Ženy umí být kruté a zejména pak vůči sobě navzájem. Nedávno vzbudil vlnu nevole u veřejnosti případ Brigitte Bardot, respektive text o ní s názvem Smířit se se smrtí Brigitte Bardot neznamená ji omlouvat, který vyšel ve Vogue. Autorkou tohoto textu je Emma Specter, která velmi krátce po smrti herečky neváhala moralizovat a uvedla, že je možné ikonu obdivovat, ale „zároveň je nutné ji i odsoudit“. Obdivovat ženu, která selhala, je totiž podle autorky podezřelé.
Podobně dopadl další sex symbol, a to Sydney Sweeney. Ta se má sice čile k životu, ale kritice žen neunikla. Podle Vogue je příliš sexy a zájem veřejnosti, rozumějte mužů, o její vzhled je patologický. Autorkou článku je nepřekvapivě žena.
Moralizování zabalené do kritického myšlení
Na první pohled se zdá, že Brigitte Bardot a Sydney Sweeney nemají nic společného. Jedna zestárla, desítky let byla mimo veřejné dění, přesto je pohledem někoho kontroverzní, politicky nepohodlná. Druhá mladá, krásná, úspěšná, „bez skandálu“. A přesto jsou obě terčem téhož mechanismu, potřebou hodnotit, jaké by správně měly být. Bardot měla zestárnout s pokorou a Sweeney by měla zase krotit svůj sex appeal. Povýšené odsuzování a moralizování, které se navenek tváří jako kritické myšlení. Napsali by o nich takový text muži?
Od dětství se učíme, že abychom toho dosáhly, musíme být nejlepší. Nejkrásnější, nejlépe udržované, nejúspěšnější, nejchytřejší, nejcharismatičtější. Pokud je někdo lepší než vy, může vám v mžiku ukrást všechno.
Psycholožka Susan Krauss Whitbourne ve svém textu pro Psychology Today upozorňuje, že ženy, které systematicky shazují jiné ženy, často bojují s vlastními pocity méněcennosti, závisti a vnitřního konfliktu ohledně vlastní identity. Závist je emoce, o které se nemluví rádo, protože bolí. Nejen toho, komu je adresována, ale hlavně toho, kdo ji cítí. A tak se převléká do společensky přijatelnějších šatů, morální nadřazenosti, kritiky systému, boje proti objektifikaci.
Brigitte Bardot byla symbolem sexuální svobody své doby. Sydney Sweeney je symbolem toho, že ženská sexualita může být zároveň komerčně úspěšná i sebevědomá. Obě tím nevyhnutelně nastavují zrcadlo ostatním ženám. A ne každá se chce dívat. Jak uvádí profesor Noam Shpancer, „ženy často kritizují jiné ženy v oblasti vzhledu, protože společnost je nutí srovnávat se navzájem a tyto soudy odrážejí jejich vlastní nejistoty ohledně krásy a statusu“.
Závist na prvním místě
Řevnivost mezi ženami nevzniká z ničeho. Není to vrozený instinkt ani genetická vada ženské duše, jak se někdy sarkasticky naznačuje. Je to spíš tichý vedlejší produkt prostředí, ve kterém ženy dlouhodobě žijí. Prostředí, kde je hodnota ženy neustále posuzována, porovnávána a měřena podle proměnlivých a často protichůdných kritérií. A kde je místo spolupráce historicky podsouvána soutěž.
Žena nemusí být hollywoodskou hvězdou ani superstar, nějaký zážitek s ženskou závistí a někdy až nenávistí má snad každý. „Od dětství se učíme, že abychom toho dosáhly, musíme být nejlepší. Nejkrásnější, nejlépe udržované, nejúspěšnější, nejchytřejší, nejcharismatičtější. Pokud je někdo lepší než vy, může vám v mžiku ukrást všechno,“ píše jedna z diskutujících na sociální síti Reddit. Desítky dalších komentářů jí dávají za pravdu a ženy se zde svěřují, jak se i ony setkaly s negativitou ostatních žen.
Ženy používají pomluvy jako formu intrasexuální konkurence, soupeří o status, partnery nebo zdroje, a to nepřímo, aby si udržely „dobrou tvář“.
„Jedna z věcí, která mi láme srdce, je to, že ty samé ženy, které se ke mně chovají špatně a nefandí mi, jsou ty, které bezpodmínečně podporují muže. Nevím, proč si vždycky myslí, že s nimi nějak soutěžím,“ pokládá si rétorickou otázku další diskutující, jiná má také svou zkušenost: „Mě ve škole šikanovaly holky. A v práci mě ženy bezdůvodně pomlouvaly. Je to směšné.“ A takto bychom mohli pokračovat možná až do nekonečna.
Závist je tím klíčovým slovem, i když ho málokdo vysloví nahlas, závist vzniká především tehdy, když se s někým srovnáváme v oblasti, která je úzce propojena s naší identitou. U žen to bývá vzhled, mateřství, pracovní úspěch, „správný“ životní styl. Jinými slovy: nebolí nás cizí úspěch, bolí nás to, co nám připomíná vlastní nejistotu.
Ženská agrese. Neviditelný nůž, který řeže hluboko
Ne nadarmo se říká, že muži si dají pěstí a pak jdou spolu klidně na pivo, kdežto ženy jsou fikanější a zákeřnější. S nadšením se při setkání obejmou, pochválí si šaty, aby se za rohem pomluvily. Je to stereotypní generalizace, ale v řadě případů to tak funguje. Nebo si představte prostředí někde v korporátu. Šeptání v kuchyňce, jedovaté komentáře o „jejím vzhledu“ nebo „neprofesionalitě“. Nikdo sice nevidí krev, ale i tohle je agrese. Jak ukazují výzkumy, verbální agrese, která je lstivější a skrytá je pro ženy mnohem typičtější než pro muže. A proč? Protože to funguje a často bez následků.
Začněme u kořenů. Evoluční psychologové tvrdí, že agrese u žen se vyvinula jinak než u mužů kvůli sociálním rolím. Muži používali přímou fyzickou sílu na lov nebo obranu, zatímco ženy, často závislé na skupině pro přežití, si nemohly dovolit otevřený konflikt, ten by je vyloučil z komunity. Místo toho se naučily útočit nepřímo: pomluvami, které ničí reputaci, nebo sociálním vyloučením, které bolí víc než modřina. „Ženy používají nepřímou agresi, protože přímá by je vystavila riziku sociálního vyloučení,“ vysvětluje evoluční psycholožka Anne Campbell ve studii z roku 2004. Tato chytrá strategie umožňuje ženám dosáhnout cíle bez rizika fyzického střetu.
V dnešní době se tato skrytá agrese projevuje v kancelářích, na internetu i mezi přítelkyněmi. Pomluva je zbraň číslo jedna: „Slyšela jsi, jak se obléká? To je trapas.“ Nebo shazování: „Je úspěšná, ale za jakou cenu? Její děti ji neznají.“ Tyto útoky nejsou náhodné, cílí na oblasti, kde jsou ženy nejzranitelnější: vzhled, mateřství, kariéra. Ženy používají pomluvy jako formu intrasexuální konkurence, soupeří o status, partnery nebo zdroje, a to nepřímo, aby si udržely „dobrou tvář“. „Pomluva je agrese, která nebolí fyzicky, ale ničí sociálně,“ říká sociální psycholožka Tracy Vaillancourt, která v roce 2013 prokázala, že ženy shazují atraktivní rivalky, aby se cítily lépe.
Reklama
Příklad? V roce 2022 studie z Journal of Applied Psychology ukázala, že ženy v managementu častěji používají nepřímou agresi jako vyloučení ze schůzek nebo podceňování nápadů, což zvyšuje stres u obětí o 30 procent více než přímá agrese. Podle dalších dat je ženská agrese ovlivněna hormonálně. Konkrétně se jedná o estrogen. Studie z roku 2018 v Frontiers in Behavioral Neuroscience zmiňuje, že ženská agrese je hormonálně ovlivněna estrogenem, který podporuje sociální manipulaci místo fyzické síly.
Nenávist mezi ženami tak není jen o soutěži, ale i o zrcadle. Druhá žena se stává nositelkou všeho, čím jsem si nedovolila být. A místo otázky „proč mi to vadí?“ přichází soud. Rychlý, ostrý, morálně čistý. Protože ten bolí méně než konfrontace se sebou samou. Ženská agrese je v každém případě chytrá strategie, která řeže hlouběji než pěst. V moderním světě, kde se snažíme o rovnost a lepší vztahy, stojí za to ji lépe chápat a rozpoznávat.
