Ztráta dítěte je zkušenost, o které se mluví těžko. A často vůbec. S bolestí, která nemá konec, se tahle máma učí žít už několik let. Své prožitky, otázky i každodenní zápasy popsala Magdaléna Fiala v knize Počkej na mě v nebi, Matyáši!
Říkáte, že se váš život rozdělil na „před“ a „po“. Jaký je ten svět po?
Můj život se rozdělil na „před“ a „po“ ve chvíli, kdy jsem přišla o dítě. Ten zlom nepřišel postupně, ale najednou. Všechno, co jsem do té doby považovala za jisté, se rozpadlo.
Svět po je svět, ve kterém už nic neberu jako samozřejmost. Ani ráno. Ani další den. Ani sebe. Bolest je jeho součástí každý den. Někdy je nenápadná, jindy ochromující. Neodchází, jen mění podobu. Naučila jsem se s ní vstávat, fungovat, mluvit s lidmi, smát se. A zároveň vím, že uvnitř mě zůstalo místo, které už nikdy nebude zaplněné. A ani nemá být.
Magdi, vašemu synovi bylo 10 let, když zemřel. Co se vlastně stalo?
Matyáš měl diagnostikovaný nádor ve čtvrté mozkové komoře. Po operaci se však zotavil překvapivě rychle. Fungoval, žil běžný dětský život, chodil do školy, sportoval. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v jeho těle odehrávalo něco dalšího, zásadního a fatálního.
Zlom přišel zhruba po roce. Postupně se začaly objevovat věci, které si nikdo neuměl vysvětlit. Matyáš začal zapomínat, nerozeznával, jestli je ráno nebo večer, nedokázal se podepsat, přestal počítat, ztrácel orientaci v běžných věcech. Přidaly se výrazné změny chování, náladovost, agresivita. Stavy, které připomínaly stařeckou demenci u malého dítěte.
Nikdo tehdy genetickou příčinu nepředpokládal. Více než rok jsme chodili od lékaře k lékaři – na onkologii, neurologii a psychiatrii. Řešily se jednotlivé projevy, ale nikdo neviděl celek. Stále jsme slyšeli, že to s nádorem nesouvisí, že to „nedává smysl“.
Maty. (foto: se svolením)
Teprve ve chvíli, kdy se jeho stav dramaticky zhoršil, a objevily se silné epileptické záchvaty, začalo se pátrat hlouběji. Z podrobného vyšetření pak vzešla diagnóza vzácné genetické poruchy.
Co z toho původního světa ve vás zůstalo, i když dnes vypadá jinak?
Zůstala láska k mému dítěti. Ta se nezmenšila ani nezmizela s jeho odchodem. Naopak. Je hlubší a bolestnější právě proto, že nemá kam jít. A tahle láska mě naučila, že můžu být mámou i jinak. Že mateřství nekončí smrtí dítěte.
A přesto jsem se rozhodla být šťastná. Ne lehce. Ne bez bolesti. Ale opravdově. Rozhodla jsem se nežít jen přežívání. Smát se, cítit radost, být vděčná – ne proto, že je všechno v pořádku, ale proto, že láska, kterou jsem dostala, byla příliš velká na to, abych ji promarnila.
Jsem šťastná jinak. A to štěstí nežiju navzdory svému dítěti. Žiju ho pro něj.
Smrt dítěte je v naší společnosti pořád tabu. Co vám na tom tichu kolem ztráty vadilo nejvíc?
Dlouho jsem měla pocit, že se to stalo jen mně. Že já jsem ta jediná máma, která o dítě přišla. O smrti dítěte se nemluví. Lidé se bojí si vůbec připustit, že by se něco takového mohlo stát. Žijí ve světě, kde děti „přece neumírají“.
A přitom je to realita mnoha rodin. Když jsem svůj příběh pustila ven – skrze psaní a později skrze knihu – začali se mi ozývat další rodiče, které potkal stejný osud. Najednou jsem pochopila, že nás je mnohem víc.
A co vám naopak v tom tichu dávalo prostor dýchat?
Paradoxně mi ticho dlouhou dobu pomáhalo. Vytvořila jsem si vlastní bublinu. Prostor, kde jsem nemusela nic vysvětlovat. Kde jsem mohla brečet, vztekat se, být slabá. Bez masek a bez očekávání.
Viděla jsem to v pohledech, v náhlém tichu, v rychlé změně tématu. Lidé nevědí, co říct mámě, které zemřelo dítě. Bojí se, že řeknou něco špatně. A tak často volí odstup.
Ta bublina mě dostala až na dno. Ale právě ona mě z něj začala pomalu vytahovat. Protože jsem v ní nebyla úplně sama. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří se o Matýskovi nebáli mluvit. Nebáli se vzpomínat ani se mnou brečet.
A tohle sdílené, bezpečné ticho bylo tím, co mě udrželo nad vodou.
Jak se člověk ráno zvedne z postele, když život nemá směr, který dává smysl?
Ráno se nezvedáte proto, že by život dával smysl. Zvedáte se proto, že musíte. U mě to „musím“ přišlo dřív než jakýkoli směr nebo odpověď.
Pomáhala mi odpovědnost. Vědomí, že tu nejsem jen sama za sebe. Že tu je ještě jedno dítě, které mě potřebuje. To, že jsem musela vstát, obléct se a jít dál, mě zachránilo, i když jsem často fungovala jen mechanicky, bez radosti a naděje.
Stála jsem před volbou: buď zůstat v přežívání, nebo se rozhodnout, že můj druhý syn mě jednou bude znát jako mámu, která žije. Ne jako ženu, ze které po smrti dítěte chuť žít vyprchala. A tohle rozhodnutí mi dalo směr. Ne hned. Ne lehce. Ale postupně. Někdy totiž stačí udělat jen další krok.
Píšete, že kniha vznikla ze zoufalství a bezmoci. Pamatujete si moment, kdy jste poprvé cítila, že psaní může bolet méně než mlčení?
Psaní nezačalo jako plán napsat knihu. Začalo ze zoufalství. Ve chvíli, kdy jsem pochopila, že mlčení bolí víc než slova. Všechno nevyřčené ve mně rostlo. Psala jsem, abych přežila. Abych měla kam dát strach, vztek, smutek a prázdno.
Bylo to bolestivé. Každá věta znamenala návrat a další loučení. Nebyla to terapie ve smyslu úlevy. Byla to nutnost. Jediný způsob, jak v tom nezůstat sama.
Z bolesti se zrodila naděje. (foto: se svolením)
Postupně mi ale došlo, že podobné pocity může prožívat někdo další. Jiná máma. Jiný člověk. A když kniha vyšla, potvrdilo se to. Ozývali se nejen rodiče, kteří přišli o dítě, ale i lidé, kteří ztratili partnera, blízkého, nebo sami sebe.
Tehdy jsem pochopila, že ta kniha není jen o smrti dítěte. Je o ztrátě jako takové. A pokud dokáže pomoci aspoň jednomu člověku nadechnout se o trochu víc, pak to celé mělo smysl.
Co všechno se ve vás změnilo jako v mámě – nejen ve vztahu k dětem, ale i k sobě samotné?
Změnilo se vlastně všechno. Nejsem stejná jako dřív. Ztratila jsem jednu verzi sebe sama a musela si vytvořit jinou. Ne lepší ani horší. Jen jinou.
Ve vztahu k dětem jsem citlivější a pravdivější. Už si nenamlouvám, že věci „nějak dopadnou“. Každý den s dítětem beru jako dar. Netlačím tolik na výkon ani na představy, jak by věci měly vypadat. Víc vnímám přítomnost a obyčejné chvíle.
Zároveň žiju s velkým strachem. Přijala jsem ho jako součást lásky. Když milujete naplno, bojíte se naplno. A obojí může existovat vedle sebe.
Největší změna ale nastala ve vztahu k sobě. Přestala jsem na sebe klást tak vysoké nároky a trestat se za slabost. Dnes vím, že síla někdy znamená dovolit si brečet, zastavit se nebo si říct o pomoc. Už se nesnažím být dokonalá. Snažím se být opravdová. A právě v tom je pro mě dnes největší posun.
Mluvíte o lásce, která přežila smrt. Jak se taková láska žije v každodennosti?
Nežije ve velkých gestech. Žije v maličkostech. V obyčejných dnech. V tom, že ráno vstanu a udělám snídani. Že se zasměju. Že jdu ven, i když se mi nechce. Snažím se žít tak, aby život nebyl jen čekáním nebo přežíváním. Protože vím, že přesně takhle by si to můj syn přál.
Někdy ta láska bolí. Ozve se v písničce, ve větě, v cizím dítěti na hřišti. Ale už mě nedrtí. Je se mnou. Přítomná. Neznamená to, že na něj myslím pořád. Znamená to, že je součástí toho, kým jsem. V tom, jak se dívám na svět. Jak mluvím s lidmi. Jak miluji své dítě, které tu je.
Byly chvíle, kdy jste měla pocit, že se od vás okolí bojí, protože nevědí, co říct?
Nebáli se mě, ale té bolesti. Viděla jsem to v pohledech, v náhlém tichu, v rychlé změně tématu. Lidé nevědí, co říct mámě, které zemřelo dítě. Bojí se, že řeknou něco špatně. A tak často volí odstup.
V naší mysli a srdcích budeš napořád, Máťo! (foto: se svolením)
Pro mě to ale znamenalo další vrstvu samoty. Nejen že jsem přišla o syna, ale měla jsem pocit, že musím hlídat i ostatní, aby se necítili nepříjemně. To je velmi vyčerpávající.
Časem jsem pochopila, že bolest nepotřebuje správná slova. Potřebuje přítomnost. Někdy stačí říct: nevím, co říct, ale jsem tady. A zůstat. A když někdo zůstal, bylo to víc než tisíc vět.
Co vám nejvíc pomáhalo v okamžicích, kdy se bolest vracela v plné síle?
Nejčastěji jen další nadechnutí. Ne vždy víra. Ne vždy vzpomínky. Často šlo jen vydržet ještě chvíli. Postupně jsem začala cítit, že je něco mezi zemí a nebem. Neumím to pojmenovat, ale věděla jsem, že v tom nejsem sama. Že můj syn tu pořád je. Jinak. Ve mně.
Rutina mě držela v pohybu. Obyčejné věci. Když se zastavíte, bolest vás dožene. A někdy nepomáhalo nic. Jen dýchání. A i to někdy stačilo.
Jak dnes vypadá smutek ve vašem životě?
Už není tak ostrý jako na začátku. Nezmizel, ale změnil podobu. Je se mnou, někdy v pozadí, jindy se ozve nečekaně. Už s ním nebojuji. Pochopila jsem, že smutek není něco, co se má překonat. Je to cena za lásku. A tu cenu přijímám.
„Jak to přežít?“ versus „Jak s tím žít dál?“ V čem je ten rozdíl?
Přežít znamená vydržet. Fungovat na autopilota. Žít dál znamená rozhodnutí dovolit si znovu cítit. Přežívání je o ochraně. Život o odvaze. O znovuotevření se světu, i když už víte, že nikdy nebude bezpečný.
Reklama
Knihu zmiňujete jako terapii. Co vám dala a co vám vzala?
Kniha Počkej na mě v nebi, Matyáši pro mě nebyla jen knihou. Byl to rok a půl návratů a loučení. Každá kapitola bolela.
Psaní mi dalo možnost být pravdivá. Bez filtru. Bez uhlazování. Zároveň mi vzalo kus soukromí. Sdílení bolesti totiž něco stojí. Dnes ale vím, že to převážilo. Kniha se dostala k lidem, kteří ji potřebovali. Vzniklo tiché porozumění. Pocit „nejsem v tom sám“.
Kdyby tenhle rozhovor četli rodiče, kteří jsou na samém začátku té dlouhé cesty po ztrátě, co byste jim chtěla říct?
Je mi to strašně líto. To, co se vám stalo, je proti přirozenosti. A nic z toho, co teď cítíte, není špatně. Nemusíte být silní. Nemusíte hledat smysl. Stačí dýchat.
Nejste v tom sami, i když to tak teď působí. To, že vás to ničí, neznamená selhání. Znamená to lásku. Jednou možná přijde chvíle, kdy se znovu nadechnete. A nebude to zrada. Bude to pokračování lásky v jiné podobě.
A pokud vám to dnes nikdo neřekl: jste dobří rodiče. To, že to tak bolí, je důkazem toho, jak moc jste své dítě milovali.
