fbpx

Utěšujete zklamané či smutné dítě? Hlavně mu neříkejte, že to bude dobré 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

Pomozte dětem překonat negativní emoce zdravým způsobem. Měly by vědět, že být smutný je v pořádku. A že je v pořádku být naštvaný

Zveřejněno: 19. 2. 2024

Autorka článku na webu Coffeeandcarpool Nicole popisuje, jak si její dcera vyprosila zbrusu nové šaty, cvičky a nadšeně čekala na svou první hodinu baletu. Po třech měsících plánování jí ale bylo v čekárně sděleno, že se hodina ruší. Dceři se začaly hrnout slzy do očí. „Byla zdrcená. Její šestileté sny o tom, jak se bude točit v nových baletních střevíčcích, byly udušeny. A protože čelila obrovskému zklamání, potřebovala útěchu. Potřebovala potvrzení. A potřebovala být prostě smutná. Ale určitě nepotřebovala to, co jí řekla paní za pultem.“

Co že jí řekla? „Zlatíčko, to je v pořádku.“ Je to věta v našem jazyce tak běžná, že je to asi to nejpřirozenější, co jí mohlo vyjít z úst.

Zklamání je součástí života. Nechci před ním své děti chránit. Ve skutečnosti chci, aby zklamání zažily, když jsou malé, když stojím přímo vedle nich a mohu je jím provést.

Většina lidí si teď možná říká, co je na tomto jednoduchém prohlášení tak špatného. Vždyť se ta paní snažila mou dceru jenom utěšit. Ale nevzala v úvahu, co plačící dítě skutečně potřebuje.

Děti potřebují vědět, že je v pořádku cítit se tak, jak se cítí, aniž by se musely měnit. Potřebují vědět, že jejich pocity jsou hodny toho, aby byly procítěny. Protože být smutný je v pořádku. Je v pořádku být naštvaný. A je v pořádku být zklamaný z toho, že něco, na co jste měsíce čekali a co jste očekávali, se nakonec nestane.

Odmítání emocí

Když pocity dětí odmítáme tím, že je smeteme ze stolu a řekneme: „Buď v pohodě,“ nedovolíme jim je pořádně procítit. Říkáme jim vlastně, že je hloupé cítit zklamání. A že by měly přestat plakat, protože je to jen hodina baletu. A že mohou klidně počkat na další hodinu. Ale nic z toho nemá pro šestileté dítě význam, když svírá baletní tašku a zoufale se chce naučit, jak dostat nohy do první polohy.

Pro ni to byl konec světa. A prohlášení: „To je v pořádku,“ jí určitě nepomohlo. Když utěšujeme zklamané dítě, můžeme použít mnoho frází, které jsou daleko více uklidňující než „to je v pořádku“ nebo „to nic není“.

Děti potřebují vědět, že je v pořádku cítit se tak, jak se cítí, aniž by se musely měnit. Potřebují vědět, že jejich pocity jsou hodny toho, aby byly procítěny. Protože být smutný je v pořádku. Je v pořádku být naštvaný. A je v pořádku být zklamaný z toho, že něco, na co jste měsíce čekali a co jste očekávali, se nakonec nestane.

„Zklamání je součástí života. Nechci před ním své děti chránit. Ve skutečnosti chci, aby zklamání zažily, když jsou malé, když stojím přímo vedle nich a mohu je jím provést. Když mohu potvrdit jejich pocity, naučit je, jak se mohou samy uklidnit, a pak jim pomoci to vše překonat. Děti, které byly před zklamáním uchráněny buď jen díky štěstí, nebo díky tomu, že kolem nich rodiče skáčou, jsou trochu v nevýhodě,“ píše autorka.

Pokud děti nevědí, že zklamání je normální součástí života, že ho lze ustát a najít v sobě opět naději, později je pro ně těžší takové pocity ustát. Zhroutí se, když se nedostanou do finále soutěže, na vybranou vysokou školu nebo když je odmítnou v práci, o kterou usilovaly.

Lepší způsob

„Začala jsem si dávat pozor na to, kdy a jak často svým dětem říkám že je něco v pořádku. Dříve jsem to říkala často. Říkala jsem to, když plakaly. Říkala jsem to, když byly jejich city zraněné. Říkala jsem to, když upadly. Musela jsem se vědomě zastavit, protože jsem nechtěla, aby si ani na vteřinu myslely, že kvůli mně musí změnit to, jak se cítí,“ píše Nicole.

Nechala jsem ji být smutnou. Nechala jsem ji plakat. Neřekla jsem jí, aby přestala plakat nebo že nemá plakat nebo že je to v pořádku. Protože pro ni to v pořádku nebylo. Bylo mi jedno, že pláče uprostřed haly plné lidí. Nepotřebovala jsem šetřit city recepční ani přemýšlet, jestli to někomu vadí. 

Zkuste místo toho použít tyto fráze: Je v pořádku být smutný. Mohu ti nějak pomoci? Pomůžu ti cítit se lépe. Plakat je v pořádku. Chceš obejmout?

„Přistoupila jsem k dceři, vzala ji do náruče a řekla: Je v pořádku, že jsi smutná. Dcera se zasmála. A pak jsem ji nechala být smutnou. Nechala jsem ji plakat. Neřekla jsem jí, aby přestala plakat nebo že nemá plakat nebo že je to v pořádku. Protože pro ni to v pořádku nebylo. Bylo mi jedno, že pláče uprostřed haly plné lidí. Nepotřebovala jsem šetřit city recepční ani přemýšlet, jestli to někomu vadí. Pak jsem vzala svou malou smutnou baletku do Targetu, aby si koupila nové baletní punčocháče. Procházely jsme se uličkami a povídaly si. A ten večer u večeře jsme si povídali o jejím smutku,“ dodává Nicole.

Až se za rok nebo za dva dcera autorky nedostane do fotbalového týmu, kamarádi ji vynechají z narozeninové oslavy nebo nedostane roli v divadelní hře, může si s matkou o tomto okamžiku popovídat. „Pamatuješ si, jak jsi byla zklamaná z baletu? Vzpomínáš si, jak jsi byla smutná? Co jsi udělala, aby ti zase bylo lépe? Jak ses cítila o den později? A co o týden později? Jak se můžeš rozveselit, když jsi zklamaná?“

Související…

Chvála ničí sebevědomí dítěte, říká Naomi Aldort
Milada Kadeřábková

foto: Shutterstock, zdroj: Coffeeandcarpool.com

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...