Respektující výchova je dnes téměř mantrou moderního rodičovství. Mnozí rodiče si však její principy vykládají zcela chybně – místo laskavých, ale jasných hranic ustupují dětem ve všem. Výsledkem jsou hysterické scény, ztráta autority a někdy i destruktivní vztahy. „Dítě má cítit vaši lásku, ale zároveň musí vědět, že vy nesete zodpovědnost,“ říká psycholog Milan Studnička, podle něhož dnes častěji než děti potřebují dovychovat samotní rodiče.
Respektující výchova je v současnosti velkým trendem. Přesto podle vás mnoho rodičů neví, co vlastně znamená. Kde tedy nejčastěji chybují?
Nejčastěji v tom, že se až příliš snaží dělat všechno správně a v té snaze si často nevšimnou, že dítě přebírá velení. Rodič tak postupně ztrácí přirozenou autoritu a dítě ho přestává respektovat. Tohle dnes vidím jako velmi častý problém – téměř epidemii. Rodiče za mnou chodí, že je jejich dítě afektované, bije je, hází po nich věci, vříská. Taková typická scéna je záchvat vzteku v obchodě. A rodič si neví rady. Má pocit, že nesmí zasáhnout, aby neztratil důvěru dítěte, jenže právě to je zásadní omyl.
Říká se ale, že určitý vzdor je u dětí v určitém věku normální. Kde tedy leží hranice mezi běžným vývojem dítěte a problémem způsobeným příliš liberální výchovou?
Rozlišujme mezi vztekem a vzdorem. Vztek je přirozený, třeba když dítěti nejde postavit kostky na sebe. To je normální frustrace. Ale vzdor je něco jiného. To už je aktivní odpor vůči rodiči. A to je problém. Vzdor nevzniká přirozeně, je to výdobytek západní společnosti. V tradičních kulturách, třeba v afrických kmenech, vzdor téměř neexistuje. Dítě nemá důvod bojovat s rodičem, protože mu přirozeně důvěřuje.
Takže za vzdor dítěte může styl výchovy...
Ano. Je to proti přírodě. V divočině by mládě, které vzdoruje, nepřežilo. U nás ale děti získávají moc, kterou nemají šanci zvládat. A když se to neřeší, může to přerůst do vážných problémů.
Čím konkrétně si tedy rodiče vzdor dítěte způsobují?
Tím, že chtějí být hodní a laskaví – což je samozřejmě v pořádku – ale chybí jim důslednost. Hodně rodičů ustupuje, jen aby měli klid. Dítě kňourá, tak mu dají, co si vzpomene. A ono si zapamatuje: když přitlačím, dosáhnu svého. To je problém.
Laskavost a důslednost nejsou v rozporu, jak si mnozí myslí.
Můžu říct: dneska už žádná čokoláda nebude a tím to končí. Jenže když dítě začne křičet a já ustoupím, posiluju vzorec, který se pak stupňuje. U pětiletého dítěte to může znamenat hysterické záchvaty, u dvanáctiletého třeba rozbíjení nábytku.
Reklama
Vnímají důslednost jinak matky a otcové?
Ano, často vidím, že tatínkové by dítě okřikli, ale maminky jim to nedovolí. Pak se tátové stáhnou a rezignují a obviňují ženy, že si děti rozmazlily samy. Výsledkem je, že se výchova dětí stává i zdrojem partnerských konfliktů.
Co si myslíte o tom, když rodič na dítě křičí?
Křik ve vzteku není projev důslednosti, ale frustrace a bezmoci. Dítě velmi dobře vnímá, jestli rodič jedná pouze důsledně, anebo jestli ztrácí nervy. A když vidí, že rodič křičí z frustrace, nebere ho vážně a často mu ještě naopak přidá. Respekt si dítě nevybuduje k někomu, kdo je v afektu a chová se sám jako dítě. Děti jsou velmi citlivé a rychle to rozpoznají.
Důležité je pochopit, že dítě potřebuje jasnost. Někdy stačí i změna tónu, pevné gesto, důsledná reakce. Nemusíte křičet, stačí být pevný. Někdy rodičům radím, „křičte“ dřív, než se naštvete. Dítě vycítí, že to není vaše zoufalství, ale pouze hranice.
Zkusme příklad z praxe. Co dělat, když dítě začne řvát v obchodě a nechce se pohnout z místa?
Zaprvé, obchod není prostor pro dítě, nemá tam co dělat. Zadruhé, když dítěti nikdy nekoupím nic, na co ukáže prstem, nebude si ani nic vymáhat. A zatřetí, pokud dítě v obchodě křičí, je to důsledek předchozích rodičovských chyb. Takže pokud k tomu dojde, nechte košík a nákup, bez zloby a v klidu dítě vezměte do náruče a vyneste ho ven – i s ohledem na ostatní. Uklidněte ho, a pak se případně vraťte.
Co dělat, když zjistím, že mě dítě vůbec neposlouchá? Dá se to ještě napravit?
Dá. Ale čím je dítě starší, tím je to těžší. U malých dětí se dá vztah narovnat během pár týdnů. U puberťáků, kteří někdy ze vzdoru demolují byty, to může trvat roky. Tam může pomoci aktivní, silný otec. Ideální je, aby třeba odjel se synem na tři týdny někam na chatu, kde není signál, žádné sociální sítě, a tam ho zapřáhl do fyzické práce – sekání dřeva a podobně.
Zároveň pozor, otec musí být důsledný, ale přitom lidský. Pokud je slabý, a přesto si hraje na drsňáka, dítě ho nebude respektovat. Obecně je pro děti horší měkký otec než despota. Autoritářský otec, pokud pochopí, že dětem ubližuje, může polevit a zjemnit – a děti to ocení. Ale měkký táta, který najednou začne být přísný, narazí na odpor a dítě ho bude nenávidět. Potrvá měsíce, někdy roky, než dítě pochopí, že to táta myslí vážně, a vztah se narovná. A bývá to velmi bolestivý proces.
Jaké další zásady kromě důslednosti byste rodičům doporučil?
Rodina musí být místem radosti, klidu a bezpečí. Dítě by zjednodušeně mělo budit smích rodičů. Když je rodič veselý a jen občas zaburácí, dítě to přijme a pochopí, že něco přepísklo. Ale když má doma vyčerpaného, frustrovaného rodiče, který často ztrácí kontrolu, je protivný, nevrlý, křičí kvůli každé prkotině, důvěra se postupně vytrácí. Taky pozor na to, když si rodiče začnou vyčítat vlastní selhání, a pak to kompenzují dárky a srdceryvnými plačtivými omluvami. Dítě pak cítí potřebu maminku či tatínka uklidnit a přebírá tak zodpovědnost za jeho pocity. Tím se role otáčí a dítě najednou uklidňuje své rodiče, což se bohužel stává dost často.
Mnoho rodičů přetěžuje své děti duševně, a naopak je fyzicky extrémně ochraňují. Přitom duševní zátěž je pro děti extrémně náročná a může je poznamenat na celý život, zatímco fyzickou zátěž děti bytostně potřebují.
Respektující přístup tedy znamená, že jsem dítěti vzorem, že jsem laskavý, ale když je třeba, stanovím jasné hranice. Učím dítě uzavírat dohody, ale pokud je nedodrží, jasně vyjádřím nesouhlas. Dítě musí cítit, že rodič nese zodpovědnost, kterou postupně v rámci dětského vývoje svému dítěti předává.
V jednom rozhovoru jste řekl, že pokud sám rodič potřebuje dovychovat, výchova dítěte nemůže dobře dopadnout. Není ale většina z nás nějak pochroumaná?
Bohužel je to pravda. Spousta lidí je „rozsekaných“. Nesou si svá traumata, bolesti, které pak přenášejí na své děti. A právě dítě nám často nastaví zrcadlo a ukáže nám, co sami nemáme zpracované.
Pokud rodič chce brát dítě k psychologovi s tím, že dítě má problém, tak asi platí, že problém má rodič, že?
Ano, ve většině případů to tak je. Teď nedávno jsem to zažil. Třináctiletý kluk byl na drogách a maminka ho ke mně přivedla, abych mu domluvil, že je brát nemá. Ten kluk byl bezvadný, ale doma i ve škole to nenáviděl. A jediné místo, kde se cítil dobře, bylo s těmi velkými kluky, se kterými hulil trávu. A tohle není chyba dítěte ani náhodou. Takže dovychovat opravdu často potřebují rodiče, aby byli stabilní, měli životní nadhled a aby také chápali, že dítě není dospělý.
Často se setkávám s tím, že mnoho rodičů přetěžuje své děti duševně, a naopak je fyzicky extrémně ochraňují. V tom směru jsou strašně úzkostní – nenechají dítě šplhat na strom, přelézat ploty, skákat přes potok, aby se náhodou nezranilo, ale potom se doma hádají od nevidím do nevidím, a to jim divné nepřipadá. Přitom duševní zátěž je pro děti extrémně náročná a může je poznamenat na celý život, zatímco fyzickou zátěž děti bytostně potřebují.
Vzhledem k tomu, že průměrný věk rodičů se zvyšuje, člověk by řekl, že už jsme alespoň moudřejší...
No to bych bohužel neřekl. Naopak vyšší věk rodičů vnímám jako problém, protože takoví lidé už nemají tolik energie. Pětadvacetiletý rodič má daleko víc energie než pětatřicetiletý, a to nemluvím o tom, když mají čtyřicetileté maminky tříleté nebo dvouleté děti.
Milan Studnička (1977)
Český psycholog, psychoterapeut a filozof, který se proslavil jako lektor osobního rozvoje a odborník na výchovu dětí a rodin. Absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK a později studoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, včetně pětiletého psychoterapeutického výcviku. Býval velmi úspěšný sportovec a za své úspěchy získal několik medailí. Od roku 2014 vede poradenskou praxi, přednáší pro Český olympijský výbor a vzdělává trenéry ve výchově dětí a sportovců. Je autorem a spoluautorem řady knih, mimo jiné Pohodové rodičovství – Od miminka ke spokojenému puberťákovi (2021) a Každá bolest má svou příčinu (2019), a spoluzakladatelem projektu Dovychovat zaměřeného na výchovu dospělých i rodin.
Jsou vyčerpané a unavené, je to jiné. Čtyřicetiletá paní má být babička, ne maminka. Navíc, mají-li rodiče děti pozdě, těžko jim pak budou pomáhat prarodiče a o praprarodičích si můžeme nechat jen zdát. Přitom já osobně jsem jako kluk zažil ještě tři prababičky, na jejichž vyprávění a životní nadhled do smrti nezapomenu…
Zároveň dřív si lidé pořizovali děti dřív a stejně nemůžeme říct, že by jejich děti měly harmonické dětství. Vidím to i na své generaci…
To máte pravdu. Za našeho dětství byli rodiče často extrémně direktivní, takže i naše věková skupina má své typy duševních poruch. Nicméně doba se posunula dál a kyvadlo rovnováhy se zhouplo na druhou stranu. Teď jsou naopak mnozí rodiče extrémně benevolentní, takže duševní poruchy jsou úplně jiného rázu. A najít ten zlatý střed, to asi bude ještě na další generaci.
Někde jsem slyšela, že matka je ta, která by dítěti měla dávat především lásku, a otec je ten, kdo stanovuje hranice a pravidla. Co si o tom myslíte?
Ano, to je ideální. Když naopak matka přebírá i mužskou roli, dítě je zmatené. Zvlášť syn. Potřebuje vědět, co je ženská esence – láska, laskavost, péče. Pokud mu ji matka nedokáže ukázat, protože střídá roli laskavé mámy a přísného otce, přestává rozumět ženám. A nese si to do dospělosti.
Kluk, který má být jednou ochránce ženy, se žen nemůže bát. Nevěřila byste, kolik partnerství se rozpadá jen proto, že ženy cítí, že se jich jejich partneři bojí.
Jak by to tedy v praxi mělo vypadat?
Líbí se mi přirovnání, že tatínek děti provází do rozbouřeného moře a učí je zvládnout nástrahy světa, maminka je bezpečný přístav, kam se děti rády vracejí, aby načerpaly energii. Tatínek vytváří výzvy, maminka děti opečovává. A už teď vidím, kolik lidí mi bude za tento rozhovor nadávat…
A co když je matka sama? Jak může synům zajistit zdravý mužský vzor?
Ideálně zapojit někoho z okolí – dědu, strýce, souseda. A pokud to nejde, tak může vyprávět příběhy, třeba o tom, co by udělal pravý táta. Příležitostí je spousta, například když jde s dětmi na procházku nebo před spaním. Může také využívat filmy, knihy, pohádky, kde vystupují silní muži. Fajn jsou třeba staré májovky s Old Shaterhandem a Vinnetouem, kde děti ještě vidí ryzí vzory ctnostných mužů, a podobné.
Maminka sama pak má být laskavá, ale důsledná. To stačí. Ve svém okolí mimochodem vidím matky samoživitelky, které mají kluky, a zvládají to dobře. Když člověk chce a pochopí základní principy, jde to.
