Teambuilding mi občas připadá jako korporátem sponzorovaný sociologický experiment. Zkoumá, za jak dlouho dospělí lidé sklouznou zpět k dynamice sedmé třídy základní školy. K proměně obvykle postačí horská chata, přetopená jídelna s vůní guláše a chybějící mobilní signál.
Přes den jsme poslušně běhali po lese, luštili šipky a budovali důvěru v disciplínách, které nejspíš vymyslel někdo, kdo v životě nezažil hodinovou poradu o odeslání jednoho e-mailu. Večer už byl bez programu. Nikdo nerozdával kartičky s dotazy, čím obohacujeme tým, ani lektor v péřové vestě neordinoval nucený výstup z komfortní zóny. Lidé se rozsadili podle vlastního uvážení a mně připadalo, že právě tahle banální volba prozradila o našich vztazích víc než všechny odpolední úkoly dohromady.
Seděl jsem u sklenky a pozoroval rohový stůl. Obsadila jej naše provozní skupina, čtyři sehrané kolegyně, zvyklé diktovat tón firemní komunikace. Spojoval je stejný humor, dokonalý přehled o zákulisí i společná vášeň dělat z každé prkotiny antickou tragédii. Jedna mluvila, dvě souhlasně přikyvovaly a čtvrtá celou scénu doplňovala přesně načasovaným smíchem. Z dálky naprosto dokonalá souhra.
Odmítnutí beze slov
Pak přišla Viktorie. Patří k lidem, kteří vyřeší problém dřív, než se ostatní stihnou dohodnout, kdo ho má vlastně na starosti. Její přímočarost nám mnohokrát ušetřila práci. Pro firmu požehnání, pro spolek u rohového stolu chodící provokace. Sundala si mokrou bundu, vzala tác s večeří a zamířila k jedinému volnému místu přímo mezi ně.
O její hodnotě nerozhodovalo, kdo ji ten večer milostivě pustil ke stolu. O úrovni našeho kolektivu to naopak řeklo docela dost.
Hovor okamžitě ustal. Jedna z žen zvedla obočí, druhá významně pohlédla na třetí. Ta beze slova vzala kabelku a položila ji na prázdnou židli. Žádný otevřený konflikt, žádná výměna názorů. Jen kabelka, která najednou nutně potřebovala vlastní sedadlo. Viktorie se na vteřinu zastavila. Pohledem přejela obsazené místo i čtveřici, která začala s předstíraným zájmem zkoumat kresbu dřeva na stole. Aniž pronesla jediné slovo, otočila se a odešla k malému stolku u okna.
Teprve když dosedla, uvolnilo se v rohu napětí a hovor se znovu rozběhl. Byla to učebnicová ukázka pracovní nezdvořilosti. Tyto nenápadné projevy nerespektu mají tu výhodu, že úmysl ublížit nebývá jednoznačně rozpoznatelný, a proto jej lze kdykoliv svést na pouhou náhodu nebo roztržitost. Kdyby se Viktorie zeptala, nepochybně by se dozvěděla, že židle byla zamluvená pro někoho jiného.
Kolegyně celou situaci vzápětí převrátily v dokonalý paradox sociální izolace. Shodly se, že Viktorie sice odvádí dobrou práci, ale chybí jí snaha zapadnout, a debatu uzavřely tím, že se stejně raději drží stranou. Nejdříve člověka vyšachují a následně jeho odstup vydávají za osobní volbu. Přehlížení a vylučování z kolektivu je přitom čistý ostrakismus s prokazatelně ničivým dopadem na psychickou pohodu i pracovní výkon. Pokud se podobná drobná odmítnutí opakují, nejde o banální incident u večeře, ale o zavedené zvyklosti skupiny.
V tu chvíli však do jídelny vstoupil člověk, který měl na zdejší atmosféru větší vliv než kdokoliv u stolu.
Komu patří šéfova přízeň
Byl to náš vedoucí David, manažer, který na profesních sítích rád propaguje psychologické bezpečí a na poradách s oblibou opakuje, že tým je rodina. David moc dobře ví, že právě Viktorie drží jeho klíčové projekty pohromadě. Váží si její samostatnosti a spoléhá na její nápady, uznání jí však projevuje výhradně za zavřenými dveřmi kanceláře, kde nehrozí, že popudí uraženou ješitnost ostatních.
Zastavil se uprostřed místnosti a zběžně se rozhlédl. Mohl si přisednout k Viktorii, ale sotva překročil práh jídelny, od rohového stolu už na něj nadšeně mávali a uvolňovali židli, jako by byl přinejmenším britský král. Rozhodování netrvalo ani pár vteřin. David nasadil úsměv, ochotně přijal nabízenou přízeň a zapadl mezi ně rovnou k pomlouvání.
Rozpor mezi tím, jak velebil Viktoriinu práci v soukromí, a komu věnoval svou pozornost před celou firmou, bil do očí. Svým chováním dal všem přítomným jasně najevo, jaká pravidla v týmu doopravdy platí a že přizpůsobení se má před skutečným přínosem přednost.
Bez potřeby zavděčit se
Kolem osmé Viktorie dojedla a odnesla prázdný tác. Jestli ji ten večer mrzel, nevím, neptal jsem se. Než odešla z jídelny, popřála všem klidným hlasem dobrou noc. Bez ironie a bez potřeby někomu cokoliv dokazovat nebo oplácet. Takovou jsem ji znal i z práce, neztrácela čas tím, co nemohla ovlivnit, a nepotřebovala mít za každou cenu poslední slovo.
U rohového stolu se dál smálo. Někdo objednal další rundu a teambuilding pokračoval.
Druhý den ráno jsme v kruhu rozebírali, co nám společný pobyt dal. Kolem dokola padala vzorná slova o skvělé spolupráci při hledání šipek a o posilování důvěry na lanových překážkách. Nechal jsem si to pro sebe, ale mně se ze všeho nejvíc líbil právě Viktoriin odchod. O její hodnotě nerozhodovalo, kdo ji ten večer milostivě pustil ke stolu. O úrovni našeho kolektivu to naopak řeklo docela dost.
