Výsledek? Vychováváme lidi, kteří jsou v patnácti letech neschopní existence bez externího zdroje energie, tedy bez vás.
Proč je vaše oběť pro dítě toxická? V české společnosti přežívá jeden extrémně nebezpečný virus: mýtus, že dobrý rodič je ten, který se pro své děti rozkrájí. Ženy, a čím dál častěji i muži, se předhánějí v tom, kdo je víc unavený, kdo obětoval víc své kariéry, svých koníčků a své postavy na oltář dětského štěstí. Jenže pozor – tato oběť není zadarmo. Je to nevyhlášený dluhopis, který dříve nebo později předložíte svému dítěti k proplacení.
Past dokonalého servisu a syn mojí kamarádky
Nedávno jsem byla na kávě u své kamarádky Jany. Její syn, říkejme mu Tobiáš, má čerstvých dvanáct let. Tobiáš je chytrý kluk, ovládá tři programovací jazyky, ale v reálném světě je zcela a naprosto nepoužitelný.
Seděly jsme s Janou v kuchyni a Tobiáš přišel s tím, že má hlad. Jana, aniž by přerušila větu, vstala, namazala mu chleba, nakrájela ho na úhledné trojúhelníčky, protože kůrky on nejí, a podala mu ho až pod nos. Tobiáš ani nezvedl oči od mobilu. O deset minut později Jana vteřinu po zazvonění budíku vyskočila, aby mu sbalila tašku na trénink, protože „on by na ty chrániče určitě zapomněl“.
„Šetříme čas,“ lžeme si do kapsy. Ve skutečnosti si kupujeme chvilkový klid za cenu dlouhodobé nesvobody.
Jana je vyhořelá, unavená a nemá čas sama na sebe. Stala se z ní konzumentka vlastní síly. Tobiáš není přitom vůbec zlý, jen se naučil, že svět je automat na splněná přání, kde on je středobodem a máma je operační systém, který vše obstará. Podle článků z tzv. „helicopter parenting“ mají tyto děti později obrovské problémy s autonomií a kompetencí. Tobiáš nevyroste v lídra, ale v někoho, kdo bude v první práci čekat, až mu šéf „namaže chleba“. A to se nestane.
Dopaminová past a proč samostatnost bolí
Problém je v tom, že samostatnost není zadarmo. Vyžaduje to, co moderní psychologie nazývá odloženým uspokojením. Jenže my děti topíme v okamžitém komfortu. Když dítě fňuká, že mu nejde zavázat tkanička, většina rodičů se k němu vrhne a udělá to za něj. „Šetříme čas,“ lžeme si do kapsy. Ve skutečnosti si kupujeme chvilkový klid za cenu dlouhodobé nesvobody.
Když za dítě řešíte každý problém, jeho mozek nedostává šanci zažít ten sladký pocit, že něco zvládlo samo. A bez téhle zkušenosti se z námahy stává hrozba, ne výzva.
Riziko jako lék na pasivitu
Jsme obětí kultu bezpečnosti. V porovnání se socialistickými hřišti našeho dětství jsou dnešní hřiště tak bezpečná, až jsou vlastně nudná. No dobře, ne tak docela, ale rozhodně nejsou tak dobrodružná. Myslíme na to, aby povrch byl měkký, rohy oblé, materiály zdravotně nezávadné. Dítě, které nikdy nespadlo ze stromu, neví, kde má své hranice. A kdo nezná své hranice, ten se bojí světa. Strach je pak tím, co dítě drží u vašich sukní, potažmo i bohužel u vaší peněženky anebo v mama hotelu, hluboko do dospělosti.
„Obsluhovaní“ teenageři nepoužívají slovesa v první osobě. Neříkají „uvařil jsem si“, ale „je uvařeno“. Neříkají „zapomněl jsem si boty“, ale „boty nejsou v tašce“. Pasivní rod v jejich mluvě odráží pasivitu jejich bytí.
Ellen Sandseter, norská profesorka, která se věnuje dětskému světu, tvrdí, že děti mají evoluční potřebu riskovat. Pokud jim třeba lezení na stromy, krájení nožem, chození ven bez dozoru neumožníme v kontrolovaném prostředí, pak se jejich potřeba vzrušení buď zvrhne v patologii, nebo zakrní v naprostou pasivitu. Samostatné dítě je to, kterému jste dovolili se říznout nebo spálit o kamna, a ono zjistilo, že svět se kvůli tomu nezboří.
Kult „Matky Terezy“ už ne!
Když se pro dítě obětujete, vytváříte v něm nevědomý pocit viny. Dítě cítí, že vaše štěstí závisí na něm, a to je pro malého člověka neúnosné břemeno. Místo aby se soustředilo na vlastní růst, podvědomě monitoruje váš emoční stav. Z takových dětí rostou dospělí, kteří neumějí říkat „ne“, nebo naopak sociopati, kteří se naučili, že lidé kolem nich jsou jen komparz v jejich životním dramatu. Pokud nemáte vlastní život, parazitujete na tom dětském. A to je ten nejhorší druh konzumace.
Projekt Tobiáš a výchova v inkubátoru neschopnosti
Vraťme se k mé kamarádce Janě a jejímu Tobiášovi. Všimli jste si někdy, jak tito „obsluhovaní“ teenageři mluví? Nepoužívají slovesa v první osobě. Neříkají „uvařil jsem si“, ale „je uvařeno“. Neříkají „zapomněl jsem si boty“, ale „boty nejsou v tašce“. Pasivní rod v jejich mluvě odráží pasivitu jejich bytí.
Jana si stěžuje, že Tobiáš je „líný“. Ale lenost neexistuje. Existuje jen absence nutnosti. Proč by se Tobiáš snažil, když ví, že máma má v hlavě zabudovaný radar na jeho potřeby? Podle teorie, kterou rozpracovali Deci a Ryan, jsou tři základní psychologické potřeby člověka: autonomie, kompetence a sounáležitost. Jana Tobiášovi systematicky ničí první dvě. Bere mu šanci cítit se kompetentní. Bere mu šanci být pánem svého času.
Chceš nový iPhone? Fajn, tady máš seznam prací, které v naší domácnosti nebo u sousedů můžeš udělat, a já ti ke každé vydělané koruně přidám padesátník. To není týrání dětí, to je kurz přežití v kapitalismu.
Výsledkem je stav, který můžeme nazvat domácí invalidita na vyžádání. Dítě se naučí, že projevování neschopnosti je nejlepší způsob, jak získat pozornost a servis. Je to evolučně výhodná strategie. Ostatně, proč by se lev namáhal lovem, kdyby mu antilopy samy skákaly do tlamy už naporcované a s oblohou?
Emocionální anorexie: Generace, která neumí prohrávat
Dalším hřebíčkem do rakve samostatnosti je naše neschopnost nechat děti prohrát. Dnešní trend „diplomů za účast“ a neustálého chválení i za to, že se dítě trefilo lžící do pusy, vytváří generaci s emocionální anorexií. Nejsou schopni strávit neúspěch.
Když za dítě „žehlíte“ průšvihy ve škole, když voláte trenérovi, proč váš potomek nesedí v základní sestavě, nekryjete mu záda. Vy mu podřezáváte větev, na které sedí. A na stromě, na který samo nevylezlo. Schopnost zvládnout stres a selhání se buduje pouze skrze expozici stresu a selhání. Neexistuje žádná zkratka. Pokud z dítěte uděláte konzumenta neustálé pozitivní zpětné vazby, v momentě, kdy narazí na první realitu bez pochvaly, zhroutí se.
Peníze jako anestetikum
A pak je tu finanční parazitismus. Většina rodičů dává dětem kapesné jako „nárokovou dávku“. Za co? Za to, že existují? Tím je učíme základní lekci konzumenta: zdroje jsou nekonečné a nesouvisejí s mým výkonem.
Samostatnost začíná u pochopení hodnoty. Chceš nový iPhone? Fajn, tady máš seznam prací, které v naší domácnosti nebo u sousedů můžeš udělat, a já ti ke každé vydělané koruně přidám padesátník. To není týrání dětí, to je kurz přežití v kapitalismu. Pokud z nich děláte konzumenty vašich peněz bez protihodnoty, připravte se na to, že je budete dotovat i v jejich čtyřiceti.
Cestou ven je strategický nezájem
Jak tedy nevychovat dalšího Tobiáše? Klíčem je strategický nezájem. Zní to krutě, ale je to nejvyšší forma lásky. Moje rada je provokativně jednoduchá: Staňte se pro své děti trochu víc neviditelnými. Prostě buďte trochu „horší“ rodiče. Takže:
- Přestaňte být připomínáčkem: Pokud si vaše dítě zapomene úkol, nechte ho dostat pětku. Ta pětka je nejlepší učitel managementu času, kterého kdy potká.
- Delegujte moc, ne úkoly: Neříkejte „ukliď si hračky“. Řekněte „tvůj pokoj je tvé království, ale pokud se v něm nebude dát projít, nebudu tam moct přijít a přečíst ti pohádku“. Nechte důsledky, aby pracovaly za vás.
- Vytvořte prostor pro chybu: Dítě, které se bojí chyby, se nikdy nepustí do ničeho nového bez vašeho schválení.
Osvobození pro všechny
Výchova k samostatnosti je o tom, že snesete jejich hněv a svou vlastní nejistotu. Je to o tom, že přestanete být jejich otroky, abyste z nich neudělali doživotní vězně vlastní neschopnosti. Skutečná láska totiž nemá podobu namazaného chleba bez kůrek. Skutečná láska je odvaha říct: „Tohle už zvládneš sám. A jestli ne, tak se z toho poučíš.“
Reklama
Vychovat samostatné dítě znamená smířit se s tím, že nebudete „nejlepší kamarád“, který všechno vyžehlí. Budete průvodce, který občas stojí opodál a kouká, jak se jeho svěřenec plahočí do kopce.
Cílem není mít doma poslušného robota, ale člověka, který v osmnácti sbalí kufr, a vy budete vědět, že ve světě nezahyne. A co víc, i vy konečně přestanete být palivem pro motor někoho jiného. Protože vaše síla není bezedná, a je na čase ji začít investovat zase do sebe. A možná zjistíte, že když dětem přestanete sloužit, konečně se nadechnete oba.
