Můj loňský hejt na Valentýna byl o kytkách a trapnosti. Letos pojďme hlouběji. Tenhle svátek totiž není o lásce, ale o jejím marketingu. Je to den, kdy se snažíme růžovým filtrem přebít fakt, že naše vztahy jsou v troskách, intimita se smrskla na swipe doprava a my jsme zapomněli, jak se doopravdy dívat lidem do očí.
Stále nenávidím Valentýna, protože je to povinná katarze pro generaci, která se bojí závazku. A to dokonce tolik, že ani nesouloží, nemluví, nepije...
1. Doba „situationshipu“: Jak slavit něco, co nemá jméno?
Žijeme v éře, kde „chodit spolu“ zní jako diagnóza z minulého století. Máme situationshipy, friends with benefits, mluvíme o „benchingování“ nebo „ghostingu“. Starší generace nejen že slovům nerozumí, ale i kdyby rozuměly, vůbec by nepochopily, JAK TO? Vztahy jsou projekty s nejasným datem ukončení a nulovou zárukou. A do tohohle chaosu, kde se polovina lidí bojí odpovědět na zprávu dřív než za dvě hodiny, aby nevypadali „příliš dostupně“, vpadne 14. únor.
Valentýn je stále vrcholně absurdní divadlo. Jak máte koupit dárek někomu, u koho si nejste jistí, jestli s ním za týden ještě budete mluvit? Je to den, kdy algoritmus očekává romantiku, zatímco realita nabízí jen úzkost z toho, jestli vaše „storyčko“ s kyticí uvidí ten správný ex-přítel.
Celý rok jsme emočně nedostupní, čumíme do mobilů u večeře, neposloucháme, co ten druhý říká, ale čtrnáctého to všechno „vyžehlíme“ šperkem nebo večeří za pět tisíc.
Nenávidím Valentýna, protože nás nutí hrát hru na jistotu v době, kdy je jistota považována za emocionální nesvobodu.
2. Instagramová estetika: Láska jako produktová fotka
Podívejte se na ten den optikou sociálních sítí. Valentýn se stal dnem „výkonnostní romantiky“. Nejde o to, jak se s partnerem cítíte, ale jak vypadá večeře na fotce. Pokud kytice nebyla na Instagramu, jako by nebyla. Láska se stala estetickou kategorií.
Třeba včera jsem byla se synem v jednom nejmenovaném velkém nákupním centru, ale jsem si jistá, že je to v každém. Uprostřed koridoru stála obrovská expozice, kde jste si mohli změřit a zjistit, jakou lásku má vaše barva… Syn tam strašně chtěl jít! Jenže jeho maminka nenávidí Valentýna, takže tam nakonec musel jít sám, a místo láskyplné souhry dvojic, které se potýkaly s labyrinty, aby nakonec zjistily, že jejich láska je „modrá“, si jen asi po deseti minutách snahy dostrkal kuličku do středu labyrintu a odešel s tím, že „Valentýn je blbost“. Jo! Mateřský úspěch!
Kupujeme si drahé zážitky ne pro prožitek, ale pro digitální stopu. Tenhle svátek parazituje na naší potřebě validace. Je to den, kdy se i ty nejtoxičtější páry tváří jako z reklamy na štěstí. A my ostatní, co to sledujeme, cítíme tu pachuť falešnosti.
Nenávidím Valentýna, protože degradoval nejintimnější lidský cit na obsah pro feed, který má životnost čtyři sekundy, než ho někdo odscrolluje pryč.
3. Ekonomika viny: Výkupné za nedostatek pozornosti
Přiznejme si to: pro mnoho mužů, a čím dál víc i žen, je Valentýn jen formou „výkupného“. Celý rok jsme emočně nedostupní, čumíme do mobilů u večeře, neposloucháme, co ten druhý říká, ale čtrnáctého to všechno „vyžehlíme“ šperkem nebo večeří za pět tisíc.
Je to odpustek za naši každodenní lenost v budování vztahů. Korporátní svět nám prodává iluzi, že pozornost se dá koupit v dárkovém balení, ale ona se skutečná intimita neděje pod tlakem kalendáře. Děje se v úterý večer, když vynášíte koš nebo když spolu mlčíte v autě, a není to trapné. Valentýn tenhle tichý, mravenčí proces budování důvěry uráží svou hlučnou prvoplánovostí.
4. Sex jako transakce, ne jako spojení
Další věc, o které se nemluví: valentýnský sex. Povinné vyvrcholení povinného dne, podobně jako je tomu se stromečkem na Štědrý den nebo vydlabanou dýní na Helloween. Ve valentýnském „vyrcholení“ je něco hluboce mechanického a nevášnivého. V době, kdy je porno dostupné na dvě kliknutí a sex se stal spotřebním zbožím, se Valentýn snaží vrátit do hry „posvátnost“ spojení. Ale dělá to tak křečovitě, že výsledek připomíná spíš gymnastické cvičení než prolnutí dvou duší.
Reklama
Všechno je to o výkonu. Musí to být speciální. Musí to být „wow“. A tenhle tlak zabíjí jakoukoli autentickou touhu.
Nenávidím Valentýna za to, že z postele dělá další kolbiště, kde musíme dokazovat, že jsme „v pohodě“ a že nám to „klape“.
5. Teror „sebelásky“: Nová past pro singles
A pak je tu ta nová vlna – marketing sebelásky. „Nemáš nikoho? Kup si dildo, dej si vanu a buď svou vlastní valentýnkou!“ To je snad ještě horší než ten původní tlak. Je to jen další způsob, jak nám něco prodat. Marketing se přeorientoval na osamělé a snaží se je přesvědčit, že jejich samota je „self-care projekt“.
Jenže člověk je tvor společenský. Potřebujeme druhé lidi. A předstírat, že sklenička vína a maska na obličej nahradí lidské teplo, je jen další level popření reality. Valentýn nám tohle popření cpe pod tlakem, ať už jsme v páru, nebo ne.
Chceme pravdu, ne růžový plyn
Proč tedy Valentýna doopravdy nenávidět? Protože nám lže do očí. Tváří se, že láska je stav, který se dá oslavit, zatímco láska je proces, který se musí žít, budovat a pěstovat jako nejdražší květinka. Nutí nás se srovnávat s nereálnými standardy v době, kdy jsou naše skutečné lidské vazby křehčí než kdy dřív.
Možná by největším aktem lásky čtrnáctého února bylo vypnout mobily, vykašlat se na drahé večeře, sednout si naproti sobě a říct si: „Hele, je to mezi náma teď těžký, ale chci to zkusit.“ Bez filtrů, bez dárků, bez publika. Jenže na tomhle nikdo nevydělá. A proto budeme dál kupovat ty zvadlý růže a tvářit se, že je všechno v pořádku. A to je ten pravý důvod k nenávisti.
