Ještě před pár desítkami let by mnoho mužů raději přiznalo problém s alkoholem než úzkost. Debata o mužském duševním zdraví se ale v posledních letech výrazně proměnila. To, co bývalo téměř nemyslitelné, tedy přiznat nejistotu, terapii nebo psychické potíže, se dnes alespoň v některých prostředích stává běžnější. Změna ale probíhá nerovnoměrně. Vedle otevřenějších bublin stále existují komunity, kde je mužská citlivost vnímána jako slabost a psychologická pomoc jako selhání.
Panelová diskuze psychoterapeutů a lektorů Tomáše Kvapilíka, Elišky Remešové a Dana Wagnera na konferenci k dvacátému výročí Ligy otevřených mužů ukázala, že problém neleží jen v nedostatku terapeutických služeb. Mnohem hlubší otázkou je, proč je pro mnoho mužů stále tak obtížné vůbec rozpoznat vlastní prožívání. Natož o něm mluvit.
Kluci přece nepláčou
Psychoterapeut Tomáš Kvapilík pojmenoval jeden z klíčových problémů: emoce stále nejsou součástí každodenní mužské komunikace. Nejde jen o překonání studu při návštěvě terapeuta. Důležité je, aby se mluvení o emocích stalo něčím obyčejným, stejně běžným jako rozhovor o práci nebo sportu. „Chybí tam všednost toho ptát se druhých mužů, co prožívají,“ zaznělo během debaty.
Právě tato absence každodenní otevřenosti vede k tomu, že mnoho mužů řeší své potíže až ve chvíli, kdy už situace přeroste únosnou mez. „Pokud v takovém nastavení žije muž dlouho, zlom, kdy už se psychické potíže nedají přehlížet, je moc náhlý a daný jedinec se tomu obvykle nestihne včas přizpůsobit,“ popsal Wagner. Když už muž nezvládá dál pokračovat stejným způsobem, často mu chybí jiné nástroje, jak situaci řešit. Neumí si říct o pomoc, neumí odpočívat ani pojmenovat to, co se v něm děje.
Tomáš Kvapilík, Dan Wagner, Eliška Remešová. (foto: se svolením)
„Výdrž“ si podle Elišky Remešové lidé často představují jako pevnost. Jenže právě tahle obrana může být zároveň křehká. Aby člověk zvládal tlak okolí, obrní se, přestane reagovat na drobné podněty a naučí se fungovat bez většího zakolísání. Současně ale začne ztrácet kontakt s vlastními emocemi a vnitřními impulzy. A i když je zachytí, často je okamžitě odmítne jako něco nepatřičného nebo slabého. Místo aby jim věnoval pozornost a zkoumal, co znamenají, raději je potlačí. Podle terapeutky pak může po letech přijít bolestivé zjištění, že člověk mnoho důležitých signálů přehlédl a že jeho život mohl vypadat úplně jinak.
Muži bez návodu
Eliška Remešová během debaty popsala zajímavý rozdíl mezi tím, s jakými představami vstupují do vztahů ženy a muži. Na partnerských workshopech, které pořádá, podle ní ženy často dokážou vyjmenovat desítky vět a přesvědčení, které během života slyšely o vztazích, lásce nebo partnerství. Muži naproti tomu často přiznávají, že podobné „návody“ vůbec nedostávali.
„Slyšel jsem, že mám vydělávat, že mám být drsný a úspěšný. Ale že bych dostal nějaké, třeba ne konstruktivní, ale alespoň nějaké rady o tom, jak to ve vztazích funguje, to ne,“ shrnula typickou mužskou zkušenost.
Stále více mužů začíná veřejně mluvit o tom, že i oni mají strach, zažívají nejistotu nebo potřebu podpory. A právě to může být nakonec tím největším společenským posunem.
Podle Remešové to vede k nerovnováze. Ženy přicházejí do vztahů s množstvím očekávání a naučených scénářů, zatímco muži často jen předpokládají, že samotná přítomnost ve vztahu postačí.
Terapie není selhání
Velká část diskuze se věnovala otázce, jak pracovat s muži, kteří psychologickou pomoc odmítají. Diskutující se shodli, že tlak většinou nefunguje. Pokud muž slyší, že „nezvládá život“ a měl by vyhledat odbornou pomoc, může to jeho obranné mechanismy ještě posílit.
Remešová zdůraznila rozdíl mezi kritikou a opravdovým zájmem. Místo přesvědčování může být účinnější otevřeně říct třeba: „Mám o tebe strach, protože se zavíráš, já do tebe nevidím, nevím, co se v tobě děje, a bojím se o tebe.“ Nebo jinak: „Uzavíráš se, nevidím do tebe a já se o sebe v našem vztahu bojím. Protože ve chvíli, kdy ty se uzavřeš, tak nevím, jestli se mnou počítáš, jestli se mnou chceš být, co se ti honí hlavou,“ navrhla terapeutka.
Dan Wagner navíc připomněl, že i odpor vůči terapii může mít svou psychologickou funkci. Odmítání nemusí být jen tvrdohlavost, ale může jít o způsob, jak si člověk chrání stabilitu nebo identitu.
Chlapi sobě
Debatovalo se také na téma mužských rituálů a přechodu „z kluka v chlapa“. Diskutující se shodli, že moderní společnosti podobné rituály často postrádají. Nemusí přitom jít o velké iniciační obřady. Rituálem může být i pravidelný společný čas, sport nebo bezpečný prostor, kde mohou být muži spolu bez ponižování a soutěžení.
Remešová popsala osobní zkušenost se synovým prvním fotbalovým tréninkem. Její partner si uvědomil, že nechce, aby dítě zažívalo stejné toxické fotbalové prostředí, jaké znal z vlastního dětství, čili šikanu nebo ponižování.
Jak to vnímá muž, když říká, že je v pohodě?
Reklama
Právě zde podle ní vzniká nový typ mužských rituálů: bezpečný, předvídatelný prostor, kde mohou chlapci zažívat blízkost, podporu a zdravé vzory mužství.
Jsme na začátku
Z debaty vyplynulo, že změna mužského prožívání není otázkou jedné generace ani několika terapeutických sezení. Jde o postupnou kulturní proměnu toho, co společnost od mužů očekává a co jim zároveň dovoluje.
Možná nejdůležitější posun ale spočívá v něčem velmi jednoduchém: že stále více mužů začíná veřejně mluvit o tom, že i oni mají strach, zažívají nejistotu nebo potřebu podpory. A právě to může být nakonec tím největším společenským posunem.
