Když si do vyhledávače zadáte pojem domácí vzdělávání, zaplaví vás vlna pozitivních inspirací a oslav nezávislosti. Skutečné dopoledne ale v mnoha rodinách nevoní po čerstvých rohlíčcích. Mnohem častěji voní po vystydlé kávě a slzách bezmoci nad učebnicí vlastivědy, kterou dítě odmítá otevřít. Rozhodnout se pro domácí výuku pod hlavičkou Ministerstva školství znamená přijmout plnou legislativní a formální zodpovědnost za to, že vaše dítě splní státní standardy. A právě tady, v momentě střetu obrovské rodičovské touhy po svobodě a neúprosného tlaku na výkon, začínají první hluboké pochybnosti o dokonalém obrazu.
Cena za svobodu se neplatí jen penězi
Tím prvním a nejviditelnějším stínem je finanční a logistický náraz. Přestěhovat školu do kuchyně totiž znamená, že jeden z rodičů – v drtivé většině případů matka – musí výrazně omezit nebo zcela opustit svou standardní kariéru. Ocitá se v situaci, kdy je ekonomická stabilita rodiny závislá na jednom příjmu, což vyžaduje vysokou míru disciplíny v plánování rozpočtu. Jak dokládají zkušenosti sdílené na portálu Děti jsou taky lidi, skloubení výuky s výdělečnou činností vyžaduje od rodičů hledání specifických forem práce, jako jsou částečné úvazky či podnikání z domova. Rodiče v rozhovorech uvádějí, že tato volba s sebou přináší nutnost přehodnotit životní priority a často i vědomé rozhodnutí pro skromnější životní styl výměnou za čas věnovaný vzdělávání dětí.
Mohou tak vyrůst v bezpečném názorovém skleníku, kde sice nikdy nezažijí šikanu, ale možná se ani nenaučí, jak vést konstruktivní konflikt s někým, kdo má radikálně odlišný světonázor.
Dospělý navíc musí každý den provádět náročný psychologický přemet a přepínat mezi milujícím rodičem a hodnotícím učitelem. Ztráta jasné hranice mezi časem určeným k plnění školních povinností a chvílemi pro rodinný odpočinek představuje stresový faktor, který při dlouhodobém působení zvyšuje riziko rodičovského vyhoření.
Tichá propast mezi partnery
S tím úzce souvisí další, velmi tichá bolest domškoláckých rodin, kterou je partnerská propast. Když jeden z rodičů převezme výuku a druhý roli výhradního živitele, drasticky to naruší dynamiku jejich vztahu. Vzniká obrovské nepochopení. Živitel rodiny po celodenní práci v kanceláři často nechápe, z čeho je jeho partnerka doma tak vyčerpaná, vždyť si jen kreslili a četli s dětmi. Vyučující rodič má naopak pocit, že na něm leží veškerá tíha rodinného krbu i budoucnosti potomků, a cítí se nedoceněný. Mnoho manželství v této fázi končí v tichých krizích, protože z životních partnerů se stávají vyčerpaní manažeři vzdělávacího projektu.
Past vlastního ega a strop kompetencí
Když rodina tyto nástrahy překoná, často narazí na další zeď, o které se v kruzích kolem domácího vzdělávání diskutuje jen velmi opatrně. Jde o strop rodičovských kompetencí a lidskou pýchu. Na prvním stupni je poměrně snadné být pro dítě vševědoucím průvodcem. Co se ale stane, když dítě v sedmé třídě začne projevovat mimořádný talent na pokročilou fyziku, chemii nebo cizí jazyky, které rodič zkrátka neovládá? Mnoho dospělých v tu chvíli nedokáže překousnout vlastní ego a přiznat, že na něco zkrátka nestačí. Místo aby vyhledali špičkového mentora nebo přehodnotili formu vzdělávání, snaží se látku neobratně doučit po nocích. Dítě tak může být paradoxně brzděno v rozvoji jen proto, že rodič nedokáže svou roli delegovat.
Názorový skleník místo reálného světa
Odborníci se často přou o socializaci. Data z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity sice potvrzují, že domškoláci netrpí nedostatkem přátel a sociálních kontaktů, ale chybí tu jeden zásadní kontext. Klasická škola je mikrokosmos celé společnosti. Dítě se v ní potkává se spolužáky z odlišných sociálních vrstev, s různými hodnotami i názory. Učí se, že svět je pestrý, a často s ním hluboce nesouhlasí. Děti vzdělávané doma se naproti tomu často pohybují v homogenních komunitách stejně smýšlejících rodin. Mohou tak vyrůst v bezpečném názorovém skleníku, kde sice nikdy nezažijí šikanu, ale možná se ani nenaučí, jak vést konstruktivní konflikt s někým, kdo má radikálně odlišný světonázor.
Tvrdý náraz na systém
Tím vůbec největším a nejvíce tabuizovaným tématem je ovšem návratový šok. Život přináší situace, jako jsou rozvody nebo náhlé změny ekonomické situace, které se nevyhýbají žádné sociální skupině, což pro domškoláckou rodinu může znamenat nutnost okamžitého návratu obou rodičů na trh práce a přestup dítěte do klasického školního systému. Tento náhlý přechod z individuálního režimu do institucionálního prostředí představuje pro dítě i rodiče výraznou adaptační zátěž, na kterou je nutné být připraven.
Reklama
Jak ve své knize The Gardener and the Carpenter uvádí psycholožka Alison Gopnik, úkolem rodiče není „otesat“ dítě do určité podoby, ale vytvořit mu bezpečné prostředí (zahradu), ve kterém se může rozvíjet. Domácí vzdělávání je jednou z cest, jak toto prostředí vytvořit, ale její úspěch závisí na schopnosti rodičů upřímně hodnotit své limity, pečovat o vlastní stabilitu a být připraveni na nepředvídatelné životní změny.
Volba, která mění DNA rodiny
Zkušenosti českých rodin i odborné pohledy naznačují, že domácí vzdělávání není pouhou technickou změnou způsobu výuky, ale hlubokým zásahem do identity celého rodinného systému. Přijetí plné odpovědnosti za vzdělání dětí přináší na jednu stranu kýženou svobodu a prostor pro individualitu, na stranu druhou však vyžaduje vysokou míru sebereflexe a ochotu čelit vlastnímu vyčerpání. Skutečné „stíny“ domškoláctví tak neleží v nekvalitních učebnicích nebo v chybějících znalostech fyziky, ale v nárocích na udržení zdravých vztahů a psychické stability v prostředí, kde se domov stal institucí.
