„Když procházíš peklem, alespoň si tam opeč pár buřtů.“ Tak zní jedno z životních kréd psychoterapeuta Martina Zikmunda. Pomáhá lidem, kteří v životě čelí výzvám, aby je zvládali o něco lépe, a to včetně výzvy rodičovství. V této souvislosti nahrává spolu se svou manželkou Zuzanou podcast 13 hříchů rodičovství, kde se projevuje jeho osobitý smysl pro humor i to, že pro jadrná slova nejde daleko.
Začněme od miminka. Až na nějaké střípky si nepamatujeme první tři roky života. Proč to tak je?
Děti tuhle část života vytěsní, protože je tak strašná, že si ji nechtějí pamatovat. Alespoň to tvrdí psychoanalytická teorie.
Moment, vždyť dětství je prý nejhezčí část života.
V raném dětství nemáme žádnou regulaci emocí, takže ty jsou potom extrémně intenzivní, a člověk si je nechce pamatovat. Když si představíte dvouleté dítě, kterému vezmete hračku, bere to jako životní tragédii. A takových tragédií zažije několik denně. Je to pro něj podobný pocit jako pro vás, kdyby vám někdo zemřel. Představte si, že vám zemře manžel několikrát za den. To nechcete zažít, nehledě na tu spoustu papírování. Proto děti všechno vytěsňují. Dětské extrémní bolesti ale i radosti je opravdu spousta.
Když vás budou v dětství bít nebo tatínek chlastal a mlátil maminku, tak to ještě neznamená, že vás to poznamená na celý život a skončíte v dospělosti s depresí. Je mnoho takzvaných pozitivních zážitků z dětství, které mají protektivní charakter, třeba když máte ve svém okolí jiné dvě dospělé osoby, které se o vás opravdu zajímají.
Zůstanu ještě u úplně malých dětí. Už několikaměsíční miminka jsou velmi dobře schopná vnímat, co se kolem nich děje a jaká je v rodině atmosféra, což možná někdy podceňujeme.
Ať už je miminko kojené, nebo ne, tak velmi dobře cítí, jak je mamince nebo primární pečující osobě, která se o něj stará. Když například začne tatínek na maminku řvát, a ta z toho začne být nervózní, tak dítě začne mít strach a brečí. A opět to není běžný strach, který známe v dospělosti, ale je to extrémní neregulovaný strach. Běžný dospělý člověk si ani neumí představit, jak obrovskou emoci takové dítě zažívá.
Podle psychoanalýzy se v prvních letech života píše celý náš osud. Já patřím ke generaci, kdy se děti nechávaly jako miminka vyřvat. Jaký tohle může mít vliv na pozdější život?
Dítě se snaží zorientovat v tom, jestli je pro něj svět bezpečné místo, nebo ne. V raném věku si budujeme takzvanou základní důvěru nebo taky nedůvěru. Když převažuje zkušenost, že mi s mými potřebami nikdo nepomůže, třeba i tím, že mě matka nechávala vybrečet, tak jsou dopady na vztahovou vazbu, a tím i další život, negativní. Když je převažující zkušenost dobrá, formuje se pocit, že svět je dobré místo. Na druhou stranu existují pozitivní zkušenosti z dětství, které důsledky některých negativních zážitků dokážou zmírnit.
Můžete být konkrétnější?
Když vás budou v dětství bít nebo tatínek chlastal a mlátil maminku, tak to ještě neznamená, že vás to poznamená na celý život, a skončíte v dospělosti s depresí. Je mnoho takzvaných pozitivních zážitků z dětství, které mají protektivní charakter, třeba když máte ve svém okolí jiné dvě dospělé osoby, které se o vás opravdu zajímají.
Hranice dávají člověku pocit bezpečí, pokud se zrovna nenachází vedle Ruska. A pokud dítě hranice nedostává, musí předčasně vyspět, což je v terminologii zhoubných životních scénářů Nebuď dítě!
Tak to mi dává naději, že nejsme jakožto celá generace poznamenaná.
Vy se na věci díváte hodně černobíle.
To máte pravdu. Zaujalo mě, jak ve svém podcastu mluvíte o takzvaných zhoubných životních scénářích, což jsou podvědomé vzorce, které nám pomáhají přežít dětství, ale v dospělosti už většinou nefungují a vedou k sebedestruktivním rozhodnutím. Můžete uvést nějaké příklady takových vzorců?
Příkladem je scénář Nebuď! Vzniká tím, že rodič řekne dítěti, že by bylo lepší, kdyby se nenarodilo, nebo se aktivuje v případě, že se rodiče před dítětem dohadují, jaké s ním mají starosti. Dítě pak samo dojde k tomu, že by bylo lepší, kdyby nepřišlo na svět. V dospělosti si tito lidé často připadají nechtění a mají pocit, že pro ně není ve světě místo.
Velmi častý je také scénář Nepociťuj! To znamená, že dítě dojde k závěru, že jeho pocity nejsou v pořádku. Může za to například vyhrožování dítěti ze strany rodiče fyzickým násilím ve stylu: „Neřvi, nebo ti přidám.“ To je mimochodem i emoční zneužívání a samo o sobě to má měřitelné dlouhodobé negativní dopady na psychické i somatické zdraví dítěte.
Dnešní rodiče jsou si mnoha chyb předchozích generací vědomi a chtějí dělat věci jinak, ale zároveň mohou mít tendence být až příliš benevolentní...
Určitě bych neřekl, že se to týká všech nebo většiny, byť to tak může působit. Každopádně ale platí, že ve výchově je zapotřebí hranic. Hranice dávají člověku pocit bezpečí, pokud se zrovna nenachází vedle Ruska. A pokud dítě hranice nedostává, musí předčasně vyspět, což je v terminologii zhoubných životních scénářů Nebuď dítě! Není dobrá služba nedávat dítěti hranice, protože pak pravděpodobně tvrdě narazí.
Reklama
Nicméně já osobně si zcela bezhraniční výchovu představit neumím. Ve skutečnosti má každý rodič nějakou hranici, přes kterou dítě nenechá jít.
Myslím, že mám poměrně extrémní příklad z blízkého okolí. Rodiče mají dítě, které je dnes už v pubertálním věku. Odmala je stavěné na piedestal a plnilo se mu vždycky každé přání. Dnes dospívající potomek řídí chod celé rodiny. Dokonce sleduje tatínkovu polohu na telefonu a rozkazuje mu, kdy se má vrátit domů. Ti rodiče nijak neskrývají to, že se ve výchově řídí podle filozofie „vše pro dítě a podle dítěte.“
To je extrém. Nemám k tomu data, ale kdyby to takhle bylo, tak se stanou dvě věci. Buď ho život donutí se změnit, nebo si najde někoho, koho bude dirigovat stejně jako svoje rodiče.
V životě ale nejde všechno řídit a zároveň nemít odpovědnost, protože se svobodou se pojí odpovědnost, a tohle zní jako příliš mnoho zodpovědnosti, kterou by nechtěl nést ani dospělý. Takže ji nebo jeho nejspíš v životě čeká velké zklamání a možná i vyčerpání.
Zároveň je dobré si uvědomit, že žádní dokonalí rodiče neexistují. Vždycky svým dětem způsobí nějaké utrpení, například už pouhým nastavováním hranic. A jakkoliv se spousta rodičů snaží vyhnout tomu, aby jejich dítě trpělo, což je pochopitelné, není možné toho dosáhnout. Je ale možné dítě připravit na to, aby bylo schopné obstát ve světě plném utrpení o něco lépe.
