fbpx

Psychoterapeut: Začali jste se v životě točit v kruhu? Pak je cestování ideální 1 fotografie
zdroj: Archiv Jana Kulhánka

S psychoterapeutem Janem Kulhánkem o tom, zda nám cestování i v době internetu může dávat to, co přinášelo předtím, než byl "svět na jednom místě", a také o tom, pro koho může být pobyt v cizině terapií

Zveřejněno: 27. 10. 2022

Slavná americká historička Miriam Beardová, žijící na přelomu 19. a 20. století, řekla: „Cestování je mnohem víc než jen poznávání památek. Je to hluboká a trvalá změna našich představ o životě.“ I z jiných zdrojů se můžeme dočíst, že cesty do zahraničí nám rozšiřují obzory a činí z nás tolerantnější bytosti oproštěné od zbytečných předsudků. Platí to ale i dnes?

Může mít i v dnešní moderní době, kdy se lze skrze obrazovku počítače či televize přenést během několika sekund na druhý konec světa, klasické cestování stále takový vliv na náš charakter a měnit náš pohled na život? Může nás opravdu vést k lepšímu poznání sebe sama, či dokonce posloužit jako duševní terapie? Na tyto a další otázky nám odpovídal pražský psychoterapeut Jan Kulhánek.

Říká se, že cestování může rozvíjet náš charakter. Jak důležitá je v dnešní době, kdy jsou všechny informace jednoduše dostupné na internetu, přímá zkušenost?

Přímá zkušenost je vždycky lepší. Když cestujeme, je to spojené se silnými emocemi. Dané zážitky a události se nám tedy lépe zapisují do paměti, než když informace „pouze“ čteme nebo se díváme na video. Během cestování navíc zapojujeme všechny své smysly, pamatujeme si třeba i vůně, teplotu vzduchu. I to vstřebávání informací výrazně podporuje.

Když se v devadesátých letech otevřely hranice a začali jsme cestovat na Západ, řekl bych, že řada z nás měla spíš tendenci ty zahraniční země kritizovat.

Na druhou stranu je potřeba říct, že není cestování jako cestování. Nemám nic proti takzvané bazénové turistice do resortu. Je to způsob relaxace. Nicméně během takové dovolené asi těch zkušeností moc nenabereme. A někdy to může být naopak zkreslující. Pokud lidé odjedou do nějakého hotelu v luxusním turistickém letovisku a za celou dovolenou z něj nevytáhnou paty, mohou nabýt dojmu, že podobně to v té dané zemi vypadá všude. Což tak pochopitelně vůbec není. Takže cestování určitě k rozšiřování rozhledu přispívá, ale jen v případě Santiaga de Compostella, kdy třeba i mluvíme s místními lidmi a podobně.

Dalo by se říci, že tyto kvality, jako je například tolerantnější přístup k odlišným mentalitám a kulturám, se u nás v Česku mohly více rozvinout až po otevření hranic?

Když se v devadesátých letech otevřely hranice a začali jsme cestovat na Západ, řekl bych, že řada z nás měla spíš tendenci ty zahraniční země kritizovat. Byla tam určitá předpojatost, možná trochu ze žárlivosti, že jsme toho v životě hodně promeškali…

Občas si toho všímám dodnes, tenhle kriticko-pesimistický pohled se asi přenáší z generace na generaci a nevyvanul tak rychle, jak jsme možná doufali. Zároveň věřím tomu, že lidé z mladší generace už dnes umí být i spontánně nadšení a dovolují si vidět věci takové, jaké opravdu jsou, aniž by byli zbytečně předpojatí.

Mnoho lidí jezdí na cesty takzvaně „poznat sebe sama“. Může nám skutečně cestování pomoci odhalit skryté kouty naší duše?

Určitě. Cestování přináší i nečekané situace, stres, nejistotu. A pod takovouto zátěží pak vyplouvají na povrch aspekty, které třeba v tom denním stereotypu tolik nevidíme, nebo nemají možnost se tolik projevit. Proto také takto velmi často cestují páry, aby si otestovaly, co jejich vztah vydrží a jaké to je, když nejsou zaběhlí v zajetých kolejích.

Existují samozřejmě i vyloženě sebepoznávací zájezdy, velmi rozšířeným příkladem je španělská pěší cesta do Santiaga de Compostella. Tam lidé jezdí cíleně, aby byli jen sami se sebou a se svými myšlenkami a emocemi.

Doporučil byste tedy vy sám cestování jako terapii? A komu konkrétně?

Doporučil bych ho jako seberozvojovou terapii, tedy pro člověka, který netrpí žádnou duševní poruchou, ale spíš potřebuje sám sebe poznat nebo se pohnout v životě dál, protože má pocit, že se točí v kruhu, nemůže se rozhodnout. Pro takové lidi je to skvělé. Říká se, že i v dřívějších dobách, když králové potřebovali udělat důležité rozhodnutí, vylezli na věž svého hradu nebo na nějaký vysoký kopec, tam rozjímali, aby si vytvořili nadhled. V takovýchto případech může cestování fungovat dobře. Pokud ale trpíme nějakou speciální poruchou, ať už jsou to různé silné fobie, deprese či poruchy příjmu potravy, tam cestování řešením většinou není. Spíš si tam podle mě člověk vezme své trable s sebou. 

Pak existují ještě lidé, kteří nejsou vyloženě duševně nemocní, ale mají velmi komplikovanou povahu. Ti mají často problém vydržet sami se sebou, jednat s lidmi, často se dostávají do konfliktů… Ti také často jezdí pryč do světa za prací, za studiem, aby unikli realitě, kterou žijí doma. Většinou se jim v cizině ze začátku uleví, protože to je svět, kde je nikdo nezná, kde nemají své zaběhlé stereotypy. Pokud tam na sobě ale dál nepracují ještě jiným způsobem, jejich potíže je postupně doženou i tam. Takže cestování není všemocná terapie. Ale to vlastně není žádná terapie...

Platí, že čím častěji vycházíme ze zóny komfortu, ať už během cestování či kdykoli jindy, tím jsme vnitřně silnější?

Ano, na tomto principu do jisté míry stojí i psychoterapie. Vlastně hledáme balanc mezi prožíváním nějaké míry úzkosti a nejistoty, tedy výstupem z komfortní zóny, tak, aby toho zároveň na nás nebylo příliš a abychom se nedostali do nějakého pocitu paniky nebo hrůzy. Funguje to podobně jako otužování. Na začátku je to možná nepříjemné, ale postupem času získáváme větší a větší sebedůvěru, víme, že tu situaci zvládáme dobře a že nám v ní nic nehrozí. Postupem času už se tedy spíš jen příjemně bojíme, jako když třeba koukáte na nějaký thriller v televizi.

Platí to i v případě fobií, například u strachu z létání?

Ano, i fobie se léčí takzvanou expozicí, kdy je člověk opakovaně vystavován situaci, které se bojí. Ostatně se říká, že strach nikdy nemůže trvat donekonečna, vždycky musí skončit. Opět jde jen o to, aby se člověk i v té náročné situaci zároveň cítil v bezpečí.

Jan Kulhánek (1972)

Klinický psycholog, psychoterapeut, poradce, lektor a supervizor. Specializuje se na léčbu poruch příjmu potravy, psychoterapii duševních poruch a poruch osobnosti, práci s dospívajícími dětmi. Provozuje psychologické centrum Psychoterapie Anděl. (foto: Archiv Jana Kulhánka)

To může být u létání trochu problém, ale záleží na míře naší úzkosti. U mírnějších projevů to může fungovat. Pokud má ale někdo těžkou fobii, ideální je nejdříve vyhledat odbornou pomoc, trochu si to nanečisto napracovat v terapii a až potom se pustit do létání, ideálně na kratší vzdálenosti a vybaven uklidňujícími prostředky.

Někteří lidé prostřednictvím cestování unikají stereotypu. Je tato potřeba pro člověka přirozená, nebo jde spíš o výjimky a člověk jako tvor je nastaven na to, aby stereotyp zvládal dobře?

Záleží na typu osobnosti. Jsou lidé, kteří od přírody mají rádi stereotyp, uklidňuje je, že se svět moc nemění, že mají své jistoty. Pak jsou ale jiní, kteří stereotyp naopak rádi nemají, nudí je, svazuje, mají pocit omezení a nevyužití potenciálu života. Jistě nejde pouze o dva protipóly, každý z nás máme k něčemu blíž. Také dost záleží na naší kondici – stereotyp je málo energeticky náročný.

Vzhledem k současné situaci se někteří lidé bojí cestovat, nebo i cestovat určitou dobu nemohli. Setkal jste se ve své praxi s klienty, kterým tento stav vadil natolik, že to s vámi řešili?

Setkal jsem se spíš s tím, že za mnou přišli lidé, kteří byli zvyklí jezdit v zimě do teplých krajin, protože o sobě vědí, že mají sklony k takzvané sezonní depresi. To znamená, že jejich náladu negativně ovlivňuje zima a tma, a oni si našli nějakou sebeterapii právě v tom, že na pár týdnů odlétají za teplem, aby to tu pak lépe snášeli. Pro ně byla tato komplikace nepříjemná. Přišli s tím, že se necítí dobře, a dospěli jsme k tomu, že jim chybí právě tento krok, na který byli zvyklí.

Další skupinu tvořili ti, kteří obecně mají pocit, že jim život utíká, že pořád sedí doma a čas běží, protože tohle všechno trvá mnohem déle, než si mysleli. A když se jich zeptáte, co jim utíká a co měli v plánu, tak často řeknou, že právě cestování. A nakonec problém mají i ti, kteří špatně snáší nejistotu. Ti si třeba nějakou cestu naplánují, ale pak se z toho začnou hroutit, bojí se, že jim zruší let na poslední chvíli, že přijdou o peníze. Takoví lidé se potřebují předem zklidnit a ujasnit si, jestli všechny benefity, které jim cestování přináší, stojí za to riziko, že cesta nakonec nevyjde.

Související…

Tři tipy, kam se na jaře vypravit za květinami
Martin Šimek, Radynacestu.cz

foto: Archiv Jana Kulhánka, zdroj: Jan Kulhánek

Tipy redakce

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Je smrt něco nezvratného? A kdy vlastně nastává? Všechny vyspělé státy mají ve...

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...