Rodičovství je plné prvních okamžiků. První úsměv. První zoubek. První krok a první den ve školce. Jenže jak potomci rostou, radostných „poprvé“ je míň a míň. Místo nich nastoupí každodenní logistika. Ráno do školy, odpoledne na kroužky, večer úkoly, večeře a nekonečné debaty o tom, proč se ponožky nemůžou válet uprostřed obýváku.
A pak přijde „poprvé“, na které vás nikdo moc nepřipraví. Den, kdy vám dítko dá najevo, že je mu váš názor ukradený.
Ale já se tě neptala
Pětačtyřicetiletá Simona mi u společné večeře vyprávěla, jak se z její šestnáctileté dcery stal cizinec, se kterým těžko hledá společnou řeč. Téměř přes noc.
„Bylo to, jako kdyby domů přišel někdo jiný, kdo si na hlavu natáhl Janin obličej. Ještě nedávno se mě ptala na názor úplně na všechno. Co si oblíknout, jak dát do kupy slohovku i to, jestli se má přihlásit do tanečních. Před měsícem ale přišla ze školy naštvaná a já jsem nejspíš spáchala nejhorší rodičovské faux pas – chtěla jsem s ní probrat, co se stalo, a nějak ji z toho vytáhnout,“ začala.
Setřepala mě jako otravného jehovistu, kdyby se ji na ulici snažil zlanařit.
„Ani mě nenechala domluvit. Uprostřed druhé věty mi suše oznámila: ,Ale já se tě neptala,' a odkráčela k sobě do pokoje. Nebyla drzá, řekla to prostě bez emocí. Setřepala mě jako otravného jehovistu, kdyby se ji na ulici snažil zlanařit. Chvíli jsem tam stála s otevřenou pusou, jako já vůbec nechápala, co se právě stalo. Říkala jsem si, že to byl nějaký exces a nechala jsem ji být, ale za měsíc se nezměnilo vůbec nic“.
Konec světa? Ani náhodou.
Jenže zkuste to vysvětlit rodiči, který něco podobného zažívá poprvé. Takový šok nezažije člověk, jehož dítě má od školky vlastní názor na všechno. Přijde od toho, které bylo vždycky „hodné“ a spolupracující.
Přechod na vlastní operační systém
Mnoho rodičů si podobné změny vykládá jako vlastní selhání. Dítě se ale postupně učí být samo sebou. A součástí tohoto procesu je i to, že začne zpochybňovat autority, které dříve přijímalo automaticky. Včetně těch rodičovských. Psycholog Petr Sakař rodičům připomíná, že puberta je jedním z klíčových období takzvané separace: postupného osamostatňování a hledání vlastního místa ve světě.
„Úkolem dospívajícího není souhlasit. Jeho úkolem je dospět.“ Tak by se dala shrnout jedna ze základních tezí vývojové psychologie. A to bývá mnohem méně příjemný proces, než jsme si jako rodiče batolat představovali. Psycholožka Šárka Miková v rozhovoru pro Flowee zdůrazňuje, že nic jako „normální puberta“ neexistuje, protože každé dítě jí prochází způsobem, který odpovídá jeho osobnosti.
Přijde chvíle, kdy musíte pustit volant
Janina reakce na máminu snahu o komunikaci nebyla o nezájmu, a už vůbec ne o Simonině rodičovském pochybení. Jana se jen začala orientovat podle vlastního radaru. Ten Simonin mezitím dál pátral po nebezpečí, které možná vůbec neexistovalo.
Obě měly svým způsobem pravdu. Pochopitelně to neznamená, že by rodiče měli rezignovat na pravidla nebo přestat děti vést. Mělo by to pro ně být signálem, že se jejich role začíná měnit. Že se z člověka, který rozhoduje a má právo veta, stává někdo, kdo radí a ukazuje mantinely, ale současně povoluje řetěz a nechává mládě udělat vlastní zkušenost.
IZS máma
Simona mi o pár dní později psala, že za ní Jana přišla s pláčem. Ten nejvíc cool kluk ze školy totiž půjde do tanečních s někým jiným. Dál mluvit nechtěla, zato ale chtěla kyblík zmrzliny a podívat se s mámou na nějaký horor.
Reklama
Bylo jí jedno jaký, hlavně prý, aby to nebyla žádná love story. Simona vybrala film Temná voda. Do love story má opravdu daleko. Zato je v něm máma, která svou dceru miluje, i když k tomu vůbec nemá ideální podmínky.
Možná víc nepotřebujete
Úspěšné rodičovství nevypadá tak, že vás dítě vždycky poslouchá. Ani tak, že mezi vámi nikdy nevznikne konflikt. Někdy je to mnohem prozaičtější.
Pohádáte se. Oba řeknete něco, co vás mrzí. Na chvíli si lezete na nervy. A pak zjistíte, že ten vztah pořád drží pohromadě.
