„Chtějí dětem nabídnout bezpečí, lásku a šanci na plnohodnotný život. A to je přece to nejdůležitější,“ říká Filip Milde z iniciativy Jsme fér. Zatímco politici se dál přou, jestli mají stejnopohlavní páry právo adoptovat děti, většina odborníků i veřejnosti má jasno: ano, mají.
Organizace, které se věnují náhradní rodinné péči, potvrzují, že mezi páry stejného pohlaví často převažují ti, kteří vědomě přijímají děti, o něž jiní nestojí – děti s handicapem, traumatem nebo jiným původem. Možná proto, že sami vědí, jaké to je žít mimo většinové normy. Jejich motivací není ideologie, ale empatie a odpovědnost – přesně ty vlastnosti, na kterých stojí každá skutečná rodina.
Kdo jiný, když ne my
Mnoho z těchto párů chápe adopci jako závazek vůči společnosti. Říkají: „Pokud můžeme nabídnout stabilní domov, proč ho neotevřít dětem, které to nejvíc potřebují?“ Není to gesto odvahy, ale přirozený projev lidskosti. A možná i tichý vzdor vůči systému, který jim roky říkal, že „na rodinu nemají právo“.
Stát, který zaspal dobu
Český stát hází stejnopohlavním rodinám klacky pod nohy už téměř dvě dekády. Od zavedení registrovaného partnerství v roce 2006 se pro ně změnilo jen minimum. Nový zákon o partnerství, platný od ledna 2025, sice zní moderně, ale rovnost nepřinesl. Lesby, gayové, bi a trans lidé stále nemohou uzavřít plnohodnotné manželství a právně zajistit své děti. Výsledkem je právní vakuum, ve kterém tito rodiče i úřady tápou. A jak už to bývá, nejvíc tím trpí děti.
Reklama
Když společnost nevidí
Většina lidí netuší, že právě gay a lesbické páry nejčastěji adoptují „nežádané“ děti – ty, které ostatní odmítají. A přestože kvůli diskriminaci mohl být zákonným rodičem dlouho jen jeden z partnerů, nevzdávali se. Jejich příběhy dokazují, že rodinu neurčuje pohlaví rodičů, ale ochota milovat bez podmínek.
Politici, kteří neslyší
„Nejvíc frustrující je, že část našich zákonodárců stále ignoruje fakta,“ říká Filip Milde. Opakovaně jim předkládají výsledky výzkumů a příklady fungujících rodin ze světa, ale v politické debatě stále vítězí předsudky nad realitou. Mnozí poslanci dodnes argumentují dávno vyvrácenými studiemi nebo příběhy vytrženými z kontextu. A každé takové vystoupení neublíží „ideologii“, ale konkrétním dětem, které v těchto rodinách vyrůstají.
Sebík a jeho dvě mámy
Jedním z mnoha příběhů, které ukazují, proč jsou tyto rodiny tak důležité, je Sebík. Narodil se s Prader–Williho syndromem – vzácným genetickým onemocněním, které způsobuje oslabení svalstva, opožděný vývoj a trvalý pocit hladu. Jeho biologičtí rodiče se ho vzdali hned po porodu. Nový domov našel až po deseti měsících – u maminek Terezy a Evy.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Každý den s ním bojují o malá vítězství. O první kroky, první slova i o trochu více klidu. Léčba je náročná a drahá, ale láska, kterou od nich dostává, se měřit nedá. Pro Sebíka by bez nich možná žádný domov neexistoval.
Co by se mělo změnit
Rozdělovat lidi podle toho, koho milují, je nedůstojné a nesmyslné. Rovné manželství a rovnoprávné rodičovství nejsou revolucí – jsou logickým krokem. Podporuje je většina společnosti i vědecké autority. Zbývá jen, aby to pochopili i ti, kdo o nich rozhodují.
