Každá máma to zná. Výčitky, otázky, potácení se na hranici, co dělám špatně, mohla bych dělat lépe, dokonce někdy i otázky, zda mám své děti dostatečně ráda a neubližuji jim. Základem je pochopit, že v této nejistotě se pohybujeme všichni, a to bez ohledu na to, jak moc zasloužilou matkou jsme, tedy kolik máme dětí.
Psycholožka Šárka Miková stojí za Teorií typů, což je metoda, která nás učí, že každé dítě je jiné, stejně jako každá máma je jiná. I proto každé dítě a každý člověk vyžaduje specifickou komunikaci, přístup a zacházení. Zatímco na jedno dítě platí vysvětlování, jiné chce věci vidět prakticky, někde zákazy fungují, jinde vyústí v ještě větší blokády.
Se Šárkou Mikovou jsme si popovídali nejen o jejích zkušenostech, jejichž výsledkem je Teorie typů, ale i o formách odreagování, o jejích zkušenostech coby matky tří dětí a o přenositelnosti její teorie na dospělé.
Pamatujete si okamžik, kdy vám poprvé došlo, že děti nejsou stejné a že univerzální recept na výchovu nefunguje? Byl to spíš váš profesní objev, nebo osobní zkušenost s vlastními dětmi?
Byl to rozhodně objev osobní – díky zkušenosti s vlastními dětmi. První dvě, Marek a Barča, se narodili necelé dva roky od sebe a byli evidentně jiní. Hledala jsem odpovědi na otázku „proč a co s tím“ nejdřív v sourozeneckých konstelacích. Jenže mi to nesedělo. Sourozenecká konstelace určitě ovlivňuje vývoj dítěte, není však klíčová pro to, jaká osobnost z něj vyroste. Pro to je zásadní vrozené nastavení mozku dítěte. Mozek je sice plastický a výchova samozřejmě hraje roli, ale může přirozenost dítěte podporovat nebo potlačovat, ne ho změnit.
Šárka Miková, 55 let
Vystudovala psychologii na FF UK v Praze. Několik let pracovala jako psycholog v PPP Český Krumlov. Realizuje rozvojové programy ve firmách a neziskových organizacích a 15 let je součástí vedení projektu Pomáháme školám k úspěchu. Šárka je maminkou tří dětí a autorkou zatím tří úspěšných knih: Milovat nestačí, Nejsou stejné, Ani mámy nejsou stejné - které se opírají o její vlastní teorii osobnosti, tzv. Teorii typů. Základem jsou 4 typy osobnosti s různými vrozenými potřebami. Ve své práci se věnuje podpoře rodičů i dětí, pomáhá jim lépe poznat sebe i své děti, porozumět v jejich jedinečných typech chování, emocí a potřeb.
Zní to jako klišé, ale mé děti byly mými největšími učiteli. Díky Markovi jsem záhy pochopila, že budeme mnohem lépe fungovat, když ho budu brát jako respektovaného partnera („Ty s ním pořád jenom diskutuješ!“ říkala mi moje máma). Taky jsem se postupně učila dávat si pozor na to, co říkám, aby to mělo logiku, a byla jsem schopna to dodržet, což byla opravdu velká rodičovská výzva. Odpověď na otázku „Proč to mám dělat?“ typu „Protože jsem to řekla,“ ho totiž nepřiměla k tomu, co jsem chtěla, a vyhrožování „Už ti nikdy nekoupím zmrzlinu!“ brzy prokouknul a přestal brát vážně.
A co Vaše dcera, tam to tedy fungovalo úplně jinak?
Díky Barče jsem začala chápat, jak užitečné je nechávat věci otevřené (ačkoliv má přirozenost je opačná), a Dája mi ukázala, že vnitřní svět fantazie je krásný, i když někdy děsivý, a má smysl si to v něm užívat.
A jak vám v tomhle pomohla Teorie typů?
Bez Teorie typů bych si myslela, že Marek nechce poslouchat, Barča nikdy nic nedokončí a nenaučí se uklízet a Dája se nikdy neosamostatní. Dneska vidím, co všechno jsem ve výchově mohla dělat lépe, nicméně díky Teorii typů se mi snad podařilo, že z mých dětí vyrostli lidé, kteří jsou za sebe zodpovědní, mají rádi sebe i ostatní lidi a hlavně – když něco potřebují, přijdou za mnou. I v těch nejtěžších chvílích.
Když se ohlédnete za svým vlastním dětstvím, cítíte, že vás rodiče vychovávali podle vašeho typu, nebo vás spíš tlačili do něčeho, co vám nesedělo?
Mí rodiče dělali, jako většina rodičů, to nejlepší, čeho byli v dané chvíli schopni. Žili v jiné době, neměli informace o typech osobnosti a hlavně – byli hodně jiní než já. Oba žili nohama na zemi a vedli mě k praktickému životu. Neměli pochopení pro mé pobývání v představách, snění o ideálním světě a kreativní nápady. Když jsem mamince nadšeně vyprávěla, že bych chtěla napsat scénář pohádky, kterou bychom se spolužáky nacvičili a hráli ve školkách, řekla mi, že mám jít raději obrat rybíz.
Některé děti jsou zdrženlivější, jiné jdou do všeho po hlavě. Některé jsou jakoby přemýšlivější, zajímá je, jak věci fungují, jiné jsou víc ve svých představách. Některým vyloženě vyhovuje, že jim nastavíme určitý režim, a změny je vykolejí. Jiné jsou z každé nové situace a podnětu nadšené a stereotyp je nudí.
A když jsme v 6. třídě měli hlásit třídní učitelce, čím chceme být, a ona to pak říkala rodičům na třídních schůzkách, táta mi po příchodu řekl, že ze mě herečka nebude, leda tak stará herka. Připadalo mu to vtipné a myslel to dobře – chtěl, abych jednou studovala něco praktického, třeba medicínu, abych se o ně ve stáří mohla postarat. Nemám jim to za zlé, ale až díky poznání mého typu osobnosti jsem se mohla „vrátit k sobě“ a rozvinout své silné stránky.
Ve své knize Nejsou stejné píšete, že typ osobnosti je vrozený. Jak brzy to může rodič rozpoznat, opravdu už u miminka?
U miminka určitě ne, i když i miminka se ve svých projevech liší. O typu osobnosti u dítěte má smysl začít uvažovat až v době, kdy se nějakou osobností začne stávat, tedy když si začne uvědomovat svoje já, to, že existuje nezávisle na své mamince. Tedy někdy kolem 18. měsíce až druhého roku věku. V té době vidíme, že se od sebe batolata začínají dost odlišovat. Naučí se chodit a mohou díky tomu aktivněji objevovat svět, narážejí na hranice, zažívají frustrace – a projevují se přitom různě. I když všechny procházejí tzv. senzomotorickou fází vývoje – tedy hodně se učí pohybem a smysly, vidíme, že některé jsou zdrženlivější, jiné jdou do všeho po hlavě. Některé jsou jakoby přemýšlivější, zajímá je, jak věci fungují, jiné jsou víc ve svých představách. Některým vyloženě vyhovuje, že jim nastavíme určitý režim, a změny je vykolejí. Jiné jsou z každé nové situace a podnětu nadšené a stereotyp je nudí.
Ale to ještě nemůžeme přesně stanovit typ osobnosti, to jsou jen náznaky, že?
Jistě, v této době bychom si vůbec neměli o typu osobnosti dítěte dělat nějaké závěry. Mozek dítěte se potřebuje během batolecího a předškolního věku rozvinout, aby dítě mohlo své vrozené dispozice, které určují jeho typ osobnosti, začít naplno využívat. Takže doporučuju dítě dobře pozorovat, dělat si záznamy, sledovat i vývoj, ale typ osobnosti rozlousknout až tak kolem pátého či šestého roku věku.
Píšete, že jedno dítě vyžaduje svobodu, druhé strukturu, třetí výzvu. Ale co když má rodič doma sourozence naprosto odlišných typů? Jak se to dá zvládat v jedné domácnosti?
To může být velká výzva i velké obohacení. Každé dítě potřebuje něco jiného a rodič se tak učí být flexibilní. Důležité je pochopit, že spravedlnost neznamená, že máme ke všem našim dětem přistupovat stejně. Právě rodiče více dětí potvrzují, že i když k nim přistupují stejně, jsou mezi nimi velké rozdíly. A jinak než vrozeným nastavením se to vysvětlit nedá.
Šárka na autogramiádě své knihy. (foto: se svolením)
Když rodič přestane děti porovnávat a začne dětem dávat to, co právě ony potřebují, naplňovat jejich vrozené potřeby, i když jsou různé, vzniká v rodině větší klid. A zároveň se i děti učí respektovat rozdíly mezi lidmi, což je do života jedna z nejcennějších dovedností.
Jak moc je rodičův vlastní typ klíčem k úspěšné výchově? Je možné, že některý rodič má k určitému typu dítěte blíž, a k jinému naopak dál?
Rodičův typ je klíčový, protože ovlivňuje, jak vidíme svět, a tedy i naše dítě. Jeho určité projevy vnímáme víc než jiné, protože jim rozumíme. Jeho chování v souladu s naším viděním světa hodnotíme – a neuvědomujeme si, že nám to dítě nedělá naschvál, že jeho mozek prostě nemůže jinak. S dětmi, které jsou nám podobné, to může být jednodušší – snadněji identifikujeme, proč se chovají určitým způsobem, co potřebují. U jiných musíme o porozumění vědomě usilovat. Teorie typů rodičům pomáhá vidět, že žádný typ není lepší ani horší.
Aha, takže si mohu spoustu věcí u tak malého dítěte mylně interpretovat?
My rodiče máme tendenci vnímat dítě optikou své osobnosti. Vidíme, co dítě dělá, a náš mozek nám říká „tohle dává smysl“ nebo „tohle je divné“. Máme přirozené pochopení k dětem s podobným typem, protože prostě rozumíme tomu, co potřebuje, co ho motivuje a co ho zraňuje. A pokud neznáme Teorii typů, je pro nás obtížné chápat děti, které fungují jinak. A v neposlední řadě automaticky projektujeme své potřeby na dítě – jsem-li například extrovertní rodič, můžu si myslet, že tiché dítě je nespokojené, jsem-li emotivně založená, můžu si myslet, že moje logicky zaměřené dítě je necitlivé apod.
Ve vztazích se často říká, že protiklady se přitahují. Platí to i v Teorii typů, nebo je to spíš recept na katastrofu?
Protiklady se opravdu přitahují – často si podvědomě hledáme partnera, který má silné stránky tam, kde my sami cítíme slabinu. Díky tomu se můžeme navzájem učit a růst. Jenže to, co nás na začátku fascinuje, nás později začne rozčilovat. Když ale rozumíme typům, dokážeme vidět, že nejde o „naschvály“ nebo nezájem, ale o odlišné nastavení. Místo abychom se snažili druhého změnit, můžeme se učit překlápět rozdíly v přednost. Vztah se nehroutí kvůli konfliktům, ale proto, že si nedokážeme dlouhodobě druhého vážit. Že nejsme schopni uvědomovat si jeho výjimečnost – to, kvůli čemu jsme si ho vybrali. Teorie typů je nástrojem, jak si i po letech vztahu udržovat ve vztahu vzájemnou úctu i přes zjevné rozdíly.
Jak jste řekla, máte tři děti, každé jiného typu. Co se stane, když se střetnou jejich potřeby v praxi, třeba u rodinného stolu?
Moje děti jsou dospělé a pouze nejmladší dcera žije se mnou. Dneska u rodinného stolu – během oslavy narozenin nebo na Vánoce – je to moc prima. Z dětí vyrostli super parťáci, vzájemně se inspirují a podporují. Ale když byli malí, bylo to náročné. Marek kvůli své potřebě kompetence špatně snášel, že jeho o dva roky mladší sestra zvládala to, co on – třeba, když se v první třídě louskal slabikář a ona (měla stejný) se z něj sama naučila číst.
Když dítě ví, že je „v pořádku takové, jaké je“, může růst a učit se zvládat náročné situace.
Nebo když si jako první ve třech letech chtěla zkusit koupit v koloniálu koblihu. To se hodně snažil, aby tam byl dřív, i když původně to zkusit nechtěl. Darja je o osm, resp. šest let mladší. Už v pěti letech kreslila, a později psala, příběhy, v 11 letech napsala román, dnes je z ní úspěšná scenáristka. Jenže její obrovská fantazie měla i stinnou stránku, mnoha věcí se bála a sourozenci si z ní občas utahovali. Největší třenice ale byly proto, že měli společný pokojíček – starší dva byli hodně procesně orientovaní, tedy jejich věci byly všude, bez potřeby je třídit a uklízet, a ona chtěla mít svůj prostor, kde by to měla „hezké“. A taky potřebovala místo, kde by byl chvíli klid. Její sourozenci jsou extroverti a ona je introvert. Takže jsem ji nacházela třeba v koupelně, kde si na zemi hrála, povídala sama sobě své příběhy – protože jenom tam nikdo nebyl.
Jsou některé typy dětí už od narození odolnější vůči stresu? A co s těmi, které se hroutí i při menší zátěži – dá se jejich odolnost vůbec trénovat?
Odolnost se vytváří v průběhu vývoje a velkou roli v ní hraje právě pocit přijetí. Když dítě ví, že je „v pořádku takové, jaké je“, může růst a učit se zvládat náročné situace. Ale jaké situace jsou pro dítě náročné, to hodně záleží na typu osobnosti. Někoho stresují nové a nepředvídatelné situace, jiný si je užívá. Někoho stresuje hlavně pocit, že není dost kompetentní zvládnout věci sám, pro jiného je samozřejmé, že si říká o pomoc.
Co podle vás dítěti nejvíc uškodí: když rodič jeho typ nezná, nebo když ho zná, a přesto se ho snaží „předělat“?
Známe-li typ osobnosti dítěte, můžeme lépe vyhodnocovat, jaká situace je pro dítě stresující a jaký typ podpory od nás potřebuje. Protože myslet si, že dítě si buduje odolnost vůči stresu tím, že ho necháme v náročných situacích „vykoupat“, je velký omyl. Odolnost vůči stresu se vytváří, když dítě situaci zvládne. Mladší dítě s naší podporou, starší pak už samo.
Mluvíte o komunikaci – učíte rodiče i učitele mluvit „jazykem druhého typu“. Dá se to chápat jako empatie, nebo už jako rafinovaná manipulace?
Říká se tomu zaujímání sociální perspektivy. Snaha vidět situaci tak, jak ji vidí druhý člověk. To je nejvyšší úroveň empatie. Vcítění, které je pro některé typy osobnosti přirozené, se sice považuje za skutečnou empatii, ale člověk pak reaguje na svoje pocity, nikoliv na to, co ve skutečnosti prožívá druhý. A kognitivní empatie, tedy snaha pochopit, co druhý prožívá, která je přirozená jiným typům osobnosti, se zase neobejde bez toho, abychom byli schopni přemýšlet o tom, jak svět vidí jiný člověk. A to se nám bez Teorie typů moc nemůže podařit. Aplikujeme na situaci naši vlastní optiku.
Když byly děti malé, často jsem dělala věci za ně nebo jsem své emoce neudržela a pak se jim omlouvala. Protože nebyl problém to, co udělali, ale to, že já jsem se neovládla. I to myslím vytvářelo mezi námi pocit důvěry a respektu, ze kterého teď těžíme.
A ještě k té komunikaci. Bohužel si málo uvědomujeme, že význam toho, co jsme řekli, se vytváří v hlavě toho, komu jsme to říkali. Neboli něco jsme chtěli říct (máme myšlenku), do slov už se nedostane všechno, co k tomu v hlavě máme, a druhý člověk „slyší“ ještě něco jiného. Tím filtrem nejsou jenom naše zkušenosti, ale hlavně náš typ osobnosti. Někdo se vás ptá na jednu konkrétní faktickou informaci a vy na to jdete od lesa – protože máte pocit, že bez kontextu to nepochopí. Vydáte zbytečnou energii, protože on celou dobu čeká, kdy tu jednu informaci dostane. A zbytek téměř nevnímá. Nebo řeknete věcnou informaci a ta úplně zapadne, protože některé typy osobnosti vnímají primárně ne to, co jste řekl, ale jakým způsobem – váš tón hlasu, mimika a gesta mohou úplně zkreslit význam vašich slov, protože se netváříte mile a laskavě – a druhý si to vyloží, že ho nemáte rád nebo že něco udělal špatně. Takže chceme-li, aby opravdu „slyšeli“ to, co říkáme, aby to opravdu pochopili, je na nás, abychom se snažili jejich jazyku přizpůsobit.
Kdy jste naposledy sama doma zapomněla na Teorii typů a chovala se k dětem prostě jen „po svém“? Mrzelo vás to potom?
Teď už se mi to moc neděje, děti jsou velké. I když platí, že „malé děti, malé starosti, velké děti…“. Ale naštěstí je se mnou sdílejí a žádají mě o názor nebo podporu. To je totiž nejhorší – když máte dospělé děti, které řeší složité problémy, ale vy nemůžete nic dělat, pokud ony nechtějí. Cítíte obrovskou bezmoc.
Ale zpátky k vaší otázce – ano, jsou situace, kdy bych nejraději podlehla svým emocím a ulevila si. To je totiž to „po mém“. Ale vím, že to ničemu nepomůže, a snažím se držet a podpořit každé dítě tak, jak potřebuje. A na to, co potřebují, se jich ptám. Abych nedávala nevyžádané rady a nezachraňovala je ve chvílích, kdy o to nestojí. To je taky pro můj typ přirozené. Nicméně když byly malé, často jsem dělala věci za ně nebo jsem své emoce neudržela a pak se jim omlouvala. Protože nebyl problém to, co udělali, ale to, že já jsem se neovládla. I to myslím vytvářelo mezi námi pocit důvěry a respektu, ze kterého teď těžíme.
Reklama
Pokud byste měla shrnout Teorii typů jednou větou pro někoho, kdo o ní nikdy neslyšel – jak by ta věta zněla?
Teorie typů je klíč k pochopení, proč nejsme stejní – rozdíly nás mohou spojovat, když jim porozumíme a naučíme se je oceňovat.
Děláte triatlon. Má váš vlastní typ vliv na to, proč vám vyhovuje právě tato kombinace disciplíny a vytrvalosti?
Já jsem se nejdřív k běhu (maratonům) a později k triatlonu dostala až v 39 letech, a to v náročné životní fázi, která vyvrcholila rozvodem. A sport mi v té době pomáhal cítit se svobodně, neplnit jen očekávání druhých, zbavit se pocitu bezmoci a mít svůj život víc pod kontrolou. Zvýšila se díky tomu moje fyzická odolnost a tím posílila i ta psychická. Strukturovaný trénink, díky kterému jsem se rychle posouvala, vyhovoval mé povaze – mám ráda, když se můžu zlepšovat, a zároveň když to můžu s druhými sdílet a inspirovat je. Mnoho žen ve středním věku jsem k běhu svým vlastním příkladem přivedla.
A poslední otázka: Uvedla byste příklad z praxe, kdy pochopení Teorie typů zachránilo vztah – v rodině, nebo i partnerský?
Jedna maminka mi kdysi napsala, že se díky Teorii typů přestala zlobit na svého syna, který „neposlouchal a o všem neustále diskutoval“. Když pochopila, že jeho logické dotazy nejsou vzdor, ale projev potřeby rozumět, změnila přístup. Přestala ho trestat za „odmlouvání“ a začala s ním mluvit jako s rovnocenným partnerem. Z bojů se stala spolupráce a jejich vztah se úplně proměnil. A takových příběhů znám stovky – vždycky začínají u pochopení toho, že druhý člověk může vidět svět jinak než já. A že mi to nedělá schválně.
Moc děkuji za rozhovor.
