„V České republice máme tisíce dětí, pro které se aktuálně hledá náhradní rodina,“ říká Martina Loutná z organizace Dobrá rodina. „Potřebovali bychom formu náhradní rodinné péče, která dětem zajistí stabilitu a bezpečí. Současné formy nejsou optimální – pěstounství je často nejisté a adopce zase příliš uzavřená, bez dostatečné podpory pro dítě i rodinu,“ dodává.
MPSV aktuálně pracuje na tom, aby vzniklo více variant, které dětem a rodinám nabídnou skutečnou volbu a podporu.“
Podle Loutné je dnes v systému přetlak zájemců o adopci, ale pěstounů je zoufale málo. „Dítě k uzdravení svých traumat potřebuje dospělého, který se na něj umí napojit. Může to být jeden člověk, heterosexuální pár i homosexuální – na tom tolik nesejde. Dítě v zařízení má kolem sebe desítky pečujících osob, bez možnosti vytvořit si citovou vazbu k jedné stálé osobě a to je pro vývoj naprosto zásadní,“ upřesňuje.
Touha po rodině a zralost společnosti
Andrej a Dan jsou dvojice Slováků žijících v Praze. Manželé – alespoň v zemích, které jejich sňatek uzavřený v Kanadě uznávají. V České republice jim zatím právní rámec stejnou možnost nenabízí. Společně vychovávají sedmiletou holčičku a čtyřletého chlapce, kteří se z různě dramatických důvodů ocitli bez péče svých biologických rodičů.
„My sami jsme tu touhu po rodině cítili stejně jako kdokoli jiný – jen jsme museli najít cestu, která pro nás dává smysl. Adopce je přitom jen jednou z možností,“ říká Dan.
„Žijeme v Praze od roku 2004, ale až v roce 2018 jsme o tom začali reálně uvažovat,“ navazuje Andrej. „Nešlo ani tak o to, že bychom ‚dozráli‘ my, ale že dozrála česká společnost. Lidé kolem nás byli otevřenější, tolerantnější a v médiích se objevovaly pozitivní příběhy. Hodně nás inspirovali jiní gayové, kteří na sociálních sítích otevřeně sdíleli své zkušenosti s rodičovstvím – ukázali, že to jde.“
Reklama
Na začátku si mysleli, že cesta povede přes umělé oplodnění nebo náhradní mateřství, jak je to běžné v západní Evropě. Zúčastnili se „Rodičovské přípravky“, kterou pravidelně organizuje spolek Prague Pride, a tam si podrobně prošli všechny možnosti. „Nakonec jsme se rozhodli pro pěstounství – možnost naplnit vlastní touhu po rodině a zároveň pomoci dítěti, které potřebuje lásku, péči a domov.“
„Adopci jsme vnímali jako sňatek bez souhlasu druhé strany,“ dodává Dan. „Náhradní mateřství zase otevíralo etické otázky, na které jsme nenašli odpověď. Pěstounství pro nás mělo něco navíc – respekt k dítěti a jeho příběhu. A téma, že jsme náhradní rodinou, je nakonec mnohem důležitější než to, že jsme dva muži.“
Mýty a obavy: „Nebojíte se, že si je rodiče vezmou zpátky?“
Podle Andreje je kolem pěstounství spousta mýtů, které odrazují i ty, kdo by jinak o této formě péče uvažovali. „Na začátku jsme čekali, že téma homosexuality bude při jednání s úřady nebo institucemi hrát určitou roli. Překvapilo nás, že vůbec nehrálo. Úředníci i odborní pracovníci byli profesionální a věcní. Naopak, někdy to téma zbytečně otevírají sami gayové, kteří se cítí ukřivděně – a pak to odvádí pozornost od podstaty.“
„Ale je tu ještě jeden častý mýtus,“ doplňuje Dan. „Lidé se nás ptají: A nebojíte se, že si ty děti jednou vezmou zpátky jejich rodiče? Chápu, že to zní hrozivě, ale v praxi to takhle opravdu nefunguje. Když je šance, že se dítě vrátí domů, pěstoun tuto informaci většinou dostane předem a může se rozhodnout s plným vědomím.“
„Bohužel se ale může stát, že se to dopředu rodina nedozví – nejistota je součástí reality současného pěstounství,“ doplňuje Loutná.
Česká společnost dospěla
„Z toho, jaké lidi potkáváme, bych si dovolil tvrdit, že česká společnost už dospěla do bodu, kdy jsme v běžném životě plně přijímáni,“ říká Andrej. „V práci, v sousedství, ve školce, u lékaře – tam už žádné bariéry necítíme. Překážky začínají až tam, kde se z našeho postavení dají těžit politické body.“
Dospělí většinou vědí, jak a kdy o citlivějších věcech mluvit. Doma s dětmi ale občas řešíme situace, které znají i jiné náhradní rodiny – třeba když kamarádka dětem tvrdí, že by měly mít jiná příjmení, nebo když se spolužák zeptá, kde mají mámu. To je prostě součást našeho rodičovství – být připraveni odpovídat, vysvětlovat, a hlavně dodávat jistotu.
Dan dodává, že některé zákony stále chybí – například manželství pro všechny nebo možnost společné adopce. „Naštěstí soudy mnohdy rozhodují s větším citem pro realitu i rovnost, než bychom čekali, pokud si čteme aktuálně platné zákony.“
Mezi předsudky a pochopením
„Ne, pokud zůstanete v Česku, alespoň jsme se s nimi nesetkali,“ říká Andrej, když mluví o společenských překážkách. „Na Slovensku je to jiné. O prázdninách jsem se tam potkal s kamarádem ze sportovního klubu, který má lesbickou dceru. Upřímně nás pochválil, že jsme si nejdřív ‚vzali holčičku‘, protože prý ‚si hodně pedofilů bere kluky‘. Bylo silné to slyšet – a ještě silnější uvědomit si, v jaké bublině ten kamarád žije.“
„Můj bratr se zase chtěl ujistit, že nás děti budou oslovovat jako strejdo – asi se obával, že se naší vinou rozpadnou tradiční slovenské rodiny. A rodiče mi den před převzetím naší holčičky naléhavě telefonovali, ať to stornujeme, že prý přivedeme do neštěstí sebe i dítě,“ popisuje Andrej. „Naštěstí mám i druhého bratra, který je otevřenější. Jsme často v kontaktu i s neteří, která má děti podobného věku, a máme hezký vztah.“
Devět měsíců čekání
Velkou roli v jejich cestě k rodičovství sehrála právě Dobrá rodina. „Ne proto, že jsme dva muži, ale proto, že jsme tam potkali zanícené profesionály,“ vzpomíná Dan. „Hned po našem rozhodnutí jsem našel kontakt na paní Loutnou, která si s námi domluvila schůzku – a za dvě hodiny se z přání stal projekt.“
Během několika týdnů shromáždili všechny dokumenty a následovaly tři měsíce vzdělávací přípravy. „Po skončení jsme se chvíli vydýchávali, a když jsme na magistrátu oznámili, že jsme připraveni, za měsíc jsme se poprvé setkali s naší holčičkou. Celý proces trval symbolických devět měsíců.“
Po prvním kontaktu následovala série soudních kroků – „trvalo to další čtyři měsíce, než jsme ji mohli převzít do péče, a definitivní rozsudek jsme získali o další čtyři měsíce později.“
Učit se rozumět dětskému příběhu
Každý náhradní rodič musí projít odbornou přípravou. „Děti v náhradních rodinách si často nesou hluboké rány, často už z novorozeneckého věku, nebo ještě před narozením,“ vysvětluje Andrej. „Už samotný fakt, že musely být odebrány ze svého původního prostředí, může být silným traumatem. Abychom jim dokázali skutečně pomoci, musíme jejich bolest pochopit a být na to dobře připraveni.“
Mgr. Martina Loutná
Odborná pracovnice dlouhodobě působící v oblasti sociální práce s dětmi, mládeží a jejich rodinami. Absolvovala mezinárodní i české výcviky v oblasti náhradní rodinné péče. V současnosti se věnuje zejména novým náhradním rodičům, jejich přípravám, ale také adoptivním a pěstounským rodinám. Důležitá je pro ni osvěta a rozvíjení porozumění pro děti traumatizované v blízkých vztazích.
V rámci přípravy absolvovali semináře z vývojové psychologie i právního rámce náhradní péče. „Program nám pomohl nahlédnout i sami do sebe – uvědomit si, co nám z vlastní výchovy zůstalo, jaké vzorce si neseme a co bychom na sobě měli změnit,“ dodává Dan.
Martina Loutná k tomu doplňuje: „Děti vyrůstající v náhradní rodině si s sebou nesou velké množství citlivých témat. Náhradní rodiče by měli být otevření, vnímaví a mít dovednosti s nimi pracovat. Děti potřebují, abychom jim pomohli svá traumata uzdravovat – ne je, byť z nevědomosti, prohlubovat.“
Učit se být rodičem každý den
Vzdělávání pěstounů je podle zákona povinné – stát hradí 24 hodin ročně. „Já teď navštěvuji kurz terapeutického rodičovství,“ říká Andrej. „Vývojovou psychologii jsme probírali už v přípravě, ale z pohledu rodiče, který děti vychovává každý den, se najednou otevírá úplně nová perspektiva.“
A jak reaguje okolí?
„Naše zkušenost je, že základní lidská slušnost funguje,“ říká Dan. „Dospělí většinou vědí, jak a kdy o citlivějších věcech mluvit. Doma s dětmi ale občas řešíme situace, které znají i jiné náhradní rodiny – třeba když kamarádka dětem tvrdí, že by měly mít jiná příjmení, nebo když se spolužák zeptá, kde mají mámu. To je prostě součást našeho rodičovství – být připraveni odpovídat, vysvětlovat, a hlavně dodávat jistotu.“
Na závěr mají jasný vzkaz: „Není potřeba mít obavy. Forma pěstounské péče dá vašemu rodičovství ještě trochu smyslu navíc,“ říkají s úsměvem.
