Pondělí ráno. Spali jste osm hodin a všechno jde jako po másle. Sprcha, káva, snídaně. Pohoda. Kočka konečně používá záchod, klíče visí na svém místě, mobil je nabitý. Objektivně vzato není důvod ke stresu. A přesto – tlak v žaludku. Nejasné sevření, které nedává smysl.
Teprve o pár vteřin později vás napadne: porada v deset. A tlak zesílí. Odkud se bere tělesný signál, který předběhne vědomí?
Tělo reaguje rychleji než myšlenky
Máme tendenci věřit, že nejdřív myslíme, a pak cítíme. Jenže v praxi to často funguje obráceně. Mozek sice rád všechno vysvětluje, ale tělo mezitím vyhodnocuje situaci bez našeho vědomého přičinění. Neustále porovnává přítomnost s minulými zkušenostmi.
Setkali jsme se už s něčím podobným? Bylo to spojeno s napětím, hodnocením, selháním? Pokud ano, vyšle signál. Ne ve formě věty, ale jako pocit – stažení, tlak, neklid.
Zdraví lidé začnou vykazovat stresovou reakci už ve chvíli, kdy se blíží k nevýhodné volbě, ještě předtím, než si vědomě uvědomí pravidla hry. Tělo „ví“ dřív.
Nejde o žádnou ezoteriku. Neurovědec Antonio Damasio tento mechanismus popsal jako tzv. somatické markery – tělesné stopy minulých emocí, které ovlivňují naše rozhodování dřív, než si to uvědomíme. Podrobně o tom píše například v knize Descartes’ Error nebo ve studiích shrnutých na stránkách University of Southern California – Damasio Lab.
Somatické markery: zkušenost uložená v těle
Damasio ukázal, že lidé, kteří kvůli poškození mozku ztratili schopnost prožívat emoce, mají paradoxně zásadní problém se rozhodovat. Nechybí jim inteligence. Chybí jim tělesná odezva, která by jim napověděla, co je pro ně výhodné nebo rizikové.
Známý experiment známý jako Iowa Gambling Task ukazuje, že zdraví lidé začnou vykazovat stresovou reakci už ve chvíli, kdy se blíží k nevýhodné volbě, ještě předtím, než si vědomě uvědomí pravidla hry. Tělo „ví“ dřív.
To znamená, že ono pondělní sevření žaludku nereaguje na poradu samotnou, ale na její význam. Na všechna minulá pondělí, kdy jsme se cítili nepřipravení, hodnocení nebo pod tlakem.
Intuice není magie. Je to paměť
Rádi mluvíme o intuici, jako by šlo o záhadný šestý smysl. Ve skutečnosti je to často velmi rychlé vyhodnocení předchozí zkušenosti. Mozek propojí aktuální situaci s archivem minulosti a tělo vyšle signál.
Problém je, že tělo reaguje na minulost, ne na přítomnost. Pokud jsme kdysi spojili autoritu s kritikou, může se náš žaludek stáhnout pokaždé, když vstoupíme do zasedačky. I když současný šéf není ten předchozí. Tělesná reakce je tedy informace, nikoli rozsudek. Neříká: „Tohle je špatně.“ Spíš: „Tohle už jsi zažil. Zpozorni.“
Co s tím? Naslouchat, ale nepanikařit
Místo otázky „Co je se mnou špatně?“ může být užitečnější ptát se: „Co mi to připomíná?“
Je tahle situace opravdu hrozbou? Nebo jen ozvěnou starší zkušenosti?
Reklama
Psychologie dnes čím dál víc zdůrazňuje propojení těla a mysli – například přístup embodied cognition, o kterém píše třeba Stanford Encyclopedia of Philosophy. Myšlení není oddělené od tělesného prožívání. Jsme jeden celek.
Tělo je rychlé. Někdy až nepříjemně rychlé. Ale většinou není proti nám. Snaží se nás chránit a připravit. Mozek pak může jeho signál přeložit do slov a dát mu kontext.
Až vás tedy příště bez zjevného důvodu sevře žaludek, nemusí to být slabost ani přecitlivělost. Možná je to jen tichá zpráva z minulosti. A ta si nezaslouží potlačit – ale pochopit.
