Prarodiče nejsou „jesle zdarma“ a hlídání vnoučat není automatické. To bylo téma, o kterém měl být rozhovor s psycholožkou Evou Labusovou. Nakonec jsme se dostaly mnohem hlouběji – k bolestem a traumatům, které zažíváme v rodinách, a jak se s nimi vyrovnat.
Ideál minulosti vykresluje, jak si babička v šátku hraje s vnoučátky, a její život je tím dokonale naplněný. V poslední době se však stále častěji objevují hlasy matek, které si stýskají, že nemají v prarodičích oporu. Je to podle vás nový jev, nebo jen více slyšíme o tom, co tu bylo vždy?
Jde o novodobý fenomén, související se společenským, ale také emočním vývojem. Mezigenerační vztahy nebyly nikdy jednoduché, stačí zabrousit do některých románů či povídek z minulých staletí. V párových a mezigeneračních vztazích povětšinou platilo, že se ženy přizpůsobovaly mužům a děti ctily (rozumějme, poslouchaly) své rodiče bez ohledu na svůj věk. Jakkoliv zjednodušeně to zní, nelze popřít, že někdejší často početné rodiny držely pohromadě silou vůle, společenského tlaku i jakési setrvačnosti. Jejich členové prostě neřešili priority, které se dostaly do popředí nyní. Dnes už spolu lidé zpravidla nejsou proto, aby ekonomicky a sociálně přežili. Častou ambicí je jakási osobní vnitřní pravdivost a upřímná vzájemnost. V současnosti máme pro utváření soukromého života svého a svých nejbližších historicky nevídanou formální svobodu.
Jaké proměny ve společnosti mohly přispět k tomu, že prarodiče dnes neposkytují pomoc tak samozřejmě jako dříve?
Prodlužuje se délka života a prarodiči se lidé stávají v době, kdy jsou sami ještě pracovně i jinak velmi vytížení a aktivní. Ne každý si najde na vnoučata čas, prostě jsou pro něj důležitější jeho vlastní zájmy. Jindy kontakt naopak omezují ti mladší, protože mají pocit, že starší nerespektují pravidla takzvaného „nového rodičovství“ a s vnoučaty zacházejí postaru, nepatřičně. Lidé si je vytvářejí podle kvality svých vztahů a podle svých konkrétních možností.
Eva Labusová. (foto: se svolením Evy Labusové)
Co byste poradila dnešním matkám, které se cítí bez pomoci prarodičů vyčerpané?
Atˇ zkouší nalézt jiný způsob pomoci. Zažívám, že si mladá rodina adoptuje svého nepokrevního prarodiče. Najde si chůvu nebo někoho na pomoc s úklidem. Žije v komunitě přátel, rodiny si pomáhají navzájem…
A co dělat v situaci, kdy prarodiče pomáhat chtějí, ale nerespektují hranice ve výchově? Klasický případ – babička říká: „Kdo jiný by měl vnoučátka rozmazlovat, když ne já?“ a dává jim kupu sladkostí. Mám i vlastní zkušenost, kdy se moje dcera od babičky vrátila ostříhaná, přestože moje máma věděla, že si to nepřeju, a stejně si to udělala podle svého. Kdo by měl určovat hranice?
Podstatná rozhodnutí jsou vždy, opakuji vždy! na straně rodičů. Prarodiče by to měli plně respektovat. Pokud toho nejsou schopni, koledují si o omezení kontaktu. A tím se dostáváme k problematice emocionálně nezralé starší generace. Jde právě o důsledek starého rodičovství, které o potřeby lidského nitra ještě příliš nedbalo. Mluvme proto konečně i o tom, co bylo po staletí naprostým tabu: rodiče si skrze své děti nevědomě odžívají svá vlastní zranění z dětství, která jim brání být k dispozici. Pokud jsou sami postiženi nějakým společenským nebo osobním traumatem, bývají emocionálně nedostupní.
Emoční nedostupnost jsem ve své rodině zažila. Chybělo objetí, nikdy se o ničem nemluvilo do hloubky, negativní pocity se zametávaly pod koberec a nic nebylo dost dobré. Teď vidím, že se stejným způsobem máma chová ke své vnučce, mojí dceři. S emočně nedostupnými rodiči bývá těžké dát vztah do pořádku.
Takoví lidé v podstatě nedokážou věci vidět jinak než ze svého zúženého úhlu pohledu. Komunikují o osobních věcech na povrchní rovině. Nedokáží někdy spoluprožívat ani radost a úspěch svých dětí, hned se zase soustředí na negativní stránky událostí a prožitků. Mluví hlavně o sobě, případně o druhých, a zároveň mluví „o ničem“ a nutkavě, protože mlčení a ticho je rovněž znejišťuje. Problematickým emocím, jako je strach nebo úzkost, se snaží vyhnout, o to víc jim podléhají. Mívají problém přiznat vlastní pochybení, nesnášejí nesouhlas ani kritiku.
Z poradny mám zkušenost, že kde je vůle a někde v srdcích zúčastněných, byť pod hlubokými nánosy zranění z traumat mezigeneračního přenosu, také láska, tam je nakonec i cesta.
Vyžadují tradiční respekt k vlastní osobě, protože jsou přece rodiče, a vztah s potomky je pro ně z podstaty hierarchický. Bývá obtížné dát svůj vztah s takovými rodiči do pořádku. Přesto zůstává nejdůležitějším úkolem se o to pokusit a zdravě se separovat, také sociálně se narodit, odevzdat rodiče jejich životům a ten svůj žít podle svého. To neznamená přestat se o rodiče zajímat, nýbrž nedovolit jim, aby nadále ovládali život svých dospělých potomků.
Najít řešení, jsou-li vztahy hodně rozbité, bývá během na dlouhou trať, a předpokládá množství vnitřní práce „až na dřeň“. Stojí to za to?
Z poradny mám zkušenost, že kde je vůle a někde v srdcích zúčastněných, byť pod hlubokými nánosy zranění z traumat mezigeneračního přenosu, také láska, tam je nakonec i cesta. A možná připomeňme ještě jednu důležitou věc. Po celá dlouhá staletí se mělo za to, že jen starší ovlivňují ty mladší, že vše běží od rodičů k dětem. Dnes, především díky možnostem zblízka sledovat vývoj lidského mozku, vidíme a prožíváme historicky nový fenomén: Ovlivňování generací proudí oběma směry, a tedy nejen starší utváří tu mladší, nýbrž významné ovlivnění plyne také směrem opačným. Starší, pokud to nahlédnou, dostávají kontaktem s mladšími výjimečnou příležitost zapracovat na dluzích ve svém vlastním osobnostním vývoji. Ti, kdo přivádějí na svět děti dnes, jsou v tomto ohledu mnohem náročnější a mnohem víc než jejich předci touží využít příležitostí umožňujících nahlédnutí a uzdravování mezigeneračně předávaných úzkostí, vztahových destrukcí, zranění a traumat proti proudu času. Důvodem je obecně větší společenská pozornost věnovaná psychologickým a spirituálním tématům.
Jakou zkušenost máte s tím, že se mezigenerační vztahy v některých rodinách zašmodrchají natolik, že se mladší a starší přestanou stýkat?
To se v současnosti bohužel skutečně stává. Současné mezigenerační vztahy odrážejí skutečnou míru dosažené blízkosti a vzájemnosti, kterou starší generace té mladší dokázala vštípit svou výchovou a péčí. A právě v tom je ta potíž. Přibývá těch, kteří to, co zažili v dětství doma, už svým dětem předat nechtějí. Nebo kteří vnímají, že vztah s vlastními rodiči je natolik zraňující, že ho naprosto zásadně omezují. Dostávám někdy otázku, podle čeho poznat, kdy je míra patologie mezigeneračního vztahu taková, že je šetrnější a bezpečnější ho ukončit. A zda je to vůbec obhajitelné, přestat se vídat s rodiči nebo s potomky. Jednoznačná odpověď samozřejmě neexistuje. Skutečně svobodní (a dospělí) jsme až tehdy, když už svým rodičům nic nevyčítáme, protože jsme pochopili, že dokud tak činíme, zůstáváme dětmi. Dospělí jsme, když za svůj život přijímáme plnou odpovědnost a nebojíme se říkat svá jasná ano a ne.
Dá se obecně říct, proč prarodiče a vnoučata patří k sobě a měli by spolu trávit čas?
Dávají si možnost setkání „přes generaci“, což je oboustranně žádoucí a důležité. Vnoučata jsou pro milující prarodiče přirozenou radostí a „korunou stáří“ i ztělesněním smyslu jejich snažení rodičovského. Prarodiče při vnoučatech nezřídka prožívají to, co jim při vlastních dětech uteklo, takže si svým způsobem hojí své případné rodičovské rány. Mívají konečně to, co jim jako rodičům chybělo: trpělivost, nadhled, čas.
Reklama
Prarodiče vnoučatům také zprostředkovávají kontinuitu se starými časy. Umožňují jim vhled do historie světa i rodu. Ukazují činnosti i věci, které rodiče nedělají, nepoužívají. A dojde-li v rodině k problémům, např. ke sporům mezi rodiči, bývají právě prarodiče dětem nejbližší podanou rukou, stávají se důvěrníky, kteří pomáhají zpracovat obtížné situace, a to se spontánní láskou, jakou by děti jinde nenalezly.
Nakolik hraje ve vztahu roli pravidelný kontakt?
V zásadě je jistě dobře, když se obě generace potkávají pravidelně a mohou spolu žít obyčejný život – ve školním roce i o prázdninách. Nezáleží ale tolik na pravidelnosti kontaktu jako na hloubce a intimitě vzájemného vztahu. Pokud vztahy nefungují, mohou prarodiče s vnoučaty bydlet v jednom městě, ba v jednom domě, a přesto mít k sobě nepřekonatelně daleko. A naopak online setkání a ta osobní jednou za rok, žijí-li vnoučata třeba za mořem, mohou být nádherná a intenzivní.
Vidíte v praxi příklady dobré spolupráce mezi generacemi? Co mají společného rodiny, kde to funguje?
Za nejdůležitější považuji, aby rodiny dokonaly tak zvané sociální porody, a tedy aby se rodiče násilně nevměšovali do životů a ani do rodičovství svým dospělým dětem. A pokud něco drhne, aby rody zkusily uvidět, o jaká jde nezhojená zranění a citové dluhy, o strnulost v navyklých rolích nebo i rodinných rituálech, které – někdy pod zástěrku snahy o pospolitost – dusí veškerou spontánnost i skutečné potřeby. Obě dospělé generace potřebují rozvinout rovnoprávné vzájemné vztahy, v nichž je normou respekt k soukromí a kde dochází k setkávání jen tehdy, když o to obě strany stojí. Jen tak dostávají rodiče možnost dobře vychovávat svoje děti a prarodiče nemusí mít obavu ze zneužití.
