Nemluvit, nezírat, nesahat. Japonci se v mnoha směrech podobají autistům

Britští a japonští psychologové si v rámci nové studie položili zajímavou otázku: Může být život lidí s poruchou autistického spektra v Japonsku jednodušší?

Jak píše Psychology Today, jejich argument je přitom logický: Mnoho autistických projevů je mírně přehnanou verzí standardů, které jsou v Japonsku zcela běžné. V důsledku toho by se autisté v Japonsku mohli cítit lépe než v západních společnostech, protože jsou tam vnímáni jen jako „trochu jiní“.

Nemluvit, nezírat, nesahat

Hlavní autorka výzkumu Gray Athertonová a její kolegové podepřeli svou výchozí teorii třemi přesvědčivými postřehy:

1. Autisté ve srovnání s normálními lidmi méně mluví a méně sdílejí osobní informace. Tento styl vyniká jako neobvyklý jen v západním kontextu. V Japonsku je verbální komunikace často vyplňována pauzami a mlčením. Dlouze rozmyšlené odpovědi jsou znakem autority a vnitřní síly.

Pro úspěšnou komunikaci s Japoncem potřebujete nastavit svá tlačítka empatie a abstraktního myšlení na maximum. Autisté ale mají problémy s pochopením myšlenek, záměrů a pocitů druhých lidí, proto mohou často japonštinu dešifrovat nesprávně.

2. Mnoho autistů se cítí nepříjemně při přímém očním kontaktu. Tento diskomfort je znevýhodňuje ve většině západních společností, kde oční kontakt nadšeně oslavujeme jako symbol otevřenosti a upřímnosti. V Japonsku se však lidé očnímu kontaktu většinou vyhýbají. Přímý pohled u nich totiž označuje nepřístupnost, nebo dokonce přímo naštvanost. Tato kulturní norma je součástí výchovy od malička – japonské děti se učí dívat se ostatním lidem na krk, nikoliv do očí.

3. Většinu autistů nepotěšíte dotykem, obzvlášť pokud jste pro ně cizí lidé. Totéž lze v menší míře říct i o Japoncích. Málokdy se objímají a fyzicky se dotknout cizího člověka je u nich faux pas jak Brno. Všimněte si, že tradiční japonská úklona se jako každodenní pozdrav obejde zcela bez dotyku a očního kontaktu.

Dvakrát více autistů

Pokud by platila hypotéza kulturní shody autistů a Japonců, měli bychom v zemi vycházejícího slunce očekávat nižší výskyt autismu oproti ostatním zemím. Diagnostiku by ztěžoval fakt, že se autisté v davu podobně se chovajících Japonců jednoduše ztratí.

Přesto to tak není: V Japonsku je autismus diagnostikován u jednoho z 55 dětí, což je téměř dvakrát více oproti průměru, kam patří například Čína a Velká Británie. Více autistů se rodí už jen v USA, kde je poměr jedno autistické dítě na 44 normálních.

„I když existují aspekty autistických rysů, které jsou v Japonsku více přijímány jako součást tradic, jsou také aspekty japonské kultury, které činí autismus méně žádoucí,“ vysvětluje Athertonová.

Ztraceno v překladu

Japonsko totiž patří mezi země s vysokým kulturním kontextem. V těchto kulturách slova sama o sobě vyjadřují pouze část sdělení. Zbývající informaci si pozorný posluchač musí odvodit z prostředí a řady dalších podnětů. Jinými slovy, pro úspěšnou komunikaci s Japoncem potřebujete nastavit svá tlačítka empatie a abstraktního myšlení na maximum.

Autisté ale mají problémy s pochopením myšlenek, záměrů a pocitů druhých lidí, proto mohou často japonštinu dešifrovat nesprávně.

Japonská kultura je navíc mnohem víc striktní než „rozevlátý“ Západ. Dodržování společenských norem a zdvořilost je zde na prvním místě.

Mnoho autistů se cítí nepříjemně při přímém očním kontaktu. Tento diskomfort je znevýhodňuje ve většině západních společností, kde oční kontakt nadšeně oslavujeme jako symbol otevřenosti a upřímnosti. V Japonsku se však lidé očnímu kontaktu většinou vyhýbají.

Autistické výstřední chování, nad kterým u nás jen mávneme rukou jako nad podivínstvím, v Japonsku ultimátně překročí všechny hranice slušnosti během pouhých pár sekund. I kvůli tomu je podle Athertonové autismus samotnými Japonci stigmatizován mnohem víc než ve Spojených státech.

Všechny východoasijské národy mají svou verzi přísloví „Hřebík trčící nahoru je potřeba zatlouct.“ V Japonsku autisté nevyčnívají jako na Západě pouze na první pohled. Vyčnívají ale v jiných oblastech a to se v této zemi bohužel neodpouští.

Tolerantní Západ

Výsledek? I když je pravda, že Japonci a autisté se chovají na první pohled podobně, důvody tohoto jednání jsou zcela odlišné. Japonci ctí svou kulturní formu, ke které jsou vychováváni odmalička, autisté mají tento typ chování vrozený.

Pro Japonce je společenský řád neměnný a je povinností každého jedince, aby mezi ostatní zapadl. Ať už jde o japonské školy nebo pracoviště, nikde není ochota vytvářet specifické podmínky pro lidi, kteří výrazným způsobem vybočují. Schopnost přizpůsobit se a snášet změny ale rozhodně nepatří mezi silné stránky autistů. A právě proto je jejich život snazší v západních společnostech, kde je mnohem více tolerovaná jejich jinakost.