„Mamííí…!“ Tohle volání znají všichni rodiče a nevyslyšet ho je zhruba stejně náročné jako meditovat uprostřed pavilónu vřískajících opic. Raději hned odkládáme hrnky s kávou nebo rozečtenou knížku a letíme našim potomkům na pomoc – ať už jde o rozbitou hračku, rozlité mléko na stole nebo zdánlivě neřešitelný domácí úkol.
Vždyť je ještě malý/malá, mávneme u toho rukou. Faktem ale je, že čím víc naše děti rostou, tím víc můžeme být v pokušení jim život maximálně usnadnit. Jasně, nepoletíme už na povel do večerky pro nové baterky do laserového meče. Zato se jim budeme snažit najít nejlepší školu, nejlepší brigádu nebo je uchránit před prvními zamilovanými fiasky.
Většinou za tím stojí mocná rodičovská láska, ale někdy také soutěživost mezi oběma partnery (koukej, jak se o toho našeho kluka starám…), nebo nevyřešená traumata z dětství (náš Honzík nesmí nikdy zažít tu hrůzu, co já!). V konečném důsledku je ale celkem jedno, který z konkrétních důvodů za tím stojí: svou přílišnou pomocí škodíme!
Výchova sněžným pluhem
Nechceme vás samozřejmě nabádat k tomu, abyste začali problémy svých dětí řešit zasunutím špuntů do uší. Na jedné straně stojí zanedbávání, kdy se dětem nedostává potřebné lásky ani podpory, kterou potřebují pro svůj vývoj. Výsledkem je trvalá frustrace, která jen velmi vzácně ústí ve spokojený život v dospělosti.
Většina z nás má ale mnohem blíž k druhému extrému, tzv. výchově sněžným pluhem. V čem spočívá? Rodiče svým dětem horlivě odstraňují z cesty každou nerovnost a překážku. Jen ať jsou děti šťastné a užijí si ničím neposkvrněné dětství!
Pokaždé, když dítě něco učíme, bráníme mu, aby si to vymyslelo samo.
Idyla? Vůbec. Všichni tak nějak tušíme, že po odmetení nejbližší překážky se brzy objeví další. Možná bude větší než ta předchozí, nebo jich bude dokonce několik naráz. Hra na supermámu nebo supertátu může skončit i rodičovským vyhořením.
Maggie Moyers-Knowlton, Quora: „Výchova sněžným pluhem je, když rodiče svým dětem fakticky překáží v cestě. Nemají známky, aby se dostali na vysokou školu? Žádný problém, rodiče to zaplatí. Je to špatné, protože dítě se nikdy nenaučí řešit své problémy na vlastní pěst. Nikdy nezíská důvěru ani kompetence. Je naprosto bezmocné, když ho skutečný svět zfackuje – a to se bohužel dříve nebo později stane.“
Optimální frustrace
Duchovním otcem tohoto zdánlivě protikladného termínu je americký psychoterapeut rakouského původu Heinz Kohut. Podle Kohuta bychom měli zvolnit a nechat děti, aby si poradily samy. Rodič by měl zasáhnout pouze v případě, když je daný úkol nebo situace evidentně nad vlastní síly dítěte. I tady bychom měli ale pomoci jen částečně, aby dítě mohlo zažít pocit úspěchu, že to zvládlo (skoro) samo.
U menších dětí můžete optimální frustraci dávkovat třeba pomocí složitějších hraček, na jejichž princip fungování by měly přijít. Za školáky byste neměli počítat úkoly z matematiky vy (i když je to často rychlejší a méně útrpná cesta). Stačí poradit jen jeden další krok, vedoucí ke správnému výpočtu, a nechat je domyslet zbytek.
Dospívající puberťáci by měli mít vlastní díl zodpovědnosti nejen za své studium, ale třeba i za společnou večeři jednou v týdnu nebo úklid, který jim nebudete muset připomínat desetkrát denně. Nebojte, oni to zvládnou – a navíc ze sebe budou mít radost. Problém s přílišným zapojením rodičů moc pěkně shrnul dětský psycholog Jean Piaget: „Pokaždé, když dítě něco učíme, bráníme mu, aby si to vymyslelo samo.“
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Psychology Today
