fbpx
Zveřejněno: 24. 7. 2017

Půlka festivalu je za vámi, ani nevíte jak. Máte pocit, že jste vlastně ještě vůbec nic nestihli. Je pátek. Dneska tedy začneme dřív. Ano, samozřejmě přednáškami, protože hudba začíná až tak kolem třetí. Takže v jednu Dan Millman: Pokojné srdce, bojový duch. To je přesně to, co člověk na večerní vřavu hudební potřebuje. 

Vedro k zalknutí a lidi tu kupodivu už opravdu zase jsou. A to přitom ještě nehrajou! Projdu ostrahou a deštník, který se sem nosit nesmí, raději jako zkušený terorista propašuji. Jinak bych kvůli tomu deštníku, který už jsem sem nesl včera a musel se s ním vracet do úschovny, kde jsem deset minut vypisoval smlouvy o úschově, začátek přednášky prostě nestihl.

V bývalém plynojemu železáren, v našem případě v kongresové hale Gong, už sedělo tak čtyři sta pět set lidí. Přišli si poslechnout jednu z hlavních hvězd letošního Meltingpotu. Trenéra, profesora a nyní hlavně spisovatele a kouče Dana Millmana uvedla na pódium moderátorka Daniela Písařovicová. Ten člověk, který je očividně vyrovnaný sám se sebou (proto taky může psát a snad nějakým způsobem radit druhým), vyzařuje zvláštní energii. Jakýsi klid, smíření.

Každodenní život jako školní třída

No a nejdřív nás, tedy jako těch pět set lidí v sále, nechal pěkně protáhnout a vydýchat. Ono pro některé bylo opravdu ještě ráno. Během přednášky, která ubíhala neuvěřitelně rychle, jsme se dověděli, jak se vlastně Dan Millman stal od učitele a trenéra sportu trenérem života, tedy řekněme koučem věcí spojených s osobnostním rozvojem.

Trochu jsme si pověděli i o tom, jaké to je mít vůbec talent pro život. Ano, někdo má talent psát básně, komponovat hudbu, ale nemá schopnost normálně žít. Je ale talent pro život tak důležitý? A dá se "žití" naučit? Takovou perfektní školní třídou je podle Millmana právě běžný život nebo snad lépe každodenní život. Učíme se příjklady od rodičů, něco si musíme sami vyzkoušet a pak dáváme sami příklady dětem... Je zajímavé, jak se Millmanova slova kryjí s přednáškou profesora Milana Hejného, který o den později v rámci Meltingpotu mluvil o tom, jak si člověk matematiku (ale nejen matematiku) musí umět sám zažít, nikoli si ji nechat od někoho "navykládat".

Když se cvičí na Lionela Richie(ho)

Stále přitom hledáme účel, nějaký smysl našich životů, který nenalézáme. Bojujeme s emocemi, ale podle Millmana je to zbytečné. Aby si člověk uvědomil sám sebe, musí na své emoce začít nahlížet zvrchu a hlavně je začít akceptovat. A stejně tak si určit, jaký je smysl nebo účel mého bytí. A je jedno, když se člověk několikrát v životě zmýlí. Jde především o to, aby nějaký účel bytí existoval. Jinak se člověk bude neustále potácet, no, jak to říct... V blátě jako v sobotu po dešti na Colours.

Je možná trochu podivné, když člověku z přednášky Dana Millmana nejvíc utkví citát Marka Twaina. V mém případě to ale tak bylo: "V životě jsem měl spoustu těžkostí, ale většina z nich se ani nestala." Pravda, většinu problémů si vytváříme sami ve své hlavě.

Jo, a kdyby někomu bylo opravdu zle, pak by si měl pustit svoji oblíbenou skladbu a zkusit si třeba základy boxu. My jsme k tomu měli Lionela Richieho. A kdybyste se do takového dobrodružství tak jako pět set lidí v Gongu nechtěli pouštět? Někdy je dobré si uvědomit sama sebe třeba jen tím, že dýcháme, radí Dan Millman.

20170721 150624 ok

Sugata Mitra nadšeně vypráví o pokusech s internetem v odlehlých vesnicích

Jan Ámos Sugata Mitra

Nakonec jsme už jen pokřtili Millmanovu audioknihu Cesta pokojného bojovníka, kterou čte Jiří Žák, padlo pár dotazů, "jak poznat, že...", a bylo třeba zase na chvíli mrknout, jestli nebude třeba zabojovat někde na hudební stejdži. Nevím, co by na to řekl Dan Millman, ale mě vždycky bavilo spíš objevovat. Na jistotu člověk chodí, když už si je vlastně jistý, že není co objevit.

Protože hudebně co objevovat nebylo (ve dvě hodiny odpoledne bylo opravdu ještě brzy), padla volba opět na Gong a na indického profesora informatiky, vědce a hlavně objevitele nových cest ke vzdělávání Sugata Mitru. Zážitek z jeho prezentace není v podstatě moc přenositelný. Mitra velice vtipně vypráví, jak dělal od roku 1999 pokusy s počítačem a internetem v ulicích zaostalých vesnic od Indie až po Jižní Ameriku. A jak to byly děti, které se bez jakékoli lidské pomoci nejdříve naučily anglicky a pak i to, jak do takového počítače nahrát třeba hry.

Sugata Mitra proto po celém světě zakládá takzvané "Školy v cloudu", kde se dětem dostává vzdělání skrze internet a sociální sítě. Takové školy jsou vlastně počítačové herny v nepřístupných oblastech. Už i u nás přitom víme, že klasické vzdělání se musí změnit. Ve věku, kdy lidskou práci začnou nahrazovat počítače a stroje, budou nejžádanější ta povolání, která se od komunikace lidí s počítačem odvíjí.

 

20170722 215002 ok

I když už nejsou nejmladší, jsou stále v pohybu. Účel bytí nalezen, hlásí Jamiroquai.

Kdepak ty dechy jsou?

Mimochodem, všimněte si, že dneska už u velké části kapel nahrazují klasické nástroje různé syntezátory s předprogramovanými zvuky, rytmy, hudbou. Takový ten človíček, co mlátí hlavou do rytmu a točí knoflíky s volume a s opakováním sekvencí, je tak trochu ajťák, možná s hudebním sluchem navíc. Ať se nám to líbí nebo ne. Tón za nás už vytvoří jiní, my můžeme určit možná jeho délku a intenzitu, ale spoň se u toho zase tak nenadřem.

Zatímco v pátek pršelo dopoledne, v sobotu si to na nás samozřejmě počkalo na večer. Kapela Vložte kočku (mimochodem, vůbec to nebylo špatné, i když tam už spoustu věcí dělají "ty počítače a stroje") asi takové obecenstvo ještě neměla. Během jejího vystoupení začal sobotní slejvák. Hromy a blesky krásně dokreslovaly areál Dolních Vítkovic spolu s hudbou a lidi se od vložený kočky nehnuli dřív, než aspoň trochu přestalo. 

Pak už jen přeskákat na hlavní Česká spořitelna Stage a měli jsme tu Jamiroquai. Perfektní. I když si někteří trochu postěžovali, že zpěvák Jay Kay od těch devadesátých nějak ztloustnul a zestárnul, a sám Jay Kay si postěžoval, že ho nějk bolí záda. No jo, vždyť ono už je to taky nějakých... A mimochodem, dechy u Jamiroquai už taky nečekejte. Zato tu krabičku plnou zvuků s člověkem, co točí "poťákama", tu tam mají.

Opakovaný déšť na koncertě Jamiroquai vlastně už nikoho nezaskočil. Takovou zkušenost vlastně sdílíte s tisícovkami lidí s jistým nadšením. Tak třeba zase příští rok. Mimochodem, nikdy by mne nenapadlo, že se taneční hudba a přednášky o smyslu bytí docela slušně dopňují. Tedy minimálně tehdy, když máte o čem přemýšlet.

foto: Flowee

Tipy redakce

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.