Jedu se sousedem ve výtahu. Je to nejen podle mých měřítek morous, protiva, puntičkář, akurátní sebestředný introvert. Navíc je hodně vysoký, statný, každý mu jde z cesty, trochu se ho v domě bojíme. Občas jsme si se sousedkami tipovaly, jak to vypadá u nich doma, jeho manželka je totiž malá, hodná, hezká a milá, tak jsme vydedukovaly, že ji šikanuje, buzeruje a vůbec trápí.
Chodbou se rozléhaly silné hlasy, lépe řečeno řev. Jeden řev patřil jeho manželce, druhý jekot sousedce na patře. Morous chvíli pozorně sledoval, oč jde. Ženy netušily, že stojí půl patra pod jejich byty. Tvář měl napjatou, a kdyby mohl někomu dát facku, tak to hned udělá. Mě si vůbec nevšímal, byla jsem pro něj vzduch.
Měla jsem jít spořádaně domů, ale bylo to napínavější než ve filmu. Soused, zprvu jako obvykle bílý, začal rychle měnit baru dorůžova, pak do ruda, jako kdyby ho měl trefit šlak. Vyšel pár schodů a pak zaburácel hrozivým hlasem na sousedku. Nazval ji mnoha slovy skoro slušnými, avšak všemi velmi nelichotivými. Sousedka se strachy skrčila, natáhla na brečení, utekla do bytu a zamkla se na dva západy.
Manželka na svého muže udiveně zírala. Morous svoji ženu krásně objal, políbil ji a řekl: „Miláčku, tobě nesmí nadávat nikdo jiný než já!“ Morous je hrdinou domu a všechny manželky ho dávají svým partnerům za příklad, jak se statečně a rázně zastat milované ženy.
