Tohle přetahování mezi klidným životem na vesnici a pulzujícím životem ve městě sahá daleko do minulosti. Zatímco lidé z měst si utahují z těch, kterým „kouká sláma z bot“, vesničani zase nenechají zejména na „Pražácích“ nit suchou.
Přitom každý z těchto světů má své kouzlo, plusy, ale i slabiny. Podle toho, kde zrovna jste, si nalijme panáka rumu anebo sklenku prosecca a rozehrajme odvěké rodeo město versus venkov.
Pojďme si nejdříve probrat vesničany – čtyřicátníky a starší, protože jinak by to vydalo na sebrané spisy. Podle čeho je poznáte?
1. Technologičtí cestovatelé časem
Vesničané, boomeři a zoomeři, se často dívají na moderní technologie se stejným podezřením jako Pražáci na králíkárnu nebo na kurník. Wi-Fi nebo mobilní data jsou pro ně něco jako lochneská příšera: slyšeli o ní, ale nejsou přesvědčeni, že existuje. Chytré telefony? To jsou jen takové lepší kalkulačky. Pozorovat vesničana s novým přístrojem, který si koupil proto, že na něj viděl super reklamu v telce, je jako pozorovat jeskynního člověka při setkání s ohněm – počáteční strach vystřídá zvědavá fascinace...
Související…
Reklama
Zcela jinak je tomu ale u toho, co se dřív jmenovalo věž anebo domácí hi-fi systém. Aby mohli poslouchat svůj oblíbený metal, nebo rock či black metal, investovali by klidně i půlroční výplatu do skvělé aparatury. Kdybyste jim ale řekli, že téhož dosáhnou i s chytrým telefonem, měli by vás za návštěvníka z jiné planety.
Samozřejmě ale obývací stěnu jejich pokoje musí zdobit televize ideálně s úhlopříčkou velkou jako celá naše paneláková kuchyně městského bytu.
2. Módní faux pas
Nejsou to už montérky. Dávno ne. Za mých mladých let plnili na venkově hospody chlapi v montérkách, které se v pátek a v sobotu změnily na džísky, upnuté džíny (nebo spíš rifle) a číny. Dneska se ale na venkově nestačíte divit, protože je to naopak. Spousta vesničanů nevyjde ani s košem bez posledního módního výstřelku, tedy kalhot se spadlým sedem, mikiny s kapucí na hlavě nebo v průsvitných šatičkách. Co by na to totiž řekli lidi, ne?
Pokud jste ale někdy na nóbl večírku ve městě zahlédli někoho v něčem až příliš okatém a přezdobeném, pravděpodobně jste narazili na vesničana, který si vyrazil „do velkého světa“ těch nabubřelých Pražáků (anebo Brňáků).
Neexistuje, aby Čenda Jarošů byl v Mexiku, a já jenom na Ibize, tak si radši letos dáme V-e-n-e-z-u-e-l-u? Co, mámo?
Takže dřívější módní mantra „praktičnost nad pozérstvím“ je tatam. Už dávno to není o tom, že by vesničan měl dva komplety oblečení, které se vlastně oba dají použít od krmení slepic až po klopení piva a konzumaci utopenců v místní hospodě. Jistě, výjimky ale pořád existují, bude jim ale čtyřicet plus.
3. Prázdninové preteky
Zatímco dříve vesničané na dovolenou do ciziny moc nejezdili, dnes se mění s velkou pompou na klasické účastníky zájezdu. Vyzbrojeni paštikami, plavkami a kloboučky typu Pampaliniho se bez jakékoli jazykové vybavenosti vydávají do stále vzdálenějších destinací. Protože neexistuje, aby Čenda Jarošů byl v Mexiku, a já jenom na Ibize, tak si radši letos dáme V-e-n-e-z-u-e-l-u? Co, mámo?
Dovolená je pro vesničana méně o poznávání, ale o to více o chlubení se a o odpočinku v bazénu. „Ty jsi byl ve Španělsku? To nic není. My jsme jeli do Peru na Indiány.“ Jejich historky z dovolené musí zastínit ty sousedovy, takže každý výlet je spíše společenskou či sousedskou soutěží než výletem.
4. Kulinářský konzervatismus
Ani v kuchyni to není moc o světoběžnictví. Pro tohoto pravého vesničana nemusí vlastně žádná jiná kuchyně než česká existovat. „Pica“ nebo „Fó“, fuj, to bych nežral... A třeba quinoa? To zní jako nakažlivá nemoc.
Klasický vesnický jídelníček se skládá z masa, brambor a sezónní zeleniny, samozřejmě z vlastního, maximálně „z Krakonošova“, tedy od souseda. Pokud se nedá jídlo ulovit, vypěstovat nebo vyměnit na místním trhu, na stůl se nedostane. Klasika je vepřo-knedlo-zelo, svíčková o pouti a jinak hlavně nic, co neznám. To zelený mi na talíř nesmí, mámo!
5. Vzdělávací skepse: Školy nejsou potřeba
Vysoká škola? Proč plýtvat penězi na učení, když se dá vydělat prací? A proč trávit zbytečný další roky v lavici, když už můžu rovnou makat na barák.
Vesničané se často dívají na vyšší vzdělání s nedůvěrou, ale hlavně nezájmem. Proč si plnit hlavu vědomostmi, když můžete naplnit stodolu úrodou? Jenže ti vysokoškoláci z Prahyyyy pak jezdí k nám na vesnici na 4 měsíce, protože nic nedělají a mají pořád jen prázdniny. A oni na ně zase musejí makat! Prostě ti učení se jen flákají do třiceti ve škole a pak berou tolik, kolik si Franta s traktorem vydělá za rok.
Vesničané mají své originální sítě – přes plot, v místním obchodě nebo při bohoslužbách. Zprávy se na venkově stejně šíří rychleji, než bys řekl poštovní holub, a každý stejně okamžitě ví, co kdo dělá, ještě než se nasnídá.
Kdybyste jim ale ukázali vaši výplatní pásku, abyste jejich představu rozmetali, nebudou vám věřit. Pravděpodobně jste tu jednu nulu vygumovali. O nákladech života ve městě nemá smysl vůbec mluvit!
6. „Teplouš“ nebo snad lesba? To mi nepřejde přes práh
Vztahové stereotypy jsou na vesnici jedním z největších problémů. Pravdou je, že v dnešních desítkách pohlaví se nevyzná skoro nikdo, ale na vesnici se na stejnopohlavní svazky dívají se stejným nadšením jako na krupobití v den sklizně anebo mrazy v červnu.
Vztahy mezi osobami stejného pohlaví, ženy, které dělají kariéru, a starší matky – a ještě k tomu vysokoškolačky, jsou vodou na jejich mlýn a potravou pro drbny. Bože, ty to vidíš! Tohle by mi domů nesmělo! Zachování „starých dobrých způsobů“ je na venkově nutnost. Asi by se spíš přešlo, kdyby si bratranec vzal sestřenici. Než aby si Mařka začala s Jarkou nebo Fanda s Pepou. Tohle ať si nechají ti Pražáci ve městě.
7. Ženská patří do kuchyně a do postele. Hlavně ve středu
Žena má ve světě vesničanů také zcela jasné místo. Rozhodně ne ve škole, ve vědeckém ústavu anebo snad v politice. Její místo je nejlépe v kuchyni a ideálně s koláčem v troubě. A taky v posteli se musí manželka činit, hlavně ve středu. Víte proč, ne?
Feminismus možná dorazil do metropole, ale u mnoha vesnic je stále ještě na cestě, případně uvízl někde na traktoru.
8. Politická jednoduchost
Když se podíváme na obvyklé výsledky voleb, také přispívají svou troškou do mlýna. Každý vesničan je navíc rozený „politik od piva“, s názory pevnými jako místní kostelní věž. Hospodské politické diskuse jsou často prošpikovány anekdotami z vlastního života, které se nějak týkají celostátní politiky nebo alespoň nového starostova plotu. Protože ten starosta, ten si určitě začal kšefty s Pražákama, když má teď takový fáro.
Vesničané volí toho, koho znají z té velké televize v obýváku. Nikdo nový anebo mladý jim nesmí na kandidátku, protože by určitě nadržoval těm ve městech. Tam ať si volí, koho chtějí.
9. Vesnice je naše komunita, sociální sítě jsou k ničemu
Sociální média? Naprosto zbytečné. Vesničané mají své originální sítě – přes plot, v místním obchodě nebo při bohoslužbách. Zprávy se na venkově stejně šíří rychleji, než bys řekl poštovní holub, a každý stejně okamžitě ví, co kdo dělá, ještě než se nasnídá. Anebo to jde říct i jinak, ale to se nedá otisknout. Jak se říkalo u nás na vesnici – „na jednom konci vesnice jste si upšoukli, ale… „ Znáte to.
Doufáme, že jsme vás trochu pobavili. Tenhle článek má být spíš vtipným exkurzem, a pokud jste se v něm poznali, pak se omlouváme.
Ostatně, kdybychom se my, lidé z města, posmívali venkovanům, proč by se potom tolik „náplav“ stěhovalo z měst? Určitě ne proto, abychom pouštěli kravám Mozarta anebo učili traktoristy plynně francouzsky. Protože naše městské manýry by jistě dojivost nezvýšily a chlapíci z měst pole nezorali.
Ale o tom zase někdy jindy.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
