fbpx

„Hysterky“ nejsou jen ženy. Histriónství mezi pohlavími nerozlišuje 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Termín „hysterie“ byl v minulosti pro označení této poruchy užíván, současnost preferuje pojem „histriónská porucha osobnosti“.

Zveřejněno: 25. 3. 2024

Určitě jste někdy slyšeli poznámku, že byl někdo hysterický. Pojem hysterka se často používá v negativním smyslu slova pro někoho, koho zaplaví emoce a kdo je navenek intenzivně projevuje. S hysterickým záchvatem se často pojí také paralýzy určitých částí těla nebo pocit dušení, způsobený zahlcením emocemi. O poruchu osobnosti se však jedná až tehdy, kdy takové jednání obtěžuje osobu samotnou a její okolí.

Jak vzniká histriónská porucha

Histriónská porucha je poměrně častý typ poruchy osobnosti, kterou ovšem není vždy úplně snadné prokázat – naopak, může být lidem mylně diagnostikována. Podle MUDr. Přemysla Suchomela jde o jedince, kteří se chovají teatrálně, vyjadřují přehnaně emoce (i když je tak neprožívají), jsou snadno ovlivnitelní jinými lidmi nebo okolnostmi, jejich emoční prožívání je povrchní,  stále vyhledávají vzrušení a aktivity, kde mohou být středem pozornosti.

Související…

Peklo v hlavě: Paranoidní poruchu osobnosti provází celoživotní nedůvěřivost
Adéla Fojtíková

Nadměrně se soustředí na to, jak působí na druhé lidi, a mívají tendenci k sexuálnímu svádění,  přestože bývají často frigidní. Podle MUDr. Zdeňka Faldyny dochází k základnímu narušení v již oidipském období (4–5 let), v němž je opouštěna identita dítěte a získávána identita chlapce či dívky. Dítě je pudově přitahováno k rodiči opačného pohlaví a rivalizuje s rodičem stejného pohlaví. U chlapců dochází k narušení, např. jsou-li jejich mužské výkony zesměšňovány a bagatelizovány. U dívek pak, pokud se nemohou identifikovat se svou nedostatečně ženskou matkou, nebo pokud se musí vzdát sexuality, aby si udržely zájem otce i péči matky. Ženy tak působí vyzývavě a muži nešikovně předvádějí své „chlapáctví“.

Historický exkurz

V minulosti se pro histriónskou poruchu osobnosti používal pojem hysterie, hysterické chování u žen bývalo často spojováno s dělohou. Hippokrates hysterii popisoval jako „důsledek suchého lůna stoupajícího k hrdlu, které hledá vlhkost a brání dýchání“. Podle jeho teorie se jednalo o účinky tzv. frustrované dělohy, které postihují především panny a vdovy, Galén zase za příčinu hysterie označoval menstruaci a sexuální zdrženlivost. jako první z lékařů uznával i mužskou formu hysterie.

Ve středověku se tímto tématem začala zabývat také církev, podle které byla hysterie známkou posedlosti démonem, a ženy, které hysterií trpěly, byly označovány jako čarodějnice nebo hříšnice. Posedlé dívky údajně mívaly upřený a zastřený pohled, vydávaly chraplavé zvuky a dělaly náhlé pohyby. První pokusy o léčbu hysterie zahrnovaly stimulaci dělohy jízdou na koni, tancem, ale především sňatkem a pohlavním stykem. Po roce 1600 si vědci, zaměřující se na studium hysterie, začali uvědomovat, že příčina nemusí být se sexem nebo posedlostí ďáblem nutně spjata, a začali hlásat, že původ poruchy by mohl být v mozku.

Osoba s touto poruchou jednoduše nevidí, že by mohla vytvářet trapné nebo nepříjemné situace a ostatní lidi obtěžovat nebo pobuřovat.

Zlom v pojetí hysterie pak přišel s rakouským lékařem Sigmundem Freudem. Do té doby se totiž věřilo, že hysterie vzniká pro nedostatek mateřství nebo problémy s početím. Freud tuto teorii vyvrátil a prohlásil, že hysterie je důsledkem neurotického zpracování intrapsychických konfliktů.

Histriónská porucha v současném pojetí

V dnešním pojetí histrionské poruchy osobnosti je (jak popisuje MUDr. Suchomel výše) pro postiženého typická teatrálnost, sklon k dramatickým výstupům, snadná ovlivnitelnost a vyhledávání aktivit, kde by mohl být středem pozornosti. Často bude také přisuzovat velkou roli vlastní atraktivitě. Porucha je charakteristická právě přehnanou emocionalitou, kdy je emoce projevována mnohem intenzivněji, než ji osoba skutečně cítí, což může působit neautenticky a neupřímně.

Přehnané emotivní projevy však nejsou vědomé ani záměrné. Osoba s touto poruchou jednoduše nevidí, že by mohla vytvářet trapné nebo nepříjemné situace a ostatní lidi obtěžovat nebo pobuřovat. Touha získat pozornost druhých se také často projevuje hlasitým smíchem nebo pláčem, ženy se mohou výrazně líčit, nosit zářivé barvy nebo vyzývavé oblečení. Pozornost také získávají silně emotivními příběhy, často značně přikrášlenými. Pokud pozornost nepřichází, mohou se dostavovat pocity méněcennosti, nedostatečnosti nebo nedocenění. Pro tyto lidi je svět zkrátka jevištěm.

Život s histrónem

„S Pepou jsme se potkali ve studentském baru, kam jsem každý pátek chodila s kamarády oslavit konec týdne,“ začíná Jana svůj příběh o tom, jak se seznámila se svým, dnes již bývalým partnerem. Pepa byl neuvěřitelně okouzlující, pořád vtipkoval, vyprávěl neuvěřitelné příběhy a všichni, mě nevyjímaje, na něm mohli nechat oči. Já byla vždycky spíše zakřiknutá a nevýrazná, možná i proto mě Pepovo vystupování tak okouzlilo. Když mě poprvé pozval na rande, nemohla jsem uvěřit tomu, jaké mám štěstí. Chodili jsme spolu tři roky, a přestože jsme se kvůli studiu nevídali moc často, náš vztah byl naprosto skvělý. Kdekoliv jsme spolu šli, byl Pepa středem pozornosti a díky tomu jsem si i já mohla užívat občasné pozornosti ostatních.“

Stalo se to nejhorší, co mohlo. Ještě ten večer mi volala Pepova maminka, že Pepa leží v nemocnici, protože se pokusil o sebevraždu.

„Hned jak jsme dokončili školu, rozhodli jsme se k sobě sestěhovat. Bylo to mé první společné bydlení s partnerem a já byla šťastná, že jsem našla někoho, kdo mě tak perfektně doplňuje. Už první týden našeho spolubydlení se však začínaly objevovat první konflikty. Pepa trpěl neuvěřitelnými výkyvy nálad, a kdykoliv jsem se na to pokusila poukázat, reagoval hněvem a zlostí. Začal mě úkolovat, co můžu a nemůžu dělat, a když jsem jeho požadavky nesplnila hned, bylo zle. Mezi jinými lidmi to byl pořád ten okouzlující kluk z baru, ale já jsem v jeho vystupování začala pozorovat určité zvláštnosti. Několikrát jsem si všimla, že historky, které vypráví, nejsou tak úplně pravda, jednou dokonce převzal můj příběh, který jsem mu vyprávěla, za svůj a neuvěřitelně ho přikrášlil. Když jsem si s ním doma chtěla na toto téma promluvit, vysmál se mi.“

„Jakákoliv má negativní reakce na jeho chování nebo činy ho neuvěřitelně rozlítila a já už to přestávala zvládat. Nedokázala jsem věnovat veškerou svou pozornost jenom jemu, a tak jsem mu pohrozila, že pokud se nezmění, vztah ukončím.“ Jana si myslela, že tím vyšle impuls k tomu, aby Pepa začal být trošku ohleduplnější a možná i střídmější ve svém chování. Opak byl ale pravdou. Místo pozitivní změny se vše ještě zhoršilo. „Kdekoliv jsme šli, flirtoval s jinými ženami a doma mi vyhrožoval, že pokud ho opustím, spáchá sebevraždu.“ Pepovy řeči o sebevraždě byly to jediné, co Janu nutilo zůstávat. Nakonec však tíhu situace nezvládla, vztah ukončila a odstěhovala se z bytu ve chvíli, kdy byl Pepa v práci.

„Stalo se to nejhorší, co mohlo. Ještě ten večer mi volala Pepova maminka, že Pepa leží v nemocnici, protože se pokusil o sebevraždu. Hned druhý den jsem za ním jela. Nepustili mě k němu, ale Pepova maminka mi sdělila, že bude v pořádku, že se jednalo pouze o demonstrativní sebevraždu, a Pepa musí být převezen do psychiatrické léčebny. Měla jsem takové výčitky svědomí, že jsem ani nemohla chodit do práce. Z úzkostí a smutku mě vytrhla až návštěva Pepových rodičů, kteří mi přišli oznámit, že Pepovi diagnostikovali histriónskou poruchu osobnosti a sebevražda byla jen další pokus o získání pozornosti okolí, tentokrát konkrétně mé. Přestože jsem se moc snažila, už jsem Pepu nikdy navštívit nedokázala. Vůbec nemám tušení, jak teď žije a zda vůbec, ale jsem přesvědčená, že zpřetrhání veškerých vazeb bylo mé nejlepší rozhodnutí v životě.“

Pokud máte pocit, že má váš partner hodně společného s osobou popisovanou výše, obraťte se na odborníka. Psycholog vám může pomoct zorientovat se v situaci a párová terapie může váš vztah zachránit.   

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...