Ludva a Magda se potkali na vysoké škole, zamilovali se, vzali se a po roce vztahu se jim narodila Maruška. Možná proto, že „do toho šli“ tak brzy, postupně zjišťovali, že si vzájemně nesednou. Hádali se kvůli nepořádku, stylu výchovy, politice a čase stráveném s prarodiči z obou stran. Marušce byly dva roky, když jejich partnerský vztah definitivně skončil. Trávila tehdy život hlavně u maminky, protože byla ještě batole, navíc ji máma teprve přestávala kojit.
Rozvod byl pro oba rodiče nepříjemný. Nejhorší bylo řešit majetek a výživné. Nějakou dobu měli pocity zrady a křivdy, ale časem se jejich nepřátelství rozpustilo, i když nebýt Marušky, tak by na sebe asi úplně zapomněli. Chápali, že když si s někým uděláte dítě, nemůžete ho ze svého života jen tak škrtnout, budete s ním propojení minimálně do té doby, než bude dítěti osmnáct. Jsou pochopitelně případy, kdy je v nejlepším zájmu dítěte rodiče odstřihnout – to se týká hlavně rodin, kde se vyskytuje domácí násilí nebo vážná, neléčená duševní nemoc.
Ego po rozchodu odložili
Od momentu, kdy se podepsaly všechny papíry, se vztah Ludvy a Magdy začal postupně zlepšovat – ani jeden neměl tak velké ego, aby se s koncem vztahu nedokázal smířit a přiznat si své vlastní chyby. Co se týče majetkového vyrovnání, Ludva trochu tahal za kratší konec provazu, ale nakonec byl rád, že matka jeho dcery nemusí žít ve finanční tísni. Ona byla na oplátku zase vděčná, že jí vynahradil dobu, kdy byla na mateřské a nemohla postupovat po kariérním žebříčku.
Zpočátku, než se oba s rozpadem vztahu úplně vyrovnali, spolu komunikovali jen o praktických věcech, které se týkaly výchovy Marušky. Rozhodovali spolu o tom, jak ji budou vychovávat, kam bude chodit do školy, jaký bude její režim. Jejich e-maily a zprávy zpočátku působily tak, jako kdyby řešili nějaký byznys, časem ale přišly na řadu nejdřív palečky nahoru a potom dokonce smajlíky. Pak si začali posílat Maruščiny fotky z výletů.
Když řešili Maruščin problém adaptace na školku, bylo to poprvé, kdy si spolu po rozvodu osobně sedli a šli si promluvit, jako by byli přátelé. A taková setkání byla čím dál častější, Ludva dokonce jezdil navštěvovat Marušku domů a občas s ní přespával v pokojíčku.
Střídavka může fungovat, i když rodiče kamarádi nejsou. Stačí, když efektivně komunikují o praktických věcech, bydlí blízko sebe a nesnaží se jeden druhého před dítětem pomlouvat nebo ponižovat.
Zpočátku měl formálně Ludva péči nastavenou jako klasičtí čeští otci – Maruška u něj byla každý druhý víkend. Časem si ji ale čím dál častěji začal „půjčovat“ i v jiné dny – chtěl s ní trávit co nejvíc času a jeden víkend mu nestačil.
Když se zeptal Magdy, jestli by byla pro střídavou péči, byl nervózní, jestli se z toho mezi nimi nerozvine další konflikt. Magda zareagovala kladně. Neměla pocit, že jí dítě chce vzít, spíš měla radost z toho, že má partnera, se kterým se o povinnosti rodičovství může dělit rovným dílem – život svobodné matky není vůbec jednoduchý.
Jedinou překážkou byl Maruščin nízký věk, byly jí teprve tři roky a děti, obzvlášť malé, někdy špatně snáší změny. Rozhodli se tedy, že to nebudou lámat přes koleno, ale střídavou péči zavedou postupně. Nejdřív Marušce víkend s tatínkem prodlouží o den, za dva měsíce o další, a tak to budou dělat až do doby, než každý z nich bude s Maruškou stejně dlouhou dobu. Když slavila páté narozeniny, její rodiče už měli rovnoměrnou „střídavku“. Byla spokojená, možná i spokojenější než ostatní děti. Měla dva domovy, dva šatníky, dva dětské pokojíčky. Slavila dvojitého Mikuláše, dvojité narozeniny, dvojitě Vánoce, a dostávala tak víc dárků a pozornosti – kdyby ji maminka vychovávala sama, byla by víc unavená, nemohla by se tolik věnovat práci a kvůli stresu by na ni občas zvýšila hlas. Takhle se na odpočatou mámu těšila a u táty se cítila bezpečně a milovaně. Nedokázala si představit, že by to mohlo fungovat jinak.
Od rozvodu uplynulo několik let a Ludva s Magdou jsou dobří přátelé. Není pro ně potíž jít na společné akce, a když je nějaký problém, tak si zavolají klidně ve tři hodiny ráno. Sdílí společnou doživotní zodpovědnost – Marušku. Odborníci jim dávají zapravdu – děti v bezproblémových střídavkách prospívají stejně dobře jako v úplných rodinách.
Rizika střídavé péče
Potenciální problém „střídavky“ je špatná motivace rodiče – buď finanční, nebo egoistická. Ne všichni ji chtějí kvůli blahu dítěte, často je to kvůli tomu, aby nemuseli platit výživné a aby měli nad bývalou rodinou kontrolu.
Takové dítě je buď zanedbávané, byť třeba „jen“ emocionálně, anebo se o něj stará někdo jiný. Stává se, že rodič péči deleguje – na svou novou partnerku nebo partnera, prarodiče, chůvu, nebo kohokoliv jiného. I tak může být dítě relativně spokojené, přestože ideální situace to není.
Tohle léto byla celá rodina na společné dovolené i s Maruščiným mladším bratrem, který se mezitím Magdě narodil. O to, aby jeli na prázdniny všichni dohromady, je poprosila Maruška sama.
Ludva a Magda na sebe měli štěstí. Střídavka ale může fungovat, i když rodiče kamarádi nejsou. Stačí, když efektivně komunikují o praktických věcech, bydlí blízko sebe a nesnaží se jeden druhého před dítětem pomlouvat nebo ponižovat.
V zájmu dítěte
V některých zemích už je střídavá péče standard. V České republice je možná, ale není automatická. Podle statistik za poslední roky je zhruba 15–20 % dětí z rozvedených manželství ve střídavé péči. Svěření dětí do výlučné péče jednoho z rodičů, zpravidla matky, je však stále nejčastější řešení.
Časy se ale postupně mění i u nás. V roce 2022 Ústavní soud ČR rozhodl, že při rozhodování o péči o děti by měla mít přednost střídavá péče, pokud nejsou závažné důvody proti. Soud zdůraznil, že běžné konflikty mezi bývalým párem nejsou dostatečným důvodem pro její zamítnutí.
České soudy se k podpoře střídavé péče postupně přiklánějí jako k modelu, který umožňuje dětem udržovat pevné vazby s oběma rodiči, a to i přes počáteční nesouhlas jednoho z nich nebo obtíže v komunikaci.
Instituce střídavé péče nepomáhá jenom dětem, ale i dospělým, a to tím, že přispívá k rovnoprávnosti pohlaví. O dítě a o domácnost už nepečuje hlavně žena, ale pečují (v ideálním případě) oba stejně, dítě by mělo mít v obou domácnostech stejné podmínky. Každý druhý týden, v ideálním případě, musí muž zvládnout veškerou péči sám – být pro dítě psychickou oporou, zajistit mu normální dětský režim, hrát si s ním, učit se s ním do školy, pečovat o něj, když je zrovna nemocné (takže si bude muset vzít v zaměstnání „ošetřovačku“) a připravovat pro něj svačinky. Single matkám se značně ulehčí, dětem se nebude tolik stýskat a otcové budou mít se svými dětmi hlubší vztah, než naznačil jeden depresivní výzkum.
Když bývalí partneři splní všechny hlavní předpoklady pro úspěšnou střídavku, dá se klidně konstatovat, že vedle sebe všichni žili šťastně až do smrti. Muži se při zavedení střídavky sice často ocitají v nové situaci, ale většina z nich to perfektně zvládne. A i když třeba neuklidí tak skvěle, aby se všechno blyštělo, nebo zapomene sbalit na výlet kapesníčky a rukavice, tak to vůbec nevadí. Všechno perfektní být nemusí, hlavně aby bylo dítě psychicky i fyzicky v pohodě.
Reklama
