Když Johann Wolfgang von Goethe psal svůj román Utrpení mladého Werthera, asi ho ani ve snu nenapadlo, jaký dosah bude jeho kniha, vydaná v roce 1774, mít. Vypráví příběh mladého, citlivého a vášnivého umělce Werthera, který se zamiluje do ženy jménem Charlotta. Charlotta je ovšem zasnoubená se starším mužem Albertem, za něhož se nakonec provdá. Neopětovaný cit k Charlottě cloumá s Wertherovou psychikou tak silně, že se zcela pohlcen zoufalstvím nakonec rozhodne spáchat sebevraždu.
Kombinace žluté a modré barvy Wertherova oděvu má vytvářet obraz mladého muže, který je emocionálně intenzivní, romantický, ale také vnitřně rozpolcený a náchylný k hlubokému smutku. (zdroj: Profimedia)
Kniha se po vydání okamžitě stala senzací a proslavila čtyřiadvacetiletého Goetha jako literárního génia. Měla však ještě jeden významný – a smrtící – účinek: mladí muži v celé Evropě se začali oblékat jako Werther, chovat jako Werther a páchat sebevraždy jako na běžícím pásu. Přestože se o jejich počtu dodnes spekuluje, u sebevrahů nalezených v modrém obleku se žlutou vestou a žlutými kalhotami lze jen těžko o inspiraci Wertherem pochybovat. Souvislost s literárním dílem byla tak zjevná, že kniha byla například v Itálii a v Dánsku zakázána ve snaze šíření „Wertherovy horečky“ zastavit.
Nákaza sebevraždou
Přesně 200 let po vydání Goethova románu, v roce 1974, zveřejnil sociolog David J. Phillips výzkum, který v letech 1947–1968 ve Velké Británii a Spojených státech sledoval souvislost mezi informacemi o sebevraždách zveřejněných v médiích a jejich vlivem na počet sebevražd během následujících týdnů. Čím větší publicita byla sebevraždě věnována, tím větší následný nárůst sebevražd byl, především v geografické oblasti, ve které se odehrála původní tragická událost.
Získal tedy důkazy, které podpořily hypotézu, že vzorce chování ve společnosti mohou ve skutečnosti fungovat jako nákaza, a pro tento jev poprvé použil termín „Wertherův efekt“.
Jedním ze zkoumaných případů Wertherova efektu je prudký nárůst sebevražd v Jižní Koreji po úmrtí K-popových hvězd Jonghyuna v roce 2017 a zpěvaček Sulli a Goo Hara v roce 2019 – ve všech třech případech se obvyklý, v Jižní Koreji již tak dost vysoký počet sebevražd následně zvýšil o 20–30%.
Smrt zpěváka Jonghyuna vyvolala v Koreji velké emoce.
Podobný dopad měla sebevražda herce Robina Williamse, po které se v médiích objevilo množství senzacechtivých článků. Výzkum zveřejněný v Plos One zaznamenal po Williamsově smrti nárůst sebevražd o 9,85 %.
A ´last but not least,´ ještě jeden příklad působení Wertherova efektu. Tentokrát v něm nehraje hlavní roli celebrita, ale seriál, konkrétně ´Proč? 13x proto,´ (13 Reasons Why), uvedený v roce 2017 na Netflixu. Jeho první řada podrobně pitvá sebevraždu spolužačky hlavního hrdiny. Dívka po sobě zanechala krabici s magnetofonovými kazetami, na nichž popisuje důvody, proč se rozhodla zabít, a konfrontuje lidi, kteří jsou podle ní za její smrt zodpovědní. I v tomto případě zaznamenaly studie zvýšení počtu sebevražd (u mladistvých ve věku 10–17 let) v měsících následujících po premiéře.
Selhání médií?
Z Wertherova efektu jsou nejčastěji obviňována média. Zveřejňování detailních informací o sebevraždách (především v případě celebrit) a hledání senzací může v některých lidech povzbudit touhu získat alespoň posmrtnou slávu. Mohou též podlehnout dojmu, že když problémy nezvládl jejich idol, nezvládnou je ani oni.
Sám Phillips tvrdil, že když zranitelné osoby slyší o sebevraždě, získají pocit, že konečně našli řešení své vlastní situace. Riziko ´nákazy´ se ale neodvíjí jen od psychického stavu, ale i od toho, zda nás se sebevrahem spojuje pohlaví, rasa nebo věk. Úmrtí idolu teenagerů logicky zasáhne jinou věkovou skupinu než skon Robina Williamse...
Je určitě fér dodat, že existenci Wertherova efektu část psychologů zpochybňuje. Sebevražda je totiž vysoce komplexní jev, ovlivněný mnoha faktory. I když statistiky ukážou korelaci mezi její medializací a následným nárůstem sebevražd, není snadné prokázat, že jej způsobila právě média. Jiní poukazují na to, že ačkoliv některé studie Wertherův efekt potvrzují, jiné našly buď jen minimální, nebo žádný statisticky významný přírůstek sebevražd.
Reklama
Například obavy poté, co se zastřelil Kurt Cobain, se (naštěstí) nenaplnily. Možná proto, že se zpravodajství o Cobainově smrti v místní oblasti Seattlu soustředilo převážně na léčbu psychických problémů, prevenci sebevražd a utrpení, které Cobainova smrt způsobila jeho rodině, uvádí ve své práci David Jobes.
Problémy se dají řešit i jinak
Možná by tedy nebylo od věci změnit přístup médií ke zprávám s tématikou sebevraždy, což se týká i českého zpravodajství – stačí si vzpomenout na mediální žně, které spustilo dobrovolné ukončení života Ivety Bartošové. Místo pikantních detailů by informační kanály mohly předkládat alternativní řešení životních krizí.
Příklad si můžeme vzít od našich sousedů. Ve Vídni klesl počet sebevražd skokem pod nově otevřené metro poté, co Rakouské sdružení pro prevenci sebevražd vypracovalo pokyny pro média, jak o těchto událostech informovat (viz článek Elmara Etzersdorfera a Gernota Sonnecka). Tím bychom se hezky přesunuli od Wertherova efektu k Papagenově efektu, pojmenovaném podle postavy zamilovaného Papagena z opery Kouzelná flétna. Papageno také uvažoval o sebevraždě, dokud mu ostatní postavy neukázaly, že své problémy může řešit i jinak.
