Přála jí to. Opravdu. Když svou přítelkyni objímala a gratulovala jí k úspěchu, nebyla v tom žádná přetvářka. Věděla, kolik úsilí, pochybností a odříkání za tím stálo, a měla upřímnou radost, že to konečně vyšlo. A přesto ji cestou domů bodlo: Proč ona? Proč ne já? Vzápětí se za tu myšlenku zastyděla. Vždyť slušní lidé nic takového necítí. Chtěla nepohodlný pocit zamknout v trezoru a otočit klíčem na dva západy. Vlastní obraz přející a velkorysé kamarádky zůstal zdánlivě bez poskvrny, zbyla však pachuť.
Zkusme se na chvíli zastavit právě tady. Co když její radost nebyla falešná? Co když nás cizí úspěch může z celého srdce těšit, a přesto se ve stejné chvíli ozve i vlastní nenaplněná touha? Mylná je totiž představa, že jedna z těchto dvou pravd musí tu druhou nutně usvědčit ze lži.
Přijmout přítomnost, nikoli vinu
Možná jste také slyšeli líbivou radu z duchovních příruček: obejmi své démony. Jenže ona nechtěla nic objímat. Takové objetí pro ni znamenalo příliš mnoho blízkosti, příliš málo odstupu. Představa, že má láskyplně přitisknout k hrudi stav, ze kterého má strach a který v ní vzbuzuje odpor, jí připadala nemožná. Pokud máme volit jen mezi neprostupnou zdí a upřímným objetím, můžeme snadno sáhnout po závoře.
Nepříjemný pocit smí projít sálem, ale nerozhoduje o tom, jaké hodnoty určují náš život.
Půjčme si na chvíli obraz z Bulgakovova románu, tu scénu velkého plesu u Wolanda, kde Markétka stojí na vrcholu monumentálního schodiště a přijímá nekonečný zástup příchozích.
Hostitelka neprožívá povznášející extázi. Její tělo tuhne chladem. Přísný protokol velí nikomu neuhýbat pohledem, nikoho nepřehlédnout a před nikým neprojevit odpor. Předstupují před ni zástupy vrahů, travičů a zkrachovalých existencí. Každý z nich se před ní sklání a dává jí polibek na koleno. Nekonečný proud stovek a tisíců cizích úst. Doteky páchnou hnilobou jejich činů a chladem podsvětí. A přesto Markétka necouvne. Neobjímá je. Stojí vzpřímená a dívá se jim do očí. Přijímá jejich přítomnost, nikoli jejich vinu.
Jsem to, co cítím?
Žena na nočním chodníku povolila ruku sevřenou v kapse kabátu a poprvé odmítla závoru zatáhnout. Pojmenovala, co cítila: ano, závidím jí. Zůstala u té věty a čekala, co se stane. Přirozeně počítala s tím, že dorazí další vlna studu. Přišel však pouze chladný, syrový vjem. Závist nezkrásněla, zůstala nepříjemná, ale ztratila auru netvora.
Své démony možná nemusíme hned objímat. Stačí připustit jejich přítomnost, aniž bychom se za ni odsuzovali. Nechat je zanechat stopu chladu, aniž bychom jim odevzdali moc nad sebou samými. Nepříjemný pocit smí projít sálem, ale nerozhoduje o tom, jaké hodnoty určují náš život. Není nutné své hosty milovat, abychom vydrželi jejich polibek na kůži. Nikdy jim však nesmíme předat klíče od domu.
