Seděla v křesle u otevřeného okna. Z ulice voněl déšť a zdálky doléhalo cinkání noční tramvaje. Před pár hodinami předvedla scénu, za kterou by si nejraději nafackovala. Přítel přišel domů o dvě hodiny později, než slíbil. Stál v předsíni v pomačkané košili a usmíval se od ucha k uchu. Prý potkal na rohu starého známého, zašli na jedno a ztratil pojem o čase. Shodil bundu na zem, jako by přišel do hotelu. To byla poslední kapka. Začala mu vyčítat, že se na něj nedá spolehnout a člověk si musí všechno zařídit sám.
Hned nato jí zatrnulo. Vždyť mluví stejně jako její matka! Byl to přesně ten tón, kvůli kterému v patnácti práskala dveřmi a slibovala si, že takové dusno doma nikdy dělat nebude.
Zdvořilé lži o dospělosti
Ráno to vyprávěla kamarádkám u kávy. První mávla rukou, že své matce raději ani nevolá, protože po deseti minutách hovoru má chuť seřvat svého muže i za to, jak dýchá. Druhá tvrdila, že ona na rozdíl od mámy nikdy nekřičí, takže když ji chlap naštve, dva dny s ním nepromluví. Třetí suše poznamenala, že nejlepší obrana proti tomu, jak žili její rodiče, je najít si manžela, kterého by nepustili ani přes práh.
Pořád tančíme, jak ona píská, i když v protisměru.
Seděla u stolu, poslouchala je a vnímala, jak si všechny čtyři lžou do kapsy. Léta dělají pravý opak toho, co viděly doma. Jedna se vyhýbá telefonátům, druhá trestá mlčením, třetí si vybrala muže na truc a ona sama se dušovala, jak bude nad věcí. A všechny se tváří, jako by žádnou minulost neměly. Přitom stačí, aby chlap přišel domů pozdě nebo nechal špinavý hrnek ve dřezu, a spadnou do stejné bezmoci, jakou zažívaly v dětství.
Opačný účinek zakázané myšlenky
Už Dostojevskij ve svých zápiscích poznamenal: „Zkuste si dát za úkol nemyslet na bílého medvěda a uvidíte, že ten proklatý tvor se vám bude připomínat každou minutu.“ Tou větou se o víc než sto let později inspiroval psycholog Daniel Wegner. Ve svém výzkumu o potlačování myšlenek ověřil to, co známe všichni: čím usilovněji se snažíme na něco nemyslet, tím vytrvaleji se nám ta představa vrací.
Když si zkusíme nemyslet na polárního medvěda, nedokážeme ho dostat z hlavy. A když si zakážeme být jako vlastní máma, začneme podle ní poměřovat každý krok. Hlídáme se, abychom nebyly přísné a chladné jako ona. Jenže zákaz myšlenku posiluje a my tak dáváme matce veškerou pozornost. Pokud náš život řídí snaha dělat pravý opak, svobodné nejsme. Pořád tančíme, jak ona píská, i když v protisměru.
Dělat to jinak nestačí
Někdy se matce nepodobáme tím, co děláme, ale tím, jak moc se od ní snažíme lišit. Pokud nás celý život dusila kritikou, můžeme se rozhodnout, že my nikdy nikoho kritizovat nebudeme. Jenže pak raději spolykáme i to, co nám vadí, a neumíme se ozvat. Jestliže všechno kontrolovala, začneme si zakládat na tom, že druhým necháváme volnost. Ze strachu, abychom neřídily každý jejich krok, pak ustupujeme i tam, kde by bylo potřeba nastavit hranice. Obě tato rozhodnutí mají jedno společné: neplynou z toho, co považujeme za správné, ale z potřeby nebýt jako ona. Matka už třeba dávno není součástí našeho každodenního života, přesto zůstává měřítkem, podle kterého se rozhodujeme.
Po svém, ne navzdory
Nejde o to mávnout rukou nad tím, co bolelo. Některé věci je potřeba pochopit, pojmenovat a nechat za sebou. Vyrovnat se s tím, co jsme zažili v dětství, je ale něco jiného než tomu podřizovat každý svůj krok. Velká část toho, co považujeme za své dospělé postoje, se opírá jen o snahu nedopadnout stejně.
Možná se nemusíme tolik hlídat a řešit, jak žila ona, ani co by na to řekla. Stačí si všímat toho, co vyhovuje nám, a zařídit se podle sebe. Kdo vlastně jsme, když zrovna nebojujeme s mámou?
