejně.
Reklama
Zároveň je ale vidět posun. Víc se mluví o různých podobách lásky, rodiny a intimity. Ne proto, aby monogamie zmizela, ale aby přestala být jedinou normou. Přibývá prostoru pro různorodost a možnost volby.
Jaké jsou psychologické výhody a nevýhody konsenzuální nemonogamie pro jednotlivce a páry?
Mezi možné výhody patří větší autenticita, otevřenost, pocit svobody a hlubší sebepoznání. Nevýhodami mohou být emoční náročnost, společenský tlak nebo větší časová a energetická zátěž. Nejde o model lepší než monogamie. Je to jiný způsob vztahování, který vyhovuje jen části lidí. Není to cesta pro každého a ani monogamie není univerzální řešení.
Jaké kroky byste doporučila párům, které o otevřeném vztahu uvažují?
Důležité je nejprve posílit samotný vztah, ujasnit si motivace a mluvit o obavách dřív, než se začne jednat. Vyplatí se postupovat pomalu, brát pravidla jako flexibilní a počítat s tím, že se budou vyvíjet. A také přijmout, že rozhodnutí zůstat monogamní může být stejně vědomou a zralou volbou.
Užitečná může být i párová terapie nebo odborné vedení. Ne proto, aby někdo určoval, co je správně, ale aby vztah zůstal bezpečným prostorem pro oba.
Jak se vnímání konsenzuální nemonogamie podle vás vyvíjí a co očekáváte do budoucna?
Stejně jako jsme si zvykli na to, že život se dá žít mnoha způsoby, začínáme připouštět i pestrost partnerských uspořádání. Otevřenost ve vztazích se pomalu přesouvá z okraje diskuse do běžné reality. A právě svoboda rozhodnout se, co komu dává smysl, je možná tou nejzásadnější proměnou.
