Většina rodičů se na miminko těší, jiní by za narození potomka dali vše. Ale jsou tu i takoví, kteří by rodiči být neměli. Možná to nevědí hned. Možná vědí, ale společenský tlak býval velké břímě. Zejména maminka je pro většinu lidí hlavní a nejdůležitější postavou v životě. Je ztělesněním lásky, pochopení, domova. Nechtěné dcery to ale mají jinak. My se dnes podíváme na to, co se děje, když mámina láska chybí a zůstává po ní celoživotní jizva.
Máma mě nikdy nechtěla. A já teď nevím, jak být matkou
Lásku matky k dítěti často považujeme za samozřejmou. Jenže co když není? Co když jste jako dcera nikdy neslyšela „mám tě ráda“, neznala bezpečí maminčiny náruče ani pohlazení po vlasech? Nechtěné dcery vyrůstají s pocitem viny, nedostatečnosti a často si tuto bolest přenášejí dál. Jak se uzdravit, když první žena vašeho života byla tou, která vás zranila nejvíc?
Existují určitě věty, které se považují za klišé. Společnost je vyslovuje s lehkostí a samozřejmostí a někdy až bolestivou lehkomyslností. Ale ony tyto věty zdaleka tak samozřejmé nejsou. „Všichni milujeme svoje děti.“ „Matka je ta, co vás vždycky podrží.“ Jenže co když není? Co když první žena, která vás držela v náručí, byla taky první, která vás zavrhla, zradila, říkejme tomu jakkoli. Prostě vás nemilovala...
Vztah matky a dcery má být pevným základem ženské identity. Je fakt, že se říká, že holčičky jsou tatínkovými poklady, maminky zase tíhnou k synům. Ať je to jakkoli, máma je jen jedna a ve vztahu matky s dcerou je její role naprosto nezastupitelná.
Vztah mezi matkou a dcerou, jejími geny, kusem jejího těla, by měl být pohlazením po duši, oporou v dospívání i důvěrným bezpečným přístavem v dospělosti. Jenže pro mnoho žen je tomu přesně naopak. Vztah některých dnes už dospělých žen je zdrojem studu, viny, bolesti a celoživotních otazníků.
Nikdy mě nechtěla. Říkala mi to celý život. A že mě měla jen kvůli tomu, že tenkrát se potrat nedělal.
Otázek, které si kladou samy v sobě, nebo v lepším případě na gauči u terapeutky. „Některé matky prostě nejsou schopné dát svým dětem to, co samy nikdy nedostaly,“ říká psycholožka Klára Korandová. „A je to jako prokletí, jenže je třeba ho zlomit. Případů, kdy vztah mezi matkou a dcerou nefunguje z nejrůznějších důvodů, je mnohem víc, než byste si mysleli. Přitom je to opravdu máma, kdo by nás měl učit lásce a dát nám bezpečný domov a pocit, že se můžeme svěřit s čímkoli.“
Mýtus o mateřské lásce: Matka mě nikdy nechtěla
Lucii V. je pětapadesát. Je úspěšná, krásná, neskutečně chytrá. Známe se přes dvacet let. A celou tu dobu mluví o své „matce“ (doslova) velmi stručně, bez sentimentu, nebo vůbec. „Nikdy mě nechtěla. Říkala mi to celý život. A že mě měla jen kvůli tomu, že tenkrát se potrat nedělal.“ Její hlas nezní roztřeseně, ale spíš jako když opakuje naučenou básničku, kterou se přestala snažit chápat. „Neuměla mě pochválit. Nikdy. Ale věděla přesně, kdy mi něco vytknout. Měla vždy připravené porovnání: 'Helenka od Novákových se učí líp, ta tě neustále předbíhá.' Byla jsem prostě tátova holčička, ale táta umřel brzo. A matka mi zůstala na krku. I když se o ni starám, jezdím za ní pořád, na Vánoce je u mě už roky, i když nemá nohu, stále je schopná mi říct, že mě nikdy nechtěla. Ona navíc nemá city, nikdy jsem od ní necítila žádnou lásku.“
Dnes je Lucie sama matkou jedné dcery, kterou vychovala sama. A její dnes již dávno dospělá dcera, mající opět dceru, jí jednou řekla: „Mami, ty mě objímáš jinak než babička tebe.“ A to byl moment, kdy si Lucie uvědomila, že i když v sobě nese rány, které nezmizí, nechce, aby je nesly i další generace. „Moje máma je teď nemocná, starám se o ni. Ale nemám v sobě slitování. Jen zodpovědnost. A vděčnost? Ta tam není. Už dávno ne.“
Tři generace a jedna dlouhá noc
Jana (48) žije v třígeneračním domě na okraji města. Sdílí domácnost se svou matkou a dospělým synem, který má už sám rodinu – manželku a dceru, Janinu vnučku. Sama Jana trpí autoimunitním onemocněním, které ji často vyčerpává. Přesto se denně potýká s výčitkami a stížnostmi své matky: „Zase tě něco bolí? Mě taky všechno bolí, ale nestěžuju si!“ Jana popisuje, že se cítí jako služka ve vlastním domě, kde její potřeby a pocity nejsou brány v potaz. „Matka prostě nemá city ani ke mně, ani k mým sourozencům. Nemá je ani ke svému vnukovi, a teď dokonce ani k pravnučce. Je prostě divná. Ale nejhorší je, že se všechno musí točit kolem ní, jejího času a jejích priorit. Je to děs a já sama doufám, že jsem se k synovi, ale hlavně teď k vnučce, se kterou trávím spoustu času, chovala a chovám líp. Je to pro mě největší odstrašující příklad,“ říká Jana.
Reklama
Tento typ vztahu, kde je dcera neustále kritizována a její emoce jsou znevažovány, může vést k tzv. traumatickému poutu (trauma bonding).
Transgenrační trauma je jako dědictví bez dědictví
Transgenerační trauma je fenomén, kdy se nezpracované trauma předává z generace na generaci. Studie ukazují, že děti matek, které zažily trauma v dětství, mají vyšší riziko psychických problémů, včetně úzkostí a depresí.
Maďarská psycholožka Noémi Orvos-Tóth ve své knize Örökölt sors (Dědičný osud) popisuje, jak se nezpracované emoce a vzorce chování předků mohou projevit v životě jejich potomků. Je to vlastně podobné jako s narcistickým rodičem.
„Ženy, které se snaží přežít vlastní dětství bez lásky, za mnou často přicházejí s pocitem, že je s nimi něco zásadně špatně. Jsou unavené, úzkostné, a hlavně nevěří, že by mohly být hodny lásky. Přitom to, co potřebují slyšet nejvíc, je: Ne, tohle není vaše vina,“ říká pro Flowee psychoterapeutka Mgr. Lucie Kovaříková, která se specializuje na vztahová traumata a rodinnou terapii. „Samotné pojmenování problému bývá pro klientky často přelomové. Najednou si dovolí přiznat, že nebyly milované. Ne 'málo', ne 'podmíněně', ale vůbec. A to je bolest, která otřese vším – jejich obrazem o sobě, o mateřství, o ženství.“
Podle psychoterapeuty přináší největší úlevu kombinace dlouhodobé psychoterapie a vědomého budování vnitřního bezpečí. „Někdy se mě ptají, co to znamená 'postarat se o své vnitřní dítě'. A já říkám: 'Znamená to být k sobě laskavá v těch chvílích, kdy vás jiní ponižovali. Znamená to říct si: teď je mi smutno, tak si dám čaj, půjdu na procházku, budu k sobě něžná. I když mě to nikdy nikdo nenaučil.'“
Ženy, které nezažily zdravý vztah s matkou, často nevědí, jak vypadá láskyplné mateřství. Bojí se, že budou opakovat chyby svých matek.
Lucie popisuje i anonymní případy, kdy ženy přerušily kontakt s matkou z důvodu ochrany svého duševního zdraví. „Není to sobecké. Je to nutné, pokud vztah s matkou stále přináší bolest. Naopak – někdy je to akt hluboké sebelásky. Zásadní roli ale hraje i společenské klima. My ženy jsme učeny být pečující, odpouštějící, obětavé. Ale málokdo nám říká: máš právo odejít, když tě vztah ničí. Dokonce i od vlastní matky. A tak sedí na mých terapiích ženy, které nepláčou, protože by plakaly nad sebou, ale proto, že poprvé v životě někdo uznal, že jejich bolest byla skutečná.“
Studie pak ukazují, že psychoterapie skutečně pomáhá při léčení ran z dětství a zlepšuje u klientek s historií emoční deprivace úroveň sebevědomí, emoční regulace a snížení symptomu deprese.
Co když se samy staneme matkami
„Když jsem poprvé držela svého syna v náručí, cítila jsem radost, ale zároveň mě zaplavila panika. Co když mu nedokážu dát to, co jsem sama nikdy nezažila?“ svěřuje se Jana, která vyrůstala v prostředí bez mateřské lásky. Matka se navíc s jejím otcem rozvedla a zamezovala jejich styku a muž, kterého si našla, jí i Janě ubližoval. Tento strach, který Jana před několika desetiletími po porodu syna cítila, je mezi ženami s podobnou minulostí běžný.
„Ženy, které nezažily zdravý vztah s matkou, často nevědí, jak vypadá láskyplné mateřství. Bojí se, že budou opakovat chyby svých matek. Přesto existuje cesta k uzdravení. Proces, kterému my říkáme 'reparenting', tedy znovu se stát rodičem samy sobě, umožňuje těmto ženám naplnit své vlastní emocionální potřeby, které byly v dětství opomíjeny. Reparenting není o obviňování rodičů, ale o převzetí odpovědnosti za vlastní uzdravení,“ říká pro Flowee psycholožka Klára Korandová. „Je to cesta k tomu, stát se tou matkou, kterou jsme vždy potřebovaly, samy sobě i svým dětem.“ Uf, to je pak ale dvojitá řehole, že? To vás jistě po slovech odbornice napadne.
Ale něco na tom je, protože podobné pocity měla i má kamarádka Lucie, poprvé kojila svou dceru. Ani ona netušila, jak se má chovat. (Jistě, možná to tak má každá zcela nová matka, ale tohle bylo jiné.) Připadalo jí, že se na ni dívá někdo cizí, malá bytost, které má ona být oporou. A Lucie, která vyrůstala v citové pustině, bez mateřské lásky si připadala jako podvodnice. „Věděla jsem, že ji miluju. Ale neuměla jsem to projevit. Nevěděla jsem, jak se to dělá, když ti nikdo neřekl, že jsi krásná ani že jsi hodná. Když tě nikdo nikdy neobjal, jen ti přikazoval. Matka na tohle byla expert.“
Dost!
Lucie se ale rozhodla, že tohle dědictví u ní skončí. Začala chodit na terapii. Ano, je celoživotně na antidepresivech, ale funguje. Po večerech si po narození dcery psala deník. Do jednoho sloupce si dávala věty, které jí říkala její matka: „Všechno děláš blbě.“ „Kvůli tobě jsem si zkazila život.“ „Jsi studená ryba.“ Do druhého si psala to, co by sama chtěla říct své dceři. „Mám tě ráda takovou, jaká jsi.“ „Můžeš se mi svěřit.“ „I když se ti něco nepovede, pořád jsi moje dítě.“ Časem si všimla, že se mění. A její dcera taky.
Dětství nelze vymazat ani nelze přepsat věty, které nám zaznívaly v hlavě celá desetiletí. Ale můžeme je přestat poslouchat a můžeme jim přestat věřit.
Podle studií je právě toto vědomé přerušení destruktivních vzorců jedním z nejtěžších, ale zároveň nejléčivějších kroků. Lidé, kteří vyrůstali v toxickém prostředí, často nevěří, že mají vůbec nárok na zdravý vztah, a to ani s vlastními dětmi. Musí nejdřív pochopit, že být dobrým rodičem neznamená být dokonalý, ale být vědomý, empatický a především ochotný se učit.
Nejrůznější výzkumy ukazují, že rodiče, kteří zažili v dětství zanedbání a nedostatek lásky ze strany zejména matky, mají vyšší pravděpodobnost nejisté citové vazby se svými dětmi, pokud ovšem nepracují aktivně na přerušení těchto vzorců. Ti, kteří ale prošli terapií a osvojili si principy reparentingu, o němž jsme mluvili, vykazovali vyšší míru empatie a schopnosti být psychologicky dostupní pro své děti. „Reparenting je každodenní rozhodnutí být k sobě laskavá ve chvíli, kdy by vás dřív ovládl vnitřní kritik. Dát sama sobě to, co vám nedala matka: ochranu, něhu, přijetí,“ končí Klára Korandová.
Jana, která žije se svou dominantní matkou v třígeneračním domě, o tom ví své. „Dřív jsem si myslela, že budu jako ona. Tvrdá. Kritická. Všechno si nechávat pro sebe. Ale když se mi narodil syn, nemohla jsem. Když plakal, plakala jsem s ním. Neumím být chladná. Možná právě proto, že už vím, jak to bolí. A teď to mám opravdu i s vnučkou, takže jsem snad ten matčin vzorec zlomila.“
Uzdravit se neznamená zapomenout
Dětství nelze vymazat ani nelze přepsat věty, které nám zaznívaly v hlavě celá desetiletí. Ale můžeme je přestat poslouchat a můžeme jim přestat věřit. A můžeme se rozhodnout, že i když jsme nebyly milované tak, jak bychom si zasloužily, budeme milovat jinak. Vědomě, laskavě, bezpodmínečně, celým srdcem.
„Matce jsem vlastně odpustila, ale za hodnou maminku a pohádkovou babičku ji fakt nemám. Hlavně tu bolest, kterou jsem pořád cítila, rozhodně nepopírám. Odpustit podle mě znamená postavit se na svou stranu a rozhodnout se, že ten příběh neskončí tam, kde začal,“ říká Jana a působí i přes svou nemoc velmi silně.
Ona je možná pro ty ženy, které si prošly tímtéž, motivací, že i když někdy není možné vztah s matkou uzdravit, je vždy možné uzdravit vztah sama se sebou. Být si tou matkou, kterou jsme potřebovaly a kterou jsme možná nikdy neměly.
I Lucie dnes dělá něco, co jí kdysi přišlo nemožné. Před spaním říká své vnučce: „Mám tě ráda.“ A i když jí u toho někdy selže hlas (a ona je jinak fakt drsňačka), říká to dál. Protože ví, že každá generace si zaslouží začít znovu.
A ta kamarádka, kterou chtěla její matka „uškrtit na pupeční šňůře“? Ta vychovala dva skvělé syny a je několikanásobnou babičkou. I té se nakonec podařilo vymanit z vlivu matky. I když možná její matka tehdy tu větu řekla jen ve vzteku. Ale pamatuji si ji i já. Mě moje maminka vlastně nikdy netrestala, a to jsem nebyla zrovna ukázkovou holčičkou…
