Někomu se to skutečně podaří prožít život s jedním člověkem. Jiní si o tom mohou maximálně přečíst v románech nebo zamáčknout slzu dojetí u romantických filmů.
Začněme u základů. Evoluční biologie studuje, jak se naše chování vyvinulo, aby maximalizovalo šance na přežití a reprodukci. U savců je monogamie rarita, jen asi devět procent druhů žije v párech, kde samec a samice sdílejí teritorium déle než jednu sezónu.
Za symbol věrnosti často považujeme labutě, ale i u nich si občas někdo z páru „odskočí“. Absolutně na špici zvířat, která jsou oddaná svému partnerovi, stojí ve skutečnosti hraboš. Ikona zvířecí monogamie. Jejich věrnost je biologicky zakódovaná. Přes svou idyličnost nejde o romantiku, ale o evoluci. Hraboši žijí v prostředí, kde je přežití mláďat náročné. Stabilní pár, který brání teritorium, staví hnízdo a střídá se v péči, měl větší šanci předat své geny dál. Ale jak je na tom člověk?
Mít více žen je přirozené?
Být věrný je pro řadu lidí nadlidský úkol. S chutí si pak čteme o aférách politiků a celebrit, s menším nadšením už vnímáme nevěry v našich osobních životech.
Biolog a evoluční psycholog David P. Barash se k tomu ve své knize Out of Eden staví přímo. Podle něj naše potíže s monogamií vycházejí z hluboké evoluční minulosti, která má s ideálem jednoho partnera na celý život společného možná méně, než bychom si přáli. Barash tvrdí, že mnoho toho, co dnes považujeme za „normální“, jde proti našim evolučním instinktům a kultura a biologie se už tisíce let přou o to, kdo má v našich vztazích poslední slovo.
Monogamie je jako být na koncertě, který trvá 50 let, a nesmět odejít, vyměnit interprety ani si vzít sluchátka.
„Monogamie, zejména celoživotní a výlučná, není přírodním standardem, ale spíše kulturní konstrukcí,“ píše Barash v knize. Podobná myšlenka se objevuje i v publikaci Na počátku byl sex od psychologa Christophera Ryana a psychiatričky Cacildy Jethá. Podle nich jsme neseděli u ohně pěkně v párech, kde bychom si mačkali ruce, ale všechno bylo všech. Lovecko-sběračské komunity sdílely všechno: jídlo, péči o děti i sexuální partnery.
Tuto teorii potvrzuje i fakt, že ve velké databázi tradičních společností jich je 85 procent označeno jako polygynní, tedy takové, kde muž může mít více žen. Ne, že by tak všichni žili, protože řada mužů si to nemohla dovolit, nicméně většina společností je tomu otevřená.
U většiny sexuálně se rozmnožujících organismů začíná vše jednoduchým faktem: spermie jsou levné, vajíčka drahá. Muži tak mohou potenciálně zplodit desítky dětí, zatímco žena nenavýší svou reprodukční kapacitu ani tehdy, když má partnerů víc. Polyandrie, tedy případ, kdy má žena více partnerů, je proto mnohem vzácnější fenomén a odborníci se přou, co za ním stojí. Jedním z důvodů může být přístup k více zdrojům.
Vypadá to tedy, že model jeden muž a více dam byl v historii normou. A teď nepříjemná pravda: Proč muži statisticky touží po více partnerkách? Barash cituje mega-studii Davida Schmitta a týmu z roku 2003 a výsledek? „Napříč světem, prakticky bez výjimek, muži touží po relativně velkém počtu sexuálních partnerek.“ To není kultura, to je evoluce. V polygynní minulosti se vyplatilo „zasít co nejvíc“, protože jen pár mužů uspělo. „Touha po více sexuálních partnerkách je přirozená. A stejně tak není pochyb, že monogamie přirozená není,“ shrnuje Barash své poznatky.
Monogamie je nejtěžší hra našeho života
A monogamie? Podle Barashe to není náš vnitřní kompas, ale vynález civilizace. Přišla se soukromým vlastnictvím, urbanizací, monoteismem, abychom zabránili chaosu, kdy by bohatí brali všechny ženy a chudí by se bouřili. Vtipné je, že Barash je sám ženatý, monogamní v praxi, polygamní v hlavě. V rozhovoru pro Los Angeles Times říká: „Monogamie není snadná, přirozeně.“
Kulturně vynucovaná monogamie přinesla překvapivě mnoho výhod: méně násilí mezi muži, větší stabilitu komunit, a hlavně lepší péči o děti.
Snadné to možná pro někoho není. Je to jako být na koncertě, který trvá 50 let, a nesmět odejít, vyměnit interprety ani si vzít sluchátka. Přesně tak nějak vypadá monogamie, nejtvrdší disciplína lidského života. A přesto ji většina z nás dobrovolně hraje. Proč? Protože data i evoluce říkají: je to brutálně náročné, ale dlouhodobě nejlepší investice, jakou můžete udělat.
Kulturně vynucovaná monogamie přinesla překvapivě mnoho výhod: méně násilí mezi muži, větší stabilitu komunit, a hlavně lepší péči o děti. Tedy přesně to, co dnešní svět zoufale potřebuje. A tady se dostáváme k pointě, která možná překvapí. Monogamie není snadná, ale je pravděpodobně nejlepším kompromisem mezi našimi instinkty a tím, jak chceme žít.
Joseph Henrich, evoluční antropolog z Harvardu, to shrnul v klíčové studii. „Když společnost přejde na normativní monogamii, klesne kriminalita, násilí mezi muži i domácí násilí – často o desítky procent.“ V polygynních společnostech zůstává 20 až 40 procent mužů bez partnerky, což vytváří armádu frustrovaných mladých chlapů, ideální koktejl pro války, loupeže a terorismus. Monogamie tento přetlak vyfoukne tím, že dá každému ženu, děti, a tedy i důvod se chovat slušně.
Lepší žádný táta než špatný táta
Monogamie se lidem vyplácí hlavně kvůli dětem. Lidské dítě je extrémně „nešikovné mládě“, roky nevydělává, neumí si obstarat jídlo, neumí se bránit. Udržet ho při životě a v rozumném psychickém stavu je náročný, dlouhodobý projekt. A právě tady se monogamie přirozeně vyplácí.
Antropolog Frank Marlowe v přehledové studii argumentuje, že právě otcovská investice ve smyslu péče a zdroje od mužů je klíčovým faktorem, proč jsou lidské společnosti převážně monogamní, nebo alespoň „seriálně monogamní“, tedy jeden partner po určitou dobu, ale ne nutně na celý život.
Reklama
I když je v současné době moderní kritizovat muže a jimi nastolený patriarchát, vypadá to, že to byli v minulosti právě oni, kdo se rozhodli neinvestovat energii do soutěžení s ostatními muži, ale do konkrétní partnerky a jejich společných dětí. Muž, který „běhá za každou sukní“, má sice víc potenciálních potomků, ale z hlediska evoluční biologie, pokud žádnému z nich moc nepomáhá, ti potomci mají menší šanci přežít a uspět.
Ale pozor, špatná monogamie je horší než žádná. Proto odborníci vydávají poselství: „Děti vyrůstající ve vysoce konfliktních manželstvích nevykazují lepší výsledky než děti po rozvodu. Někdy jsou na tom dokonce hůř.“ Takže žádné povinné držení se za ruce do konce života, pokud doma hoří malá rodinná apokalypsa.
