Ještě jednou se podívat na zprávy a potom už opravdu spát. Jen zjistit, co se stalo, zatímco jsme večeřeli. Protože co kdyby se stalo něco důležitého? No a za chvíli už to lítá: válka za dveřmi, hrozí výpadky elektřiny, dochází nafta, na pražském letišti přistávají letadla s doprovodem policie, protože někdo nahlásil bombu, hackeři se nabourali do skladového systému supermarketů a uvařili rybí filé přímo v mrazáku, což je ještě relativně v pořádku, protože za chvíli se o to někdo pokusil ve francouzské krevní bance.
Jdeme raději spát, ale začnou se nám vtírat neodbytné myšlenky. Máme doma dost vody? Neměli bychom vybrat hotovost? A co to vlastně psali na internetu, jak vypadají ty minimální zásoby, co bychom měli mít doma? Máte to?
Touha vědět, co nám hrozí, dává smysl. Informace nám pomáhají připravit se, rozhodovat se a chránit sebe i rodinu. Jenže internet nás zásobuje násobně více informacemi, než opravdu potřebujeme. Nekonečný proud zpráv, komentářů, předpovědí a varování, které soupeří o naši pozornost.
Špatná zpráva se dobře prodává
Konflikt je jednou ze základních ingrediencí příběhu. Spor, nebezpečí a nejistota vzbuzují otázku: co bude dál? A na katastrofy lidi slyší (a klikají), proto se o nich všude píše. Důležitá zpráva o válce nebo povodni samozřejmě neztrácí hodnotu jen proto, že je nepříjemná. Problém začíná ve chvíli, kdy se ze schopnosti upozornit na nebezpečí stane neustálá soutěž o to, kdo přinese co nejvíc katastrofických zpráv s co možná nejkřiklavějšími titulky.
Výzkumníci, kteří porovnávali různé titulky ke stejným článkům, zjistili, že negativní slova zvyšovala pravděpodobnost kliknutí. U průměrného titulku připadalo na každé negativní slovo relativní zvýšení míry prokliků o 2,3 procenta. Není to univerzální návod pro každý titulek ani důkaz, že všechna média úmyslně straší. Je to ale názorná ukázka toho, proč má negativita v boji o pozornost výhodu.
A v online prostředí má pozornost svou cenu. Přináší návštěvnost, reklamní prostor, sledující nebo zákazníky. Vedle reálného zpravodajství tak existují i účty a weby, které na strachu staví vlastní vliv či podnikání. Varování před blížícím se kolapsem může být cestou k prodeji zásob, investičních rad nebo předplatného. Součástí celého modelu je spoléhání na přirozenou lidskou vlastnost podělit se o nebezpečí nejen proto, že chceme ostatní varovat, ale taky proto, že čím víc lidí bude o katastrofě vědět, tím větší pocit budeme mít, že v tom nejsme sami.
Tělo zůstává ve střehu
Stres není chyba organismu. Když vyhodnotíme situaci jako ohrožující, tělo se připraví k reakci. Zrychlí se tep a dýchání, zvýší se krevní tlak, svaly se napnou a do krve se uvolní energie v podobě glukózy. Pokud potřebujeme rychle jednat, je to užitečný mechanismus.
Když nebezpečí odezní, měl přijít čas na zklidnění. Jenže obava z toho, co by se mohlo stát příští týden nebo za měsíc, je nekonečná. A neustále chodí další a další. Člověk sice otupí, ale panika se ukládá podvědomě a to se prostě na organismu projeví, ať chceme, nebo nechceme.
Katastrofická předpověď nemusí být pravdivá, aby získala naši pozornost. A nemusí se naplnit, aby v nás vyvolala skutečný stres.
Často to odnese spánek. Lehneme si unavení, ale hlava si dál přehrává možné scénáře. Hůř usínáme, budíme se během noci nebo ráno vstáváme unavení pomalu víc než večer. Následující den pak máme míň energie a hůř se soustředíme. Když se to opakuje, může to mít tragické důsledky. Chronická únava, snížená pozornost a nedostatečná regenerace organismu nás činí zranitelnými víc, než bychom potřebovali.
Ozvat se mohou také svaly a hlava. Stažená ramena, ztuhlý krk, sevřená čelist nebo bolest hlavy jsou projevy svalového napětí a jeden z běžných projevů stresové reakce. Citlivě reaguje i trávení. Někdo ve stresu cítí sevřený žaludek, jiný má bolesti břicha nebo se mu změní vyprazdňování. Dlouhodobý stres může trávicí potíže vyvolávat, nebo zhoršovat ty, které už člověk má. Napětí se může projevit také na srdci a krevním tlaku. Při stresové reakci se tlak přechodně zvyšuje a dlouhodobý stres může přispívat k vysokému krevnímu tlaku a dalším rizikovým faktorům srdečních onemocnění. Stresové hormony rovněž ovlivňují hladinu krevního cukru, což „ocení“ zejména cukrovkáři.
A pak je tu psychická stránka. Dlouhodobé napětí může mít za následek podrážděnost, únavu, horší soustředění nebo pocit, že víc toho prostě už nezvládneme. U některých lidí se mohou zhoršovat úzkostné či depresivní potíže. Zdrojem stresu přitom často nejsou jen zprávy, ale také práce, finance, zdraví nebo situace v rodině. Telefon k tomu dá jen poslední kapku, kterou přeteče pohár.
Tělo nemusí čekat na to, jestli se katastrofická předpověď vyplní. Na prožívané napětí reaguje už teď.
Únava, bolest hlavy nebo trávicí potíže mohou mít řadu příčin, proto není dobré je automaticky připsat stresu. Pokud přetrvávají, zhoršují se nebo zasahují do běžného života, je na místě obrátit se na lékaře či odborníka na duševní zdraví.
Když nejde přestat číst
Otevřeme telefon, abychom zjistili, co se stalo. První zpráva nás znepokojí, druhá nabízí další podrobnosti a pod ní už čekají komentáře lidí, kteří mají ještě horší předpověď. Za chvíli nečteme proto, že bychom potřebovali konkrétní informaci, ale protože chceme vědět, jestli se neobjevilo něco dalšího.
Pro takové opakované procházení negativních zpráv se vžil výraz doomscrolling. Není to totéž jako přečíst si ranní zpravodajství ani věnovat pozornost události, která se nás týká. Jde o vzorec, v němž člověk pokračuje v hledání znepokojivého obsahu, ačkoli už mu nepřináší úlevu, ale je pro něj těžké přestat.
Čím víc špatných zpráv čteme, tím hůř se cítíme, a co je nejhorší, nutí nás to číst dál. Proč? Potřebujeme prostě další adrenalin? Nebo hledáme klid?
Další informace slibuje, že konečně budeme vědět, na čem jsme. Jenže u nejisté budoucnosti žádný počet aktualizací stoprocentní jistotu nepřinese. Místo odpovědi se může objevit další otázka, další scénář a další důvod zkontrolovat telefon. Přehledová práce publikovaná v časopise Frontiers in Psychology našla souvislost mezi doomscrollingem a horší psychickou pohodou. Čím víc špatných práv čteme, tím hůř se cítíme, a co je nejhorší, nutí nás to číst dál. Proč? Potřebujeme prostě další adrenalin? Nebo hledáme klid? Praktický rozdíl poznáme třeba podle toho, co se stane, když zprávy odložíme. Máme dost informací a můžeme pokračovat ve svém dni? Nebo nás po několika minutách přepadne nutkání zkontrolovat, jestli se mezitím svět zase neposunul o kousek blíž ke katastrofě?
Vypnout upozornění není totéž jako zavřít oči
Někteří lidé to řeší tak, že se prostě odpojí. Je to pochopitelné, každý zvládne jen určité množství negativních zpráv. Takže spousta lidí prostě už nechce nic nového vědět. Jenže zůstat bez informací také není v pořádku, důležité zprávy potřebujeme. Stejně tak může dávat smysl mít doma základní zásoby pro případ výpadku elektřiny nebo jiné mimořádné události. Rozdíl je mezi rozumnou přípravou a opakovaným čtením předpovědí, po němž jsme jen vyděšenější. Jedno nám může dát pocit, že jsme udělali, co je v našich silách. Druhé nás vystresuje natolik, že se pak rozhodujeme naprosto iracionálně.
Řešení je několik. Vybrat si pár důvěryhodných zdrojů, podívat se na zprávy v určitou dobu a vypnout upozornění, která nepotřebujeme dostávat okamžitě. Před sdílením dramatického varování se vyplatí ověřit, odkud pochází, kdy vzniklo a zda se opírá o něco víc než o anonymní předpověď. Mimo jiné, toto je jedním z důvodů, proč je důležité mít kvalitní televizní program; televizi jako zdroj zpráv má až 60 procent lidí.
A když už potřetí otevíráme stejnou zprávu, zkusme si položit otázku: dozvím se teď něco, co potřebuji vědět nebo podle čeho mohu jednat? Ve většině případů svět opravdu počká. Kdyby šlo do tuhého, tak se to dozvíme i jinak než z řetězových e-mailů. Kvalitní spánek, dobrá večeře a psychická odolnost jsou stejně důležité jako dobrá informovanost: na kritické situace nás totiž můžou dobře připravit.
