„Slyšel už jsi o tom Markovi?“ Nebo také o Davidovi, Monice či Tereze. Jméno i „provinění“ si dosaďte sami. Určitě jste podobnou větu už někdy slyšeli. Je to klasický začátek drbání, společenské aktivity, které se nevyhneme doma, v práci ani mezi přáteli.
Samotné slovo drbání má spíše negativní nádech. Představujeme si pod ním sdílení citlivých, nepříjemných, nebo dokonce nepravdivých informací o druhých. Ne každá výměna informací o někom nepřítomném ale musí být škodlivá. Drbání má totiž ve společnosti i pozitivní funkce, jak ukazují poznatky z oblasti sociální psychologie.
Chci být součástí „bandy“
Drbání není jen o emocích, ale také o našem postavení mezi ostatními. Podle jednoho z teoretických modelů máme čtyři hlavní důvody, proč drbeme: chceme získat informace o své sociální skupině, posílit vztahy s ostatními, ovlivnit vlastní pověst nebo se jednoduše pobavit.
Jedna z odborných prací pak tyto motivy shrnuje do dvou širších funkcí: vztahové a normativní. Jinými slovy, drbeme, abychom si upevnili vztahy, ale také abychom zjistili, co se ve skupině považuje za přijatelné, a co už ne.
„Drby umožňují jednotlivcům a skupinám vzájemně se sledovat a odhalovat ty, kteří se nechtějí řídit skupinovými normami (…) Například posloucháním pracovních drbů o úspěšných nebo neúspěšných zaměstnancích se jednotlivci mohou dozvědět o očekáváních svého pracoviště,“ vysvětlují autoři práce, do které se zapojilo 1858 dospělých Američanů.
Drbání tak může fungovat jako jakýsi varovný systém. Když se například u kávovaru dozvíme, proč některý kolega přišel o povýšení nebo co vedení považuje za nepřijatelné, získáváme informace o nepsaných pravidlech pracoviště. Klevetění nám tak může pomoci udržet se ve skupině.
A co víc, pokud se podobných rozhovorů vůbec neúčastníme, můžeme se někdy ocitnout stranou kolektivu. Některá zjištění totiž naznačují, že odmítání drbání může v určitých pracovních situacích vyvolávat nedůvěru. Nejde tedy jen o to, co se dozvíme, ale také o pocit, že jsme součástí party.
Komu to můžu říct, aby se to neprovalilo?
Drbání v nás také probouzí zdatného stratéga. Neřešíme totiž jen samotnou informaci, ale také to, komu ji můžeme svěřit, zda posluchači věříme a jak velké je riziko, že se dostane k člověku, o kterém mluvíme.
Strategickým rozměrem drbání se zabývala například práce sledující každodenní komunikaci. Její autoři sledovali 309 lidí po dobu deseti dnů a zaznamenali více než 5200 případů drbání.
Zjistili, že lidé často sdílejí informace o spolehlivosti druhých i jejich ochotě spolupracovat. Zároveň při předávání těchto informací zvažují možné důsledky včetně rizika, že se o jejich slovech dozví člověk, kterého se týkají.
Drbání tak není jen bezmyšlenkovité povídání o druhých. Často při něm zvažujeme, komu můžeme důvěřovat, co si můžeme dovolit říct a jak by se naše slova mohla obrátit proti nám.
Proč nám drbání dělá dobře?
Drbání může mít dokonce i biologickou odezvu. „Hladina oxytocinu se při rozhovoru obsahujícím drby významně zvýšila ve srovnání s emocionálním rozhovorem bez drbů,“ uvádí experiment, kterého se zúčastnilo 22 studentek.
Oxytocin je hormon spojovaný mimo jiné se sociálními vazbami a mezilidskou důvěrou. Výsledek tak naznačuje, že sdílení informací o druhých může souviset i s procesy, které podporují naše vztahy.
Vzhledem k malému počtu účastnic ale nelze z tohoto experimentu vyvozovat univerzální závěry. Rozhodně neplatí, že by každé drbání automaticky posilovalo důvěru nebo nám zlepšovalo náladu.
Když nás drby připraví o důvěryhodnost
Radost a vzrušení z pikantní informace navíc nemusí trvat dlouho. Spolu s nimi mohou přijít i výčitky svědomí, zvlášť pokud se naše slova dostanou k člověku, o kterém jsme mluvili.
To, že nás drbání baví a občas nám pomáhá, totiž ještě neznamená, že nám vždy prospívá. Neopatrně sdílená informace může poškodit vztahy, narušit důvěru nebo ublížit člověku, který se proti ní nemůže bránit.
Lidé s pověstí šiřitelů negativních drbů navíc podle dalších zjištění mohou ztrácet takzvanou expertní moc, tedy autoritu založenou na znalostech a schopnostech. Ostatní je méně žádají o radu a hůře hodnotí jejich kompetenci, a to i tehdy, když jejich skutečné znalosti a schopnosti uznávají.
Jinými slovy, můžeme být ve své práci dobří, ale pokud si získáme pověst člověka, který neustále probírá ostatní za jejich zády, lidé nám nemusí tolik důvěřovat.
Drbání tedy může být důležitou společenskou aktivitou. Pomáhá nám orientovat se ve skupině, poznávat nepsaná pravidla i vytvářet vztahy. Záleží ale na tom, co o druhých říkáme, komu a proč.
Protože zatímco jeden drb nám může otevřít dveře do kolektivu, jiný je za námi může definitivně zavřít.
