fbpx

Péče o starší příbuzné je náročnější než o děti. Nebojte se požádat o pomoc, říká psycholožka 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

Lidem z takzvané sendvičové generace, jak se tomuto fenoménu přezdívá, hrozí vyhoření, deprese a úzkosti. Pomoc přitom vyhledá jen každý desátý.

Zveřejněno: 22. 3. 2024

V Česku alespoň občas pomáhá někomu blízkému z důvodu stáří, dlouhodobé nemoci nebo zdravotního postižení každý pátý dospělý. Celkově jde přibližně o 2 miliony lidí. Středně náročnou péči, kterou se snaží skloubit s prací, poskytuje 600 tisíc z nich. Dlouhodobě a intenzivně se pak stará 400 tisíc osob. Ti obvykle pracovat nemohou, neboť na to nemají čas ani energii, a tím se dostávají do finančních problémů.

Někteří z nich se navíc musí starat o vlastní děti, které ještě nejsou plnoleté. Dostávají se tak do pomyslného sendviče závazků, který je často drtí. 

Nejvíce jsou zatíženy ženy

Průzkumy ukazují, že Češi se o své stárnoucí rodiče a partnery chtějí starat. Až 85 % z nich počítá s tím, že svým blízkým budou pomáhat. Většina z nich by totiž chtěla svým rodičům jejich péči oplatit. I když přesné definici sendvičové generace odpovídá jen určité procento populace v Česku, podle socioložky Lucie Vidovićové se lidé obecně potýkají s takzvaným rolovým přetížením.

Starat se o rodinu nám přináší radost. U stárnoucích rodičů ale víme, že se jejich život chýlí ke konci, což vnímáme negativně.

„Ten, kdo se stará, totiž obvykle nezastává pouze roli pečujícího. Je také zaměstnancem, partnerem i přítelem. Z našich výzkumů vyplývá, že právě zaměstnanecká role spolu s pečující je největším zdrojem stresu,“ vysvětluje odbornice pro Flowee.

Fenomén sendvičové generace nebo přetížení rolí se nejčastěji týká lidí od 30 do 60 let. V Česku však většina péče dopadá hlavně na ženy, a to v 75 až 80 procentech případů. „Ženy jsou ve společnosti přirozeně vnímány jako pečovatelky, podobně jako v péči o děti. Už od rané socializace je dívkám vštěpováno, s jakými hračkami si mají hrát ony a s jakými chlapci. Přetrvává také představa, že ženská zaměstnání nejsou tak výdělečná, a proto je logické, že takovou práci snáz opustí,“ říká socioložka Vidovićová. Ženy tak mnohdy ani nenapadne, že by mohly roli opatrovatelky odmítnout.

Sendvičová generace

Pojem sendvičová generace poprvé formulovala a uveřejnila roku 1981 Dorothy Canning Millerová. Americká kurátorka Muzea moderního umění v New Yorku tak chtěla upozornit veřejnost na ženy, které musely pečovat o osoby ze dvou různých generací.

Hlavně mít smysl

Rozvinuté země v Evropě prošly během několika let doslova demografickou revolucí. Lidé o sebe stále více pečují, a i proto se dožívají vyššího věku. Senioři jsou tak závislejší na svých dětech. Jejich důchodové období je totiž mnohem delší. Státní služby v Česku, jako domovy důchodců či asistenční služby, jsou dlouhodobě zahlcené. Bez neformálních pečujících se tak stát neobejde. „Prodloužila se také doba, kdy ženy rodí děti. Stává se tak mnohem častěji, že mají závazky vůči nim a zároveň starším rodičům,“ vyjmenovává socioložka Vidovićová.

Jak moc pro ně bude toto období zatěžující, záleží na několika faktorech. Pokud si rodina dokáže péči rozdělit mezi jednotlivé členy, hrozí menší riziko, že bude hlavní pečující osoba přetížena povinnostmi. „Snadnější je to také pro ty, kteří v tom vidí smysl,“ říká psycholožka Monika Hodáčová pro Flowee.

Související…

Sendvičová generace strádá psychicky i finančně. Jak jí pomoci?
Klára Kutilová

Péče o seniory však bývá náročnější než o děti. „Starat se o rodinu nám přináší radost. U stárnoucích rodičů ale víme, že se jejich život chýlí ke konci, což vnímáme negativně,“ doplňuje psycholožka.

Pomoc využije každý desátý

Ti, kteří se starají o druhé, jsou více náchylní k vyhoření, depresím či úzkostem. Jednoduše totiž nemají čas na sebe a své potřeby. „Symptomy bývají nenápadné. Bolesti zad, problémy s nespavostí nebo zažívací problémy. Pokud toto u sebe zaznamenáme, je dobré co nejrychleji vyhledat terapeuta,“ vysvětluje psycholožka Hodáčová.

Pomoc psychologa by však v Česku využil v případě potřeby jen každý desátý. Zejména starší generace totiž vnímají psychiatrickou a psychologickou pomoc stále jako slabost. Psycholožka Hodáčová však zdůrazňuje, že i „pouhé“ vypovídání může mít nesmírně léčivý efekt. Podle odbornice by člověk neměl zapomínat na sebe a své potřeby. Neodkládat potěšení a radosti na dobu, až to bude možné. V případě, že se bude člověk cítit přetížený, existují také krizové linky, kam může zavolat.

Citlivé téma blížící se smrti

Pečující však naráží na další problém, se kterými se musí vypořádat. Se svými stárnoucími rodiči totiž v některých případech nedokážou otevřít citlivé téma smrti. „Podle mě u nás hraje velkou roli fakt, že za dob socialismu šlo o velmi tabuizované téma. Starší lidé byli odkládáni do nemocnic a odlehčovací služby v podstatě neexistovaly,“ myslí si psycholožka Hodáčová. Děti této generace se tak naučili o smrti spíš nemluvit.

Odborníci se shodují, že fenomén sendvičové generace a přetížení rolí se bude časem prohlubovat. Podle socioložky Vidovićové by lidem pomohlo, kdyby byl dostatek podpůrných služeb, které budou dostupné pro všechny, a větší zapojení moderních technologií. Pečující by také uvítali snadnější komunikaci s úřady a pravidelné vzdělávání.

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...