Představte si poklidné rodinné odpoledne. Jste po obědě, těšíte se na společnou procházku a najednou je během pár sekund všechno jinak. Klid a pohodu bez zjevného důvodu rozčísne příšerná bouře vzteku vašeho dítěte. Dítěte, které bylo ještě před chvilkou „ztracené“ ve stavění lega nebo kreslení zvířátek. Najednou se vzteká, křičí, kope kolem sebe a hází věcmi po pokoji. Prostě odmítá spolupracovat.
Pro mnoho rodičů je „zlobení“ dětí obrovskou záhadou, která v nich kromě bezmoci nebo vzteku vyvolává i otázky o jejich výchovných schopnostech. Ale co když za andílky, měnícími se v čertíky, stojí něco víc než jen prostá neposlušnost? Co když je to volání o pomoc, které musíme nejprve pochopit, než začneme jednat? Než se zase zbytečně rozčílíme anebo bezmocně klesneme do sedačky s hlavou v dlaních. Odpovědi jsme hledali nejen u rodičů, ale i u odborníků na dětskou duši.
Martin byl vzorné dítě. Až najednou...
Rodiče osmiletého Martina byli pyšní na jeho bezproblémové chování. Ve škole byl oblíbený, sousedé na jeho adresu nešetřili komplimenty a ani babička si ho nemohla vynachválit. Prostě syn i vnouček k pohledání, jako do knížky. Pak se ale něco změnilo.
Kdybychom se všichni chovali jako děti a ukazovali tak jasně, co cítíme, svět by byl daleko transparentnější.
„Martin začal doma najednou vybuchovat vzteky, byly to nekontrolovatelné záchvaty. Jako požár v lese, kdy stačí jen malá jiskřička, a všechno vzplane,“ popisuje situaci jeho maminka Radka (35 let). „Ve škole přestal plnit úkoly, začal se stranit spolužáků i svých kamarádů a učitelé si stěžovali na jeho nepozornost. My jsme opravdu nevěděli, co se stalo. A ptali jsme se ho pořád dokola, až jsme se báli, jestli to není naším přílišným zájmem.“
Podle psycholožky Petry Jonášové může být za podobným chováním kombinace více faktorů. „Děti často reagují na změny v rodině nebo ve škole, které je vyvádějí z rovnováhy. Pokud jim rodiče nevěnují dostatečnou pozornost, mohou své pocity vyjadřovat právě vzdorem nebo výbuchy vzteku,“ uvedla. U Martina se ukázalo, že problémy začaly po narození mladší sestry. Rodiče, zahlceni péčí o novorozence, nevědomky odsouvali jeho potřeby stranou.
Také podle Pavly Koucké, psycholožky a autorky knihy Zdravý rozum ve výchově, mají děti přirozenou potřebu být rodiči milované a naplňovat jejich očekávání. Pokud se to neděje, mnohdy není potíž v „problematické“ osobnosti dítěte, ale ve zvolených výchovných prostředcích nebo v prostředí, které ho obklopuje.
Ale není to jen o nás, rodičích. I dnešní doba má vliv na to, že je někdy výchova dítěte velmi stresující a obtížná. „Dnešní děti v jistém ohledu opravdu mohou působit nevychovaněji či nezvladatelněji, než tomu bylo, dejme tomu, o generaci zpět. Důvodem je změna našich hodnot, tlak společnosti i frustrace z nenaplnění dětských potřeb,“ říká Pavla Koucká.
Za vším hledej pozornost: Dítě volá o pomoc
Děti nejsou složité bytosti. Ba právě naopak, kdybychom se všichni chovali jako děti a ukazovali tak jasně, co cítíme, svět by byl daleko transparentnější. Dětský svět často stojí a padá s pocitem, zda jsou viděny a slyšeny. Touha po pozornosti je jednou z hlavních příčin, proč malí rebelové vyvolávají zmatek.
Pravidla nejsou omezení, ale vodítka. Bez nich děti tápou a hledají, jak daleko mohou zajít.
„Děti někdy raději přijmou negativní pozornost, než aby byly ignorovány,“ říká Petra Jonášová. To je zvláště citlivé v rodinách s více dětmi. Například šestiletá Anička, která se těšila na narození brášky, se po jeho příchodu změnila. Odmítala jíst, chtěla, aby ji rodiče oblékali jako miminko, a vztekala se kvůli drobnostem. „Bylo to, jako kdyby chtěla bratrovi ukázat: Tohle zvládnu taky, takže mě nezanedbávejte,“ popisuje situaci její maminka Alena. Aniččini rodiče nakonec našli způsob, jak obnovit rovnováhu v rodině. Maminka začala věnovat každý den alespoň půl hodiny jen Aničce. Společně si povídaly, četly pohádky nebo si hrály. Tatínek ji zapojil do péče o brášku, což jí dalo pocit důležitosti. „Bylo to, jako kdyby dostala zpátky své místo v rodině,“ popisuje Alena. Po pár týdnech se její chování výrazně zlepšilo.
Podle výzkumu Univerzity v Hradci Králové děti často přecházejí do regrese, pokud mají pocit, že ztratily výlučnou pozornost rodičů. Tento jev je zvláště patrný u dětí do šesti let, kdy je jejich emoční vývoj nejcitlivější.
Pravidla jsou jako bezpečnostní pásy
Mnozí rodiče se bojí přílišné přísnosti. Jak ale zdůrazňují mnohé studie, děti potřebují pevné hranice, které jim poskytnou pocit bezpečí. „Pravidla nejsou omezení, ale vodítka. Bez nich děti tápou a hledají, jak daleko mohou zajít. Důslednost je klíčová, a pokud rodiče pravidla mění nebo je sami nedodržují, děti si vytvoří vlastní pravidla, která nemusí být vždy ideální,“ říká studie. A stejně hovoří i klinická psycholožka Blanka Pöslová, která pro Český rozhlas uvedla: „Dáváme dětem příliš prostoru, příliš široké hranice, naopak málo řádu a pevnosti. Všechno příliš je špatně. Tak jako není dobrý bezpočet zákazů a příkazů, není správná ani nadmíra volnosti, což je dnešní trend.“
Děti, které mají pravidelnou a smysluplnou interakci s rodiči, se méně uchylují k negativnímu chování. To pak nám rodičům potvrzuje starou pravdu, že kvalita času stráveného s dětmi je důležitější než jeho kvantita.
Právě Martínkův příklad z úvodu článku ukazuje, jak moc pravidla dětské chování ovlivňují. Poté, co rodiče zavedli jasný režim a zároveň si vyhradili čas jen pro něj, a to klidně i s právě narozeným sourozencem, výbuchy vzteku se výrazně snížily. „Potřeboval cítit, že se svět nehroutí, ale zároveň, že má v rodině své pevné místo. Chyba byla u nás, ale vůbec jsme si ji neuvědomovali,“ říká s odstupem Radka.
Podle studie z konce roku 2024 vykazují děti s pevně nastavenými hranicemi výrazně nižší míru problémového chování. Zdůrazňuje, že „pevná, ale laskavá struktura pomáhá dětem cítit se bezpečněji, což snižuje jejich potřebu ,testovat' své okolí“.
Profesor dětské psychologie John Gottman, autor knihy Raising an Emotionally Intelligent Child, tvrdí, že empatická komunikace a aktivní naslouchání jsou klíčové dovednosti rodičů. „Děti potřebují vědět, že jejich emoce mají hodnotu, a pokud se s nimi nakládá citlivě, jejich chování se často zlepší,“ vysvětluje Gottman na svých přednáškách.
Jiná studie pak potvrzuje, že děti, které mají pravidelnou a smysluplnou interakci s rodiči, se méně uchylují k negativnímu chování. To pak nám rodičům potvrzuje starou pravdu, že kvalita času stráveného s dětmi je důležitější než jeho kvantita.
První pomoc? Empatie
Psychologové se shodují, že klíčem k řešení problémového chování je empatie. Rodiče by se měli pokusit pochopit, co dítě skutečně trápí. Petra Jonášová doporučuje jednoduchou techniku: „Sedněte si k dítěti a řekněte: Vidím, že tě něco trápí. Pojď mi to vysvětlit.“
Podle výzkumu empatie nejen pomáhá dítěti zpracovat emoce, ale také posiluje vztah mezi rodičem a dítětem. Empatický přístup dítěti ukazuje, že není odsouzeno za své chování, ale že mu rodič rozumí a je ochoten mu pomoci najít cestu ke změně. Rodiče, kteří se naučí dětem naslouchat, a zároveň jim nastavovat jasná pravidla, mohou nejen překonat dětské období „zlobení“, ale také vytvořit si se svými potomky silnější vztah, založený na důvěře. A kdo to dnes má?
