Když se řekne sériový vrah, většinou si představíme psychopata, který má za sebou řádku traumat z dětství. Ano, traumatické dětství se u nich často objevuje. Ale neplatí to vždycky a už vůbec to není jediný důvod. Někdy chybí zjevné týrání, jindy je přítomné, ale stejně se z dítěte nestane vrah.
Příšerné dětství z člověka neudělá vraha
„Není to (vždy) důsledek traumatu. Není to důsledek špatné výchovy,“ říká forenzní psycholog Louis Schlesinger. „Lidé mohou mít příšerné dětství, mohou zažít špatnou výchovu nebo zneužívání, a přesto se z nich nestanou sérioví sexuální vrazi.“ Ano, trauma může být jedním z faktorů. Výzkum ale pracuje s mnohem složitější souhrou biologických, psychologických a sociálních vlivů.
Stejně zavádějící je představa, že se člověk sériovým vrahem jednoduše narodí. Forenzní psycholožka Dr. Rachel Tolesová, která se tématem zabývá roky, ve svém modelu kumulaci několika faktorů zdůrazňuje: „V celém svém výzkumu jsem ještě nenašla jediného, který by se takovým jednoduše narodil. Existuje několik kumulativních faktorů, které dohromady dělají sériového vraha.“ Podle ní nejde o nějaký „zlý gen‟ nebo vrozenou zvrácenost.
Jde o souhru okolností, které se postupně skládají. Tolesová mezi ně řadí například generační trauma, problematické vztahy s rodiči, nestabilní rodinné prostředí nebo šikanu. Svou roli mohou hrát i biologické faktory. Tolesová uvádí, že našla poranění mozku prakticky u všech sériových vrahů, které zkoumala. Často souviselo s násilím, které zažili, s bitím, šikanou nebo prudkými otřesy v dětství. Některá poškození přitom nemusela být navenek vůbec patrná. U části pachatelů sahal jejich původ dokonce až do prenatálního období, kdy partner matku dítěte bil.
U některých pachatelů se násilí propojí se sexuálním vzrušením. Co je pak živí, je strach oběti.
„Tyto faktory se musí sejít současně, proto jsou sérioví vrazi tak vzácní,“ pokračuje Tolesová. „Většina lidí, kteří zažili podobné věci, se vrahem nikdy nestane. Chybí jim ta konkrétní kombinace.“
Běžný táta odvedle
Příkladem toho, že zpackané dětství není jediným určujícím faktorem, je příběh známého sériového vraha Dennise Radera. Ten si sám dal přezdívku BTK, je to zkratka pro „bind, torture, kill“, tedy „svázat, mučit, zabít‟. Mezi lety 1974 a 1991 zavraždil deset lidí, včetně dvou dětí. Své oběti sledoval, svazoval a škrtil, policii a médiím posílal dopisy, ve kterých své činy popisoval. Toužil po pozornosti. Vedle toho měl manželku, dvě děti, práci, vedl skauty a působil ve vedení místního kostela. Takový středostavovský tatík odvedle.
Sám Rader tvrdil, že vyrůstal v milující rodině a nebyl zneužíván. Jeho obhájce Steve Osburn se po zatčení snažil najít v jeho minulosti nějaké trauma nebo vážný rodinný problém, který by jeho činy pomohl vysvětlit. Nic nenašel.
Zdá se, že dokázal obě části svého života výrazně oddělovat. Když byl doma, hrál svou roli. Když se vydal ven „na projekt“, přepnul se. Rodinný život mu dával možnost být neviditelný: měl pocit, že je chytřejší, protože touhle taktikou nad všemi vyzrál.
Mezi vraždami si Rader udržoval napětí vlastními rituály, které na čas utlumily nutkání vraždit dál. Oblékal se do spodního prádla a oblečení, které ukradl obětem. Vázal sám sebe stejnými uzly, jaké používal při vraždách. Nasazoval si igelitové sáčky přes hlavu a omezoval si dýchání, aby prožil ten pocit bezmoci a kontroly najednou.
Neexistuje jeden okamžik, jedna zkušenost ani jedna porucha, která by všechno vysvětlila.
Dodnes není jasné, odkud se Raderovy násilné fantazie vzaly. Pracovalo se s různými verzemi. Jako malého ho měla matka údajně upustit a on se měl uhodit do hlavy. Vůči matce měl také zažívat pocity bezmoci a ponížení. To ale neznamená, že se k němu máma chovala nějak hnusně, mohlo to být jen jeho vlastní zkreslené vnímání. Pokud takový pocit bezmoci skutečně zažíval, později si ho mohl kompenzovat pomocí absolutní kontroly nad ženami. Odborná studie věnovaná Raderovi popisuje, že násilné sexuální fantazie spojené se svazováním, mučením a kontrolou se u něj objevovaly už od mládí a postupně se rozvíjely.
Moc nad obětí je součástí vzrušení
U části sériových vrahů se znovu a znovu objevuje jedno téma: kontrola. Člověk, který v dětství zažíval chaos, ponížení, odmítání nebo bezmoc, si může vytvořit vlastní svět fantazií, ve kterém je všechno naopak. Tady už není slabý a o ničem nerozhodují druzí, pravidla určuje on.
Zpočátku mohou být takové fantazie jen únikem z reality. Jenže pokud se k nim člověk vrací celé roky, mohou být stále propracovanější a násilnější. V představách získává nad druhým člověkem naprostou moc a právě pocit dominance a kontroly se může stát tím, co ho na nich přitahuje. U některých pachatelů se navíc násilí propojí se sexuálním vzrušením. Co je pak živí, je strach oběti. Pláč, prosby, panika, to je pohled, který je uspokojuje.
Výrazným příkladem je Edmund Kemper, který zabíjel v 70. letech v Kalifornii. Nejdřív zavraždil prarodiče, později šest mladých žen, a nakonec vlastní matku a její kamarádku. Motiv moci a kontroly se v jeho násilí výrazně opakoval. Oběti svazoval, znásilňoval a po smrti ještě rozřezával. Sám říkal, že ho vzrušovalo mít nad člověkem totální nadvládu, rozhodovat o tom, jestli bude žít, nebo zemře.
Reklama
Podle Kemperových výpovědí ho matka odmalička ponižovala, izolovala a trestala. Zamykala ho ve sklepě, říkala mu, že je nebezpečný a že ho nikdo nemůže mít rád. Otec rodinu opustil. Kemper později popisoval dětství, v němž měl nad vlastním životem jen malou kontrolu. V jeho pozdějších fantaziích a násilí se motiv dominance nad ženami opakovaně objevoval.
Kemper také jako dítě týral zvířata. V dospívání se u něj naplno rozjely sadistické fantazie. Psychiatr Donald Lunde, který se Kemperovým případem zabýval, spojoval jeho sexuální agresi s hněvem z dětství a násilnými fantaziemi. Za významný považoval také jeho ambivalentní vztah k matce a jeho případ rozebíral v souvislosti se sexuálním sadismem.
Na psychologii sériových vrahů je možná nejděsivější právě to, že neexistuje jeden okamžik, jedna zkušenost ani jedna porucha, která by všechno vysvětlila. Jednotlivé dílky jejich minulosti dokážeme poskládat zpětně. Proč ale právě u několika málo lidí nakonec vytvoří tak děsivý obraz, s jistotou říct neumíme.
