Je to trapné, možná to také znáte. Povinné kolečko představování, všichni se usmívají, podávají si ruce, padají jména. Já mám v hlavě čerstvě vymeteno. Ani jedno jméno se nechytlo. A tak nenápadně sleduji, jak kdo koho oslovuje. Jsem jak antropolog v terénu. „Ahoj, Markéto…“ Výborně. Takže ta s ofinou je Markéta. Nebo počkat, byla to ta s kabelkou? Rychle si to v hlavě zapisuji do mentálního notýsku, který má ovšem tendenci se každé tři minuty samovolně mazat. Jen abych nemusela zoufale improvizovat a oslovovat lidi „hej, ty v modrém kabátku“. To na oblibě nepřidává.
Nepomáhá ani známá rada všech self-help příruček, zopakovat jméno dotyčného nebo dotyčné. „Ahoj, Petře, těší mě,“ potřesu pravicí a v tu chvíli jméno Petr zmizí v hlubinách mého mozku, kam už nemám přístup.
Člověk by si řekl, že je to nervozitou. Že když se seznamujeme s cizími lidmi, soustředíme se hlavně na to, abychom byli za sympaťáky. Koncentruji se na to, jestli se dost usmívám, stojím rovně a nepotím se v podpaží, a tím pádem méně vnímám druhé. Dobře, to by vysvětlovalo trapné večírky nebo nový kolektiv v práci. Něco na tom je, jak se dočtete dále v textu. Ale jak si mám vysvětlit, že si nepamatuji jména ani při učení na zkoušku z filozofie nebo psychologie? Sama doma nad skripty nemám problém s tím, jestli jsem sympatická, nebo jak moc se potím.
Není pekař jako Pekař
Zapomínání jmen je jeden z nejběžnějších paměťových „výpadků“ a paradoxně vůbec nemusí znamenat, že máme špatnou paměť. Spíš naopak, ukazuje, jak specificky náš mozek funguje.
Naši předci nepotřebovali znát seznam křestních jmen členů tlupy ani kdo má kdy narozeniny či jaké máme výročí od ulovení posledního mamuta. Potřebovali vědět, kdo je spojenec, kdo podvádí při dělení masa a kdo má sklony k násilí. Potřebovali si pamatovat, co se stalo, kdo komu ublížil a kde číhá nebezpečí. Příběh byl nástroj přežití.
„Vlastní jména jsou unikátní, ale nenesou téměř žádnou sémantickou informaci,“ vysvětluje kognitivní neurovědec Richard Harris v knize Psychology of Language. Když slyšíte slovo „učitel“, okamžitě se vám v hlavě rozsvítí celá síť asociací. Škola. Tabule. Sešity. Možná i lehká úzkost z matematiky. To slovo má obsah, kontext, příběh. Mozek se má čeho chytit. Ale když slyšíte „Petr“, co přesně to znamená? Nic konkrétního. Není tam žádná automatická představa. Je to jen štítek nalepený na konkrétní osobě. Samotné jméno spojené s osobou, kterou vidíte poprvé, nenese význam.
Tento problém potvrzují i výzkumy. Studie Burtona, Bruce a Johnstona ukazuje, že vlastní jména jsou pro mozek obtížnější ke zpracování než jiná slova právě proto, že nejsou významově propojená s dalšími informacemi. Jsou izolovaná. A izolované informace mají menší šanci přežít první nápor zapomnění.
Psychologové mluví o takzvaném Baker–baker paradoxu. Lidé si lépe zapamatují informaci, pokud ji zpracují na hlubší úrovni. Když vám někdo řekne, že je „pekař“ (baker), mozek si vybaví pec, chleba, vůni těsta. Když se ale jmenuje Pekař, žádný významový háček nevzniká. Přestože jde o stejné slovo, jako jméno se pamatuje hůř.
Proto si spíš budete pamatovat příběh, který vám někdo vypráví, než jméno osoby. Náš mozek je zařízený na narativy, miluje příběhy, kde je vše pospojované, a ještě to v nás vzbuzuje emoce. Neurovědec James McGaugh z University of California prokázal, že emočně významné informace se ukládají do paměti mnohem silněji než neutrální data. To, že se někdo s někým rozešel nebo mu zahnul, je pro naši paměť rozhodně zajímavější než to, že se ten či onen jmenuje Pepík.
Evoluce to vysvětluje logicky. Naši předci nepotřebovali znát seznam křestních jmen členů tlupy ani kdo má kdy narozeniny či jaké máme výročí od ulovení posledního mamuta. Potřebovali vědět, kdo je spojenec, kdo podvádí při dělení masa a kdo má sklony k násilí. Potřebovali si pamatovat, co se stalo, kdo komu ublížil a kde číhá nebezpečí. Příběh byl nástroj přežití.
Jména se musíme učit jako slovíčka
Známý psycholog Alan Baddeley spolu s Grahamem Hitchem v roce 1974 představil model pracovní paměti a to je typ paměti, který nás může občas zradit. Baddeley ukázal, že naše pracovní paměť má omezenou kapacitu. Neudrží všechno. Musí si vybírat. A hádejte, co se při představování dostává na první místo? My sami. Zatímco se snažíme optimalizovat vlastní společenský výkon, jméno druhého člověka proletí kolem jako leták ve větru.
Reklama
„Pracovní paměť není jen o tom držet informace, je to o tom, jak je používáme. Když se soustředíme jen na sebe, na to, jak působíme, nemáme kapacitu na to, abychom si zapamatovali jméno druhého člověka. Paměť je vždycky o prioritách,“ vysvětlil Baddeley.
Podle Baddeleyho modelu má pracovní paměť několik složek, mimo jiné takzvanou fonologickou smyčku, která zpracovává zvukové informace, tedy i jména. Jenže tahle smyčka udrží informaci jen krátce, pokud ji aktivně neopakujeme nebo s ní dál nepracujeme. Když jméno nezakotvíme, třeba tím, že si ho spojíme s nějakou představou nebo významem, jednoduše se rozplyne.
Jak upřesnil Baddeley: „Pokud chcete, aby se jméno uložilo, musíte ho aktivně zpracovat v pracovní paměti. Opakujte si ho nahlas, spojte ho s něčím výrazným – tváří, povoláním, barvou oblečení. Bez opakování nebo asociací pracovní paměť informaci prostě zahodí – má příliš málo místa a příliš krátký čas.“
Takže ta dobře míněná rada z příruček společenského přežití „stačí jméno zopakovat nahlas“ má své limity. Jedno mechanické „těší mě, Petře“ většinou nestačí. Pokud chceme dát paměti skutečnou šanci, je potřeba jméno na chvíli podržet v hlavě, protočit ho v duchu několikrát dokola, stejně jako když jsme se ve škole učili nepravidelná slovesa nebo tabulku chemických prvků. Anebo říct s lehkým úsměvem, že jsme si jméno nezapamatovali, a poprosit o zopakování. Kupodivu to většinou nevytvoří trapné ticho, ale naopak lidský moment. Protože v tom nejsme sami.
