Co kdyby se klíč k vašim současným potížím skrýval v minulosti – a to nejen v té, kterou si pamatujete? Regresní terapie nabízí možnost ponořit se do hlubších vrstev vědomí, hledat odpovědi v zapomenutých vzpomínkách a uvolnit emoční otisky, které si s sebou neseme. O tom, jak regrese funguje, komu může pomoci a proč při ní není potřeba věřit na minulé životy, jsme si povídali s regresní terapeutkou Natálií Marvanovou.
Co pro vás osobně znamená regresní terapie a jak dlouho ji aplikujete?
Regresní terapie je pro mě způsob, jak se vracet k sobě. Pomáhá mi pochopit, proč se v životě cítím určitým způsobem nebo proč se mi opakují určité situace. Vracím se v ní k minulým prožitkům – někdy do dětství, jindy do hlubších vrstev – a hledám, co ve mně zůstalo a co potřebuje pozornost.
Jaké osobní nebo profesionální zkušenosti vás vedly k tomu, abyste se začala věnovat regresní terapii?
Měla jsem náročné dětství a postupně jsem začala vnímat, že je potřeba některé hluboké věci zpracovat. Regresní terapie přišla do mého života v okamžiku, kdy jsem ji nejvíc potřebovala – nejprve jako klientka. A právě to byla metoda, která se mě opravdu dotkla. Pomohla mi navázat hlubší kontakt sama se sebou, pochopit souvislosti a začít se uzdravovat.
Tehdy jsem naplno pochopila, jak raný hlad a nedostatek doteku ovlivnily celý můj vztah k jídlu.
V té době jsem se také zajímala o různé jemné techniky, jako je reiki, a moje tehdejší terapeutka si všimla, že mám cit pro práci s lidmi. Povzbudila mě, že bych mohla jít tímto směrem. A tak jsem do toho začala pomalu a přirozeně vstupovat – studovala jsem, zkoušela a procházela vlastním procesem, až jsem došla k tomu, že dnes regresní terapii sama nabízím.
Jaká zjištění jste si odnesla z regresní terapie, kterou jste podstoupila jako klientka?
Regresní terapie mi otevřela cestu k mnoha vnitřním pochopením. Jedno z nejsilnějších se týkalo mého vztahu k jídlu.
Vždy jsem měla pocit, že můj vztah k jídlu je nějak narušený. Bylo to, jako bych se někdy nedokázala najíst, i když jsem měla hlad. Během regrese jsem se dostala až do prenatálního období, kde jsem vnímala silný pocit hladu a prázdnoty. Cítila jsem, že jsem od své matky nedostávala výživu – nejen fyzicky, ale i emočně.
O tom, že jsem po narození byla v kojeneckém ústavu, jsem věděla už dřív. Regrese mi ale umožnila prožít, co to pro mě znamenalo jako pro miminko. Teprve tehdy jsem naplno pochopila, jak tento raný hlad a nedostatek doteku ovlivnily celý můj vztah k jídlu.
Když jsem si tyto zážitky znovu prošla a přijala je, něco se ve mně uvolnilo. Přestala jsem se trápit hladem. Začala jsem vnímat jídlo jinak – s klidem, bez spěchu. Můj vztah k jídlu se zjemnil a stal se přítomnějším. A to považuji za obrovskou úlevu.
Natálie Marvanová. (foto: se svolením Natálie Marvanové)
Dalším z mých silných osobních uvědomění bylo spojeno s mojí sestrou. Rodiče, u kterých jsem byla v pěstounské péči, si vzali malou holčičku – byla jsem tehdy asi jedenáctiletá. Od začátku jsem k ní cítila velmi silné pouto, skoro až mateřské. Měla jsem obrovskou potřebu ji mít neustále u sebe, pečovat o ni, chránit ji. Jako bych najednou musela rychle dospět, jako bych byla její maminka, ne sestra.
V terapii jsem si to prožila a pochopila. V minulém životě to pravděpodobně opravdu byla moje dcera. Když jsem to uviděla a přijala, přišla obrovská úleva. Přestala jsem cítit tu těžkou odpovědnost, kterou jsem si nesla celé roky – uvědomila jsem si, že jsem její sestra, ne rodič. A že ji můžu milovat z tohoto místa – svobodněji, lehčeji a s větší radostí.
Regrese mě naučila, že když pochopíme, odkud pochází náš vnitřní vzorec, máme šanci ho změnit – a tím proměnit i náš každodenní život.
Co je možné vyřešit prostřednictvím regresní terapie? V čem může návrat do minulého života nejvíc pomoci?
Regresní terapie nám pomáhá najít kořen problému – často tam, kde bychom ho rozumem vůbec nehledali.
Pomocí regresní terapie můžeme řešit různé problémy, jako jsou strachy, úzkosti, vztahové vzorce, psychosomatické potíže, bloky v hojnosti, ale i pocity, že „něco chybí“ nebo že se člověk neustále točí v kruhu. A to jak v tomto životě, tak i v minulých.
Terapie probíhá vždy v tempu, které si určuje sama duše klienta. Ten vidí jen to, co je v daný moment připravený zvládnout, a má po boku terapeuta, který ho bezpečně provede i těmi těžšími okamžiky.
Návrat do minulého života vnímám jako cestu zpět do hlubokého příběhu naší duše. Někdy neseme bolesti nebo přísahy z jiných životů, jako například „už nikdy nebudu milovat,“ „raději budu sama,“ „nemůžu být vidět, protože je to nebezpečné“ – a ani si neuvědomujeme, že tyto vzorce ovlivňují náš současný život. Když si to uvědomíme a prožijeme, začne se to přirozeně rozpouštět.
Minulý život nám může nejvíce pomoci tím, že nám poskytne pochopení – proč se něco děje právě nám, právě teď. A to pochopení bývá samo o sobě hluboce léčivé.
Je k provozování regresní terapie vyžadováno nějaké konkrétní vzdělání?
Oficiálně není potřeba mít konkrétní titul nebo státní zkoušku. Existují různé kurzy a výcviky, které terapeutovi poskytují nástroje, zkušenosti, a především citlivý přístup ke klientovi – a to je podle mě klíčové. Ale myslím si, že k regresní terapii je potřeba i něco víc než jen naučená technika. V mém případě vnímám, že je to částečně i dar. Mám přirozenou schopnost nacítit se na lidi, vnímat souvislosti a jemné vrstvy toho, co se děje pod povrchem slov. A zároveň mám hlubokou důvěru v proces – v to, že každá duše si nese svou vlastní pravdu a já ji pouze pomáhám najít.
Kromě toho jsem si prošla výcvikem, který mi poskytl strukturu, díky níž se v této práci cítím bezpečně. Ale to, co je pro klienta nejdůležitější, je často právě ten prostor, kde může být sám sebou – a kde ho někdo vnímá celým srdcem.
Jaké problémy při terapiích nejčastěji řešíte? A jaký největší problém se vám povedlo vyřešit?
Nejčastěji se objevují témata jako vztahy – s rodiči, partnery, dětmi, pocity viny, opuštění, strachy, vnitřní nejistota, nízké sebevědomí, zacyklené vzorce chování nebo tělesné projevy, které mají hlubší emocionální příčinu.
Každý příběh je jedinečný, ale to, co se opakuje, je hluboká bolest z toho, že člověk někde v sobě přestal věřit, že je milovaný, důležitý nebo dostatečný. Regresní terapie pomáhá tuto víru znovu najít a posílit.
Jedna z terapií, která se mě osobně velmi dotkla, byla s paní, kterou v minulosti srazilo auto. Nesla si silné fyzické i psychické bolesti, které přetrvávaly dlouho po nehodě. Hned po prvním sezení mi napsala, že cítí velkou úlevu – nejen psychickou, ale i fyzickou. Jako by z jejího těla spadl kus napětí, které v sobě nosila roky. Tento příběh mi zůstane navždy blízký.
Jaké jsou nejčastější případy, kdy může být regresní terapie účinná? Můžete uvést konkrétní příklady, kdy tato terapie přinesla výrazné změny v životě vašich klientů?
Regresní terapie je velmi účinná v případech, kdy člověk neví, proč cítí určitou bolest, strach, vztek nebo smutek, a zdánlivě to nemá žádné racionální vysvětlení. Často jde o hlubší zranění z dětství, prenatálního období, porodu nebo minulých životů, která běžná mysl vytěsňuje, ale tělo a duše je stále pamatují.
Regrese není o hledání senzací, ale o cestě zpět k sobě.
Setkala jsem se například s klientkou, která dlouhodobě bojovala s pocitem, že ji nikdo nevidí, že je neviditelná a nedůležitá. V regresi se dostala do okamžiku těsně po porodu, kdy kvůli komplikacím došlo k oddělení dítěte od matky, což zapříčinilo, že nevzniklo to základní napojení. Když si tím znovu prošla a dala sama sobě to přijetí, které jí tehdy chybělo, najednou se jí začali lidé v jejím životě jinak otevírat. Sama se postavila víc do své síly, začala mluvit nahlas a být vnímaná.
Regrese také pomáhá při různých strachových blokacích – například strachu z vody, z létání nebo z opuštění. Klient zjistí, že tento strach je spojen s konkrétní situací z jiného života, kdy například zemřel na moři nebo byl v minulosti opuštěn. V okamžiku, kdy to uvidí a zpracuje, často strach zmizí.
Jaké jsou největší mýty nebo nedorozumění ohledně regresní terapie, které byste chtěla vyjasnit?
Jedním z nejčastějších mýtů je, že regresní terapie je jen „fantazírování“ nebo že si člověk vymýšlí příběhy. Ve skutečnosti většina lidí zažívá velmi silné emoce, tělesné vjemy a vnitřní obrazy, které si nikdy předtím nevybavili – a přesto jim dávají hluboký smysl. Nejde o to, jestli to, co člověk vidí, bylo skutečně tak, jak to prožívá. Důležité je, že to, co člověk prožije během terapie, má léčivý potenciál a může mu pomoci uzdravit něco hluboko v jeho nitru.
Další častý omyl je, že se lidé bojí, že uvidí něco hrozného, co je zlomí. Regresní terapie ale probíhá vždy v tempu, které si určuje sama duše klienta. Ten vidí jen to, co je v daný moment připravený zvládnout, a má po boku terapeuta, který ho bezpečně provede i těmi těžšími okamžiky.
A pak je tu představa, že úspěšná regrese musí nutně znamenat „dostání se do minulého života“. Ale někdy ta nejhlubší uzdravení přichází z dětství, prenatálního období nebo prostého pochopení, které se odehrává v těle – a to je stejně hodnotné jako jakákoli jiná zkušenost.
Regrese není o hledání senzací, ale o cestě zpět k sobě.
Můžete popsat nějakou neobvyklou nebo nečekanou zkušenost, kterou jste během své praxe zažila?
Jedna z nečekaných zkušeností pro mě byla, když se klient během regrese dostal do života, který vůbec nepůsobil jako lidský. Mluvil o světle, o vibračním bytí, o prostoru, kde neexistoval čas ani tělo. Přitom přišel do terapie „jen kvůli vztahům“. A právě tam – v tomto jiném způsobu bytí – si uvědomil, proč je pro něj v tomto životě tak těžké cítit se „doma“ nebo patřit mezi ostatní. Došlo mu, že nese úplně jiný otisk duše.
Tato zkušenost mi připomněla, že duše není omezená jen na lidské příběhy – a že i zdánlivě podivné nebo „nevysvětlitelné“ obrazy mohou nést hlubokou pravdu a úlevu. V každém příběhu, i když se může zdát neobvyklý nebo těžko uchopitelný, může být klíč k vnitřnímu uzdravení, které se projeví v každodenním životě.
Jak se regrese do minulých životů liší od jiných terapeutických přístupů, jako je psychoterapie nebo hypnóza? Co činí regresní terapii jedinečnou?
Regrese pro mě není jen technika, je to hluboké setkání s duší. Na rozdíl od klasické psychoterapie, která často pracuje na úrovni vědomí a slov, regrese jde přímo ke kořeni – k momentu, kdy vznikl vzorec, strach nebo bolest. A často to vůbec nemusí být v tomto životě. Psychoterapie se obvykle soustředí na vědomé zpracování problémů a myšlenek, zatímco regrese se zaměřuje na hlubší vrstvy vědomí, kde leží vzorce, které máme zaryté podvědomě.
Když klient začíná vnímat, kde se v těle usazuje napětí nebo emoce, stačí někdy jen zaměřit pozornost na toto místo a obraz se začne odvíjet sám.
Na rozdíl od hypnózy, která může být řízena terapeutem a klient je více pasivní, je regrese velmi aktivním procesem. Klient není pasivní pozorovatel – je při vědomí, má svou vůli, vnímá své tělo a je plně přítomný v okamžiku. Má možnost volit a aktivně se účastnit procesu. To je klíčové, protože to umožňuje klientovi sám na sobě pozorovat a prožívat to, co je potřebné pro uzdravení.
Jaké techniky používáte k tomu, abyste klientovi pomohla rozpoznat a překonat blokace nebo trauma z minulosti?
Nejvíc mi pomáhá vnímat. Vnímám klienta, prostor, ticho mezi slovy. Nesnažím se o žádné předepsané postupy, i když jsem si prošla výcvikem – spíš naslouchám tomu, co se v tu chvíli chce ukázat. Každý člověk je jiný, každý příběh má své tempo. Důležité je jít v souladu s tím, co je v daný okamžik přítomné, co se objevuje a co si klient sám potřebuje uvědomit.
Jednou z nejúčinnějších metod je práce s tělem. Tělo je velmi moudré a často nese paměť toho, co vědomí zapomnělo. Když klient začíná vnímat, kde se v těle usazuje napětí nebo emoce, stačí někdy jen zaměřit pozornost na toto místo a obraz se začne odvíjet sám. To je okamžik, kdy se blokace začnou odhalovat, a je možné je lépe pochopit a transformovat.
Pracujeme i s dechem, což může klienta ukotvit v přítomnosti, když se noří do minulosti. Jindy použijeme větu, kterou klient tehdy potřeboval slyšet, ale nikdy ji nedostal. Může to být jednoduché vyjádření uznání, lásky nebo odpuštění. Tento moment může mít obrovský terapeutický účinek.
Někdy stačí opravdu málo – být s tím, co se vynoří, bez hodnocení, bez snahy něco změnit, jen dovolit si cítit. To bývá největší krok k uzdravení, protože právě v přijetí a cítění začíná proces transformace.
Jak reagujete na skeptické názory na regresní terapii? Co byste řekla lidem, kteří pochybují o účinnosti této terapie?
Myslím, že je naprosto v pořádku být skeptický. Každý máme jiný způsob vnímání světa, jiné zkušenosti a jinou míru otevřenosti k novým přístupům. Skepticismus je přirozenou reakcí, obzvlášť když se člověk setká s něčím, co je pro něj nové nebo neznámé.
Řekla bych: „Nevěř mi. Jen když to jednou zažiješ, poznáš, co to může udělat. A pokud necítíš, že je to tvoje cesta, je to úplně v pořádku. Každý má svou vlastní.“
Jak probíhá typická seance regresní terapie? Jaké jsou klíčové fáze a jak se klient cítí během jednotlivých kroků?
Každé sezení je jiné, ale má určitý přirozený rámec.
Na začátku si povídáme – o tom, co klienta přivádí, co ho trápí, co by si přál pochopit nebo změnit. Někdy se objeví konkrétní téma, jindy jen pocit, který nemá slova. Společně hledáme záměr – něco, co nám pomůže držet směr během cesty dovnitř.
Pak klient zavře oči, uvolní se a začne se ladit na svoje tělo, dech a vnitřní svět. Pomalu ho vedu do hlubšího vnímání – často přes tělesné pocity, které se začnou otevírat do obrazů, vzpomínek, emocí. Duše si sama ukáže, kam chce jít.
Věřím, že duše si sama ukáže to, co je teď připravená otevřít – a že to bude mít smysl právě pro ten konkrétní okamžik.
Během procesu klient většinou zůstává při vědomí, ale v jiném stavu pozornosti – je víc „uvnitř“, ale pořád v kontaktu. Cítí, vnímá, prožívá. Někdy přijdou silné emoce, jindy jen klidné obrazy. Všechno je v pořádku.
Na konci je důležitý návrat – do těla, do přítomnosti. Dáváme si čas na zklidnění, ukotvení a povídáme si o tom, co klient zažil, co si odnáší. Ten závěr je stejně důležitý jako samotná regrese – pomáhá uzavřít kruh.
Někteří kritici tvrdí, že regresní terapie může vést k vytvoření falešných vzpomínek. Jak se vyrovnáváte s tímto rizikem a jak zajistíte, že vzpomínky, které klienti sdílejí, jsou autentické?
Rozumím těmto obavám a přijímám je s respektem. Ale pro mě nejsou ty vzpomínky „důležité“ kvůli historické přesnosti. Důležité je, co v nich člověk cítí. Tělo a duše mluví v obrazech, symbolech, emocích – a to, co se objeví, často není doslovná vzpomínka, ale vnitřní pravda, která si žádá být viděná.
Nikoho nevedu k tomu, co by měl vidět nebo zažít. Nevnucuji výklady, nekladu sugesce. Věřím, že duše si sama ukáže to, co je teď připravená otevřít – a že to bude mít smysl právě pro ten konkrétní okamžik. Může to být hluboký obraz z minulého života, ale klidně i pocit z dětství, který se nikdy nedostal na světlo.
Pro mě není regrese o „ověřování faktů“, ale o uzdravení vztahu k sobě. A když se klient po sezení cítí klidnější, lehčí, víc v kontaktu sám se sebou – pak to, co prožil, bylo pravdivé. A to je pro mě to nejdůležitější.
Jak reagujete na obavy, že regresní terapie může být používána jako manipulativní nástroj k dosažení určitých cílů nebo záměrů, například k ovlivnění chování klientů nebo získání finančních výhod?
Já ty obavy chápu. Když se člověk otevře, odhalí své nitro, stává se zranitelným – a je přirozené, že chce vědět, komu se do rukou svěřuje.
Myslím si, že jakákoliv technika – i ta nejjemnější a nejčistší – může být zneužita, pokud za ní nestojí člověk s pokorou a jasným záměrem. A ten záměr je pro mě to nejdůležitější.
Reklama
Já sama k regresi přistupuju s velkým respektem. Nesnažím se nikoho přesvědčit, nevytvářím závislost, nic nenutím. Klient má ode mě vždycky svobodu. Může říct ne, může přestat, může odejít. Nevedu ho tam, kam nechce, a nikdy mu neříkám, co si má myslet nebo co je „správně“.
Důvěra je pro mě dar. A vím, že ji nelze brát jako samozřejmost. Proto se snažím být s klienty opravdová – přítomná, lidská, vnímavá. Ne jako někdo „nad nimi“, ale jako někdo, kdo je jen o pár kroků dál v cestě k sobě. A když cítím, že někdo přichází s očekáváním, které nejsem schopná nebo ochotná naplnit, raději s upřímností řeknu, že nejsem ten pravý člověk.
Co byste řekla lidem, kteří tvrdí, že regresní terapie je ve skutečnosti jen moderní forma spiritismu nebo ezoteriky, a tudíž nemá žádnou vědeckou platnost?
Řekla bych jim, že to chápu. Regresní terapie opravdu nepatří do světa vědy v tom smyslu, že by se dala exaktně změřit nebo „dokázat“. Ale stejně tak se nedá změřit bolest duše, potřeba blízkosti, láska nebo intuice – a přesto je prožíváme jako něco naprosto skutečného.
Regrese je zkušenost. Je to prožitek, ne teorie. A když se člověk po regresi cítí jinak – klidnější, otevřenější, svobodnější – pak pro něj ta zkušenost má hodnotu, i když ji nelze popsat pod mikroskopem.
Myslím si, že každý má právo vnímat svět po svém. Pro někoho může být regrese příliš „ezoterická“, pro jiného je to cesta domů. Já nikoho nepřesvědčuju. Jen nabízím prostor, kde si člověk může dovolit být sám sebou – bez důkazu, ale s důvěrou.
