Nejlepší lhář, jakého jsem kdy poznala, mě držel za ruku, díval se mi do očí a u toho plakal. Věřila jsem mu všechno. Dny, týdny, roky. Měla jsem pocit, že potřebuje pomoc, lásku, soucit. Ukázalo se, že jeho srdceryvné příběhy byly na hony vzdálené realitě. Lidé jsou v odhalování lží překvapivě špatní. A já jsem nebyla výjimka.
Podle průzkumů si 75 procent lidí myslí, že umí lháře nachytat, realita je ale jiná. „Empiricky vzato jsou lidé v odhalování klamání velmi špatní,“ uvádí profesor Sander van der Linden. „Když se podíváte na metaanalýzy, jsme jen o málo úspěšnější než náhoda. V podstatě jen hádáme.“
Oči vás nezachrání
Když se budete lidí ptát, jak poznají, že jim někdo lže, uslyšíte nejčastěji tuto odpověď: „Lháři se vám při lhaní nedívají do očí.“ Napříč různými zeměmi a kulturami věříme, že je to univerzální znak. Ale oční kontakt je velmi nespolehlivý ukazatel. Lhář vás klidně probodne pohledem, ani nemrkne. Už tříleté dítě upřeně pozoruje své rodiče a bude u toho tvrdit, že tu čokoládu rozhodně nesnědlo, i když je od ní upatlané od hlavy až k patě.
Lhát se učíme rychle.
Pravda má přirozenou strukturu a ‚nedokonalosti‘. Lež je buď příliš uhlazená, nebo naopak příliš komplikovaná.
„Empirický výzkum v detekci lži je obrovský,“ říká profesor psychologie Pär-Anders Granhag. „Ale jediná věc, na které se většina expertů shoduje, je, že odvracení pohledu není spolehlivý znak lži.“ Dokonce může nastat opak. Lháři mohou oční kontakt záměrně udržovat déle, aby působili důvěryhodně. Upřeným pohledem mohou aktivně kontrolovat reakce druhého člověka a sledovat, jestli jim věří. Když to je zapotřebí, klidně se rozpláčou, aby působili důvěryhodně.
Podobně se experti shodují na tom, že lháři nejsou nervóznější než ti pravdomluvní. Další tradiční ukazatele říkají, že lhář se více vrtí nebo se škrábe na nose. To je také nesmysl. Zapomeňte na jednoduché návody, kdy pohled doprava znamená, že se dotyčný snaží rozpomenout, a pohled doleva signalizuje lež. Sice milujeme jednoduché zkratky, ale v tomhle případě to tak snadné není.
Mozek lháře má víc práce
Zatímco sledujeme mimiku lidí, uniká nám to hlavní: co říkají. Největší pokrok v detekci lži přinesl kognitivní přístup. Lhaní totiž stojí mozek mnohem víc energie než říkání pravdy. Lháři musí vymyslet příběh, který zní věrohodně, zároveň si ho musí pamatovat, kontrolovat, jestli neřekli něco, co by je prozradilo, a ještě sledovat, jak na ně reaguje posluchač. To všechno najednou. Pravdomluvný člověk prostě řekne, co se stalo. Lhář musí vymyslet, co se „nestalo“, a to je mentálně mnohem náročnější.
Neexistuje jediný spolehlivý signál lži. Spíš jde o drobnosti, které do sebe najednou úplně nezapadají, několik malých nesrovnalostí v chování, které se vymykají tomu, jak se daný člověk normálně projevuje. A proto je u cizích lidí strašně těžké poznat, jestli lžou. Nemáte s čím srovnávat. U lidí, které znáte, je to jiné, tam vám snáze dojde, že něco nesedí.
Podle expertky Pamely Mayerové platí, že když někdo lže, často používá více negativních emočních slov jako ‚nenávidím‘, ‚nesnáším‘, ‚nemám rád‘ a zároveň méně slov vyjadřujících pozitivní emoce. „Lháři mají tendenci poskytovat buď příliš mnoho detailů, nebo naopak podezřele málo. Pravda má přirozenou strukturu a ‚nedokonalosti‘. Lež je buď příliš uhlazená, nebo naopak příliš komplikovaná,“ uvádí Mayerová. A protože lhaní stojí hodně sil, častěji se objevují pauzy, opravování se nebo opakování slov.
Odhalit lháře? Rozbijte připravený scénář
Lhář je mentálně na svém maximu, zbývá mu velmi málo kapacity na nečekané. Pokud pokládáme klasické obecné otázky jako „Udělal jsi to?“, „Kde jsi byl?“, zvládne je, protože si ty odpovědi nacvičil. Ale pokud mu položíte nečekané a specifické otázky, které zvyšují kognitivní zátěž, jeho systém spadne a připravený scénář se rozbije. Studie ukazují, že lháři si odpovědi na běžné otázky připravují, ale nejsou schopni konzistentně reagovat na otázky, které nepředpokládali. A právě ty vedou k větším nesrovnalostem a zvyšují úspěšnost odhalení lži. Využívají toho i výslechové techniky.
Reklama
Typickým příkladem je otázka na detaily, které nejsou součástí „hlavního příběhu“, například co člověk dělal před událostí nebo po ní. Pravdomluvný člověk čerpá z paměti a dokáže popsat kontext, zatímco lhář často odpovídá obecně nebo se snaží nepříjemnou část přeskočit.
Další účinnou strategií je opakování stejné otázky v různých časových odstupech, kterou vyšetřovatelé využívají velmi často. Vrátíte se k určitému detailu po několika minutách a zeptáte se znovu, jen jinými slovy. Pravdomluvný člověk má tendenci odpovídat konzistentně, protože čerpá ze stejné vzpomínky. Lhář si ale musí znovu vybavit, co říkal předtím, a často se dopustí drobných nesrovnalostí. Právě tyto malé rozdíly mohou být při odhalování lži klíčové.
Podobně fungují i otázky zaměřené na detailní kontext nebo smyslové vjemy. Pravdivé vzpomínky bývají bohatší na konkrétní detaily, zatímco lži jsou často jednodušší a obecnější. Když je lhář nucen tyto detaily vymýšlet v reálném čase, jeho odpovědi se zpomalují, zjednodušují nebo se v nich objevují rozpory. Výzkumy proto doporučují klást otázky, které „aktivně vyvolávají rozdíly mezi pravdou a lží.“
Možná proto nás lži tak často zaskočí. Ne proto, že bychom byli naivní, ale proto, že věřit druhým je pro nás přirozenější než pochybovat.
A právě toho ti nejlepší lháři využívají.
