Pohádky si lidé vyprávěli už po staletí. Původně přitom nebyly určené pro děti, ale pro dospělé. Dnes je předčítáme svým potomkům a natáčíme podle nich filmy. V naší kultuře jsou tak zakořeněné, že snadno přehlédneme předsudky a nezdravé stereotypy, které nám často předhazují.
„Všechny ty pohádky, které jsme v dětství poslouchali, nás učily, kým máme být, jak se máme cítit a jak máme vypadat. Málokdo ví, jak škodlivé účinky na naši psychiku mohou tyto příběhy mít,“ varuje na svém youtubovém kanále psycholožka Georgia Dowová.
Dokonalá krása
Hned prvním problémem je tlak na dokonalost (jako kdyby ho už tak nebylo dost na sociálních sítích). „Když se podíváme na typickou Disneyho postavu, například Guinevru, nemá žádné vrásky a její obličej je naprosto symetrický,“ říká Dowová. Kromě toho má samozřejmě dokonalou figuru, vosí pas a husté dlouhé vlasy. „Krmí nás tím, že jen tak může vypadat dokonalá princezna, a lidé se pak snaží této dokonalosti přiblížit.“
Reklama
Podle psycholožky se v dnešní době velká část společnosti přiživuje na tom, že mnoho jedinců nabylo dojmu, že nejsou dost. Dost dobří, dost schopní, dost bohatí... jakékoliv „dost“. „Kolik korporátů a jak velká část naší ekonomiky by padla, kdybychom milovali sami sebe za to, kým opravdu jsme, a kdybychom hledali krásu v nitru místo zaměření na zevnějšek?“ ptá se.
„Hodná holka“
A nejde jen o vzhled. „V pohádkách je nám často předkládáno, že pokud neděláme věci určitým způsobem a nepasujeme je do všeobecně přijímané šablony, měli bychom se napravit,“ vysvětluje Dowová. Například taková Popelka. V pohádce je idealizovaná jako „hodná dívka“, která trpělivě snáší ponižování od macechy a sester, dokud ji nevysvobodí princ. Z jejích úst neuslyšíme žádný vzdor ani námitky. Je to jen „ideál“ poslušné, skromné a přizpůsobivé dívky. Naopak její sestry – tvrdohlavé, namyšlené a neochotné se přizpůsobit, jsou vykresleny výhradně negativně.
Je jasné, že takové rozdělení postav se na nás může negativně podepsat. Pokud jsme už odmala vedeni k tomu, abychom byli jen hodní a snažili se všem okolo zavděčit, učí nás to potlačovat své vlastní potřeby, názory a emoce. Neustálé přizpůsobování se očekáváním druhých pak může vést k nízkému sebevědomí, pocitům viny nebo frustraci. Pro děti je důležité, aby byly nejen poslušné, ale aby také rozvíjely svou autenticitu a stanovovaly si hranice.
Černo-bílé vidění světa
S tím souvisí další problém. Pohádky často zobrazují svět velmi jednoduše – postavy a jejich činy jsou buď „dobré“, nebo „špatné“. Sněhurka je čistá a nevinná, její macecha zlá a zákeřná; Popelka je hodná a trpělivá, její sestry nemilosrdné a závistivé. Takové černo-bílé vidění světa může u dětí podporovat rychlé a povrchní soudy, místo aby se učily vnímat nuance a složitosti lidského chování. Život není tak jednoduchý. Lidé mohou dělat chyby, být sobečtí i laskaví zároveň, jednat z nejistoty, strachu ale i z lásky.
Čekej, až tě zachrání
Pohádky děti, zejména dívky, učí pasivitě. Co spojuje Sněhurku, Šípkovou Růženku a Popelku? Kromě bezchybné pleti a nádherných vlasů všechny před celoživotním utrpením nebo věčným spánkem zachrání odvážný princ na bílém koni. Typicky je dosti osekanou verzí muže – ukazuje se jen jako hrdina posedlý vlastním cílem, kterým je získat ‘pravou lásku’.
„Některé příběhy mě šokovaly. Lidé umírali, topili se, zabíjeli se a ubližovali si navzájem. Nemohla jsem uvěřit, že tohle je dětská literatura. O šest měsíců později, když jsem četla své dceři o princezně, která žila šťastně se svým princem, mě napadlo: Pohádky jsme úplně očistili od negativity – ke škodě našich dětí.“
„Tohle je pravděpodobně jedna z věcí, která mi na pohádkách vadí nejvíc. Že někdo pořád potřebuje někoho jiného, aby ho zachránil. Podporuje to také přístup takzvané naučené bezmoci, kdy neustále hledáme někoho tam venku, kdo za nás bude konat a učiní nás šťastnými,“ vysvětluje Dowová. Podle ní by se měl každý z nás snažit zachránit hlavně sám sebe. „To neznamená, že bychom neměli požádat o pomoc a nevyužít všechny zdroje, které máme. Jen není dobré to pasivní čekání na pomoc zvnějšku, což nás pohádky učí.“
A pak je tu druhý extrém, kdy protagonisté, často muži, nepotřebují nikoho a nic, protože jsou to superhrdinové. „Myslím, že obě varianty mohou být velmi nezdravé. Nechceš být pasivní obětí ani superhrdinou, který nikdy nepotřebuje pomoct.“
Sluníčkový přístup
„Když jsem četla své dceři pohádku a stálo tam: Sněhurka a její princ se vzali a žili šťastně na zámku, uvědomila jsem si, že už od útlého věku jsme naprogramováni věřit, že život je šťastný, bezstarostný a dokonalý a že bychom měli být také takoví,“ píše pro Huffington Post Vanessa Loderová.
Popisuje, jak v domě svých rodičů listovala knihou pohádek bratří Grimmů. „Některé příběhy mě šokovaly. Lidé umírali, topili se, zabíjeli se a ubližovali si navzájem. Nemohla jsem uvěřit, že tohle je dětská literatura. O šest měsíců později, když jsem četla své dceři o princezně, která žila šťastně se svým princem, mě napadlo: Pohádky jsme úplně očistili od negativity – ke škodě našich dětí.“
Pokud jsou ženy ceněny za to, že vypadají hezky a že našly svého prince, spíše než za píli, odolnost, odvahu a zranitelnost, co to říká našim dětem – synům i dcerám – o tom, jak by se ženy měly chovat a na co by se měly soustředit?
Vanessa vzpomíná, jak jí manžel jednou řekl, že raději přeskočí úryvek z knihy Dr. Seusse, kde se píše: „Ve dne si celý den hrajeme. A v noci spolu bojujeme.“ „Někdy se lidé neshodnou a může to skončit hádkou. Doufáme snad, že když tuto informaci před dětmi skryjeme, nebudou se hádat ani prát? Je přece přirozené, že my lidé spolu někdy bojujeme. Můžeme být smutní, zranění, rozzlobení nebo vystrašení,“ zdůrazňuje Loderová.
Když pohádky takto cenzurujeme, vytváříme nevědomky prostředí, které podporuje v dětech pocity studu. Mají dojem, že nejsou dost dobré, protože nedokážou splnit vysoké standardy zobrazené v těchto příbězích.
Manželství na piedestalu
V kultuře, kde se lidé berou později než kdykoli předtím a mnozí sňatek úplně přeskočí, působí fráze „měli svatbu a žili šťastně až do smrti“ jako ze středověku. Bohužel jde o jedno z věčných témat pohádek a jejich remaků, jako je Sedmero krkavců, Popelka a Šípková Růženka. Všechny vrcholí velkolepou oslavou manželství. Věčné romantické spojení je dokonce alfou a omegou i údajně „moderních“ pohádek, jako je například Shrek.
Manželství tak působí jako životní meta, o kterou bychom měli všichni bez rozdílu usilovat. Naopak hodnota profesního, finančního a společenského úspěchu, stejně tak prosté životní naplnění je upozaděná a málokdy se v pohádkách objevuje. Podle Victorie Showunmiové, která vyučuje gender na University College London, to znamená, že svobodný člověk je „neúspěšný a ve společnosti nemá místo“. „Láska je vnímána jako stav, který nastane, když najdete někoho, koho si vezmete, a není vnímána jako vyvíjející se filozofický koncept,“ řekla deníku The Independent.
„Pokud jsou ženy ceněny za to, že vypadají hezky a že našly svého prince, spíše než za píli, odolnost, odvahu a zranitelnost, co to říká našim dětem – synům i dcerám – o tom, jak by se ženy měly chovat a na co by se měly soustředit?“ souhlasí Loderová.
Upravte to
Ačkoli pohádky mohou být skvělým zdrojem inspirace pro diskuse s dětmi, měli bychom být opatrnější v tom, jakým způsobem s nimi tyto příběhy sdílíme. Donald Haase, autor knihy Pohádky a feminismus, vybízí rodiče, aby pohádky četli skepticky a s archaismy je konfrontovali. „Mohou číst nebo vyprávět klasické pohádky způsobem, který záměrně zpochybňuje nebo podrývá stereotypy,“ vysvětluje.
Jak na to popisuje Loderová. „Pohádku o princi a princezně jsem předělala. Při každém čtení jsem jednoduše změnila větu ,Sněhurka žila šťastně se svým princem na zámku‘ na ,Sněhurka žila se svým princem na zámku. Někdy byli šťastní, jindy smutní, rozzlobení, vystrašení, hloupí nebo vděční‘. Snažila jsem se nedělat z toho moc velkou vědu, protože nejsem proti princeznám. Chci podporovat ženskost a ctít krásu – vnitřní i vnější. Jen jsem chtěla dceři poskytnout vyváženější přístup.“
