Dárky jsou mnohem víc než „něco, co někomu dáte, z nejrůznější příčiny“. Jsou to poslové našich emocí, projekce našich přání a někdy i nástroje tiché dominance. Proč někdo dárky s lehkostí recykluje a jiný je schovává do „skříně hanby“?
Způsob, jakým nakládáte s dárky, o vás dle psychologů prozradí víc než váš profil na sociálních sítích. Každá krabice od bot, nebo klidně i od šperku, nese genetický kód vašeho charakteru.
Dárek jako prodloužené já: Proč nás tak bolí špatný výběr?
Už jste někdy rozbalili dárek a cítili, jak se vám v hrdle stahuje knedlík, protože ten předmět v krabici byl v naprostém rozporu s tím, kým jste? Něco jako „Díky, táto“ v Pelíšcích, když si místo vytoužených západních bot rozbalíte další lakované trapné jakoby farmářky. Nejde o to, že by se vám nelíbil ten svetr se srdíčkem, ale o to, že člověk, který vám ho dal, vás očividně vůbec nezná.
Podle průkopnické studie Russella Belka Possessions and the Extended Self (1988) nevnímáme věci jen jako nástroje, ale jako prodloužení našeho já. Když někomu dáváme dárek, ve skutečnosti mu říkáme: „Takhle tě vidím,“ nebo v horším případě: „Takhle chci, abys mě viděl ty.“
Dárci věří, že čím víc času stráví vymýšlením originálního překvapení, tím víc je bude příjemce milovat.
Pokud vám minimalistický manžel daruje obří fritézu, možná tím nevědomky říká, že by chtěl ženu, která tráví víc času v kuchyni. Dar je zkrátka zrcadlo, do kterého se někdy bojíme podívat.
Geometrie vztahů mezi dlužníkem a dárcem
Antropolog Marcel Mauss ve své klasické eseji o daru definoval tři pilíře společenské soudržnosti: povinnost dát, povinnost přijmout a povinnost oplatit. Vteřinu poté, co někomu předáte krabici, vytváříte neviditelný dluh.
Deset dárkových zločinů, které by měly být trestné (a proč je nepáchat)
Tyto věci jsou v dárkovém světě ekvivalentem společenské sebevraždy. Pokud se v nich poznáváte, je čas změnit strategii. Právě na Valentýna si tak můžete natrénovat super Ježíška.
- Výchovný dar (neboli „Nástroj na změnu osobnosti“): Darovat manželce permanentku do fitka, když se právě láduje větrníkem, nebo dětem knihu „Jak si uklidit pokoj“, není dar. Je to pasivně-agresivní útok zabalený v celofánu.
- Dárek typu „Homer Simpson“: Koupit partnerce novou herní konzoli, na které hrajete jen vy, zatímco ona se na ni dívá z kuchyně. Je to průhledné a smutné.
- Živý závazek bez varování: „Tady máš štěně!“ Je to jako darovat někomu patnáct let uklízení loužiček a omezování dovolených. Zvíře není překvapení, zvíře je člen rodiny, o kterém se hlasuje.
- Recyklace s fatální chybou: Poslat dál knihu, ve které je na první straně fixou napsáno: „Milé Janě k padesátinám, tvůj Bohouš“. Pokud nejste Jana a nedáváte to Bohoušovi, právě jste se propadli do dárkového pekla.
- Cenovka jako trofej: Nechat na dárku cenu, aby dotyčný viděl, jak moc jste se plácli přes kapsu. Působí to levně, i když to stálo tisíce.
- „Subtilní“ hygiena: Deodorant, ústní voda nebo krém na vrásky v balíčku pro někoho, kdo o ně nepožádal. Říkáte tím: „Smrdíš, máš zkažený dech a vypadáš staře. Šťastné narozeniny!“
- Dárkový dluhopis pro sebe: „Daroval jsem tvým jménem dvě kozy do Afriky.“ Je to krásné gesto, pokud dotyčný není zapřisáhlý cynik, který by raději ty peníze viděl ve formě dobré večeře pro sebe. A klidně i s kozím sýrem… Darovat charitu jménem druhého vyžaduje dokonalou znalost jeho hodnot.
- Věci „z benzínky“ v 18:55: Bonboniéra s prošlou dobou trvanlivosti a povadlý tulipán koupený cestou na oslavu. Příjemce pozná zoufalství dárce na první pohled.
- Dárek bez baterií: Darovat dítěti hlučnou hračku na baterky a nepřidat ty baterie. Je to čistý sadismus. Vytvoříte očekávání, které nelze naplnit.
- Darování dárku, který jste od dotyčného dostali vy: Vrcholná disciplína dárkového trapasu. Sériový regifting, kde se kruh uzavře. Gratulujeme, právě jste vytvořili časoprostorovou smyčku totální trapnosti.
Dávání dárků aktivuje v mozku centra odměny (nucleus accumbens) podobně jako jídlo nebo sex. Ale co se děje na druhé straně? Přijímání daru je pro mnohé psychologickým testem odolnosti. Pokud máte pocit, že si dárek „nezasloužíte“, nebo pokud okamžitě v hlavě přepočítáváte jeho cenu, abyste věděli, za kolik musíte dotyčnému koupit dárek vy, nejste v tom sami. Je to projev vaší potřeby mít věci pod kontrolou.
Typologie dárkových „pachatelů“: Poznáte se?
Na základě pozorování sociálních psychologů a studií o spotřebitelském chování lze lidi rozdělit do několika skupin. Každá z nich vypovídá o jiném nastavení naší vnitřní kompasové jehly.
1. Strategický „Displayista“ (Sběratel vděku)
To je člověk, který darovaný lapač prachu vytáhne ze sklepa přesně pět minut předtím, než zazvoníte u dveří, a naaranžuje ho na krbovou římsu. Přesně takového člověka jsem potkala na jednom kurzu. „Já se v tomhle od manželky liším, já se snažím ty dárky recyklovat, ale moje žena je opravdu dává do speciální krabice, odkud je vždycky, když má přijít ten, kdo nám je dal, vytáhne. Po dvou letech to bere jako promlčené a až pak je můžeme vyhodit,“ říká Lubo (34 let).
- Co to o něm, tedy o Lubově ženě, říká: Má vysokou potřebu sociální konformity a patologický strach z konfliktu. Jeho identita je silně závislá na externím schválení. Dárek pro něj není radost, ale závazek, který musí „odpracovat“ hrou na spokojeného příjemce. Žije v neustálém napětí, že bude odhalen jako „nevděčník“.
2. Pragmatický Recyklátor (The Regifter)
To je právě Luba. Člověk, který s klidem pošle dál sadu mýdel, kterou dostal loni od tety. Studie však recyklátory částečně ospravedlňují. Vědci zjistili, že dárci jsou mnohem méně uraženi posláním daru dál, než si příjemci myslí.
- Co to o něm říká: Je to pragmatik se zdravými hranicemi. I Luba odmítá hromadit „emocionální odpad“ a věci vnímá jako energii, která má proudit. Pokud to neumí využít on, ať to slouží jinde. Je to vrcholně racionální typ, který se nenechá citově vydírat předměty.
3. Sběratel viny (Muzejník)
Tento typ nikdy nic nevyhodí, i kdyby to byla nejstrašnější keramická soška na světě. Má skříně plné věcí, které nesnáší, protože „je to přece dárek a to se nedělá“.
- Co to o něm říká: Trpí nadměrnou, často toxickou empatií. Cítí se zodpovědný za city druhých i na úkor vlastního životního prostoru. Vyhodit dar pro něj znamená symbolicky vyhodit člověka, který mu ho dal. Je to člověk, který se těžko loučí s minulostí.
4. Perfekcionistický hledač (Hnací motor úzkosti)
Stráví tři měsíce hledáním dárku, který musí být „naprosto dokonalý“. Často tím dárce i příjemce unaví ještě předtím, než se trhá papír.
- Co to o něm říká: Trpí silnou úzkostí z odmítnutí. Snaží se dárkem „koupit“ lásku nebo uznání. Jeho vlastní hodnota je vázána na to, jak moc velký „wau efekt“ vyvolá.
Paradox překvapení: Proč chtít to, co jsme si napsali?
Je to jako u „Ježíška“. Děti si před Vánoci napíšou seznam a logicky očekávají od Ježíška, že dostanou to, co chtěly. Věda mluví o tzv. paradoxu dávání dárků. Studie Francesky Gino a Francise Flynna Give them what they want (2011) ukázala zásadní rozpor v našem myšlení. Dárci věří, že čím víc času stráví vymýšlením originálního překvapení, tím víc je bude příjemce milovat.
Reklama
Ale jaká je realita? Příjemci ve skutečnosti nejvíc oceňují dárky, o které si sami řekli, přesně jako děti ze seznamu přání Ježíškovi. Zatímco dárce se cítí jako kreativní génius, když vymyslí něco „nečekaného“, příjemce často zažívá zklamání, protože dárce ignoroval jeho jasně vyjádřené potřeby. Pokud chcete někoho skutečně potěšit, odložte své ego a kupte mu tu toužebně vyhlíženou sadu šroubováků, i když vám připadá nudná.
Umění být obdarován
Schopnost přijmout dárek s opravdovou grácií je možná větší umění než jeho dávání. Vyžaduje to pokoru a ochotu nechat druhého, aby se cítil jako hrdina dne. I když je v krabici něco, co vám absolutně nesedí, jako třeba dvanácté jakoby „farmářky“, poděkujte za záměr. Protože dárek v konečném důsledku není o té věci uvnitř, ale o tom, že se někdo na chvíli zastavil a myslel na vás. A to je v dnešním zrychleném světě ten nejvzácnější artikl.
