Tomáš, 45: Jsem normální chlap ve středním věku, učím na gymnáziu matematiku. Poslední rok nebo dva jsem ale ze své ženy Kateřiny vystresovaný víc než z pubertálních studentů. Jsme spolu deset let, máme dvě děti a navenek to vypadá, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku. Jsem si jistý, že Kateřina není žádná tyranka ani narcistka. Je to skvělá máma, stará se o domácnost a jako právnička pomáhá lidem. Nikdy na mě nekřičí ani mi nenadává.
Asi před třemi lety jsem si začal všímat, že je ke mně něžná hlavně tehdy, když chce sex. Na začátku vztahu jsme se bavili, drželi se za ruce, povídali jsme si, chodili na procházky. Dnes spolu trávíme čas jako pár většinou jen tehdy, když chce sex, jinak vedle sebe fungujeme spíš jako přátelští spolubydlící. Neobejme mě, když přijdu z práce. Nezeptá se, jaký jsem měl den. Řešíme hlavně provoz domácnosti, děti a povinnosti. Večer sedí na telefonu nebo sleduje seriály a na společnou procházku ji většinou nepřemluvím.
Když má ale náladu na sex, připomíná mi ženu, kterou jsem si bral. Směje se, hladí mě po vlasech, sedne si ke mně na gauč, obejme mě zezadu v kuchyni a říká mi, jak jsem skvělý táta a že mi to sluší. Kdyby bylo po mém, milovali bychom se zhruba dvakrát týdně. Ve skutečnosti spolu spíme častěji. Když někdy nemám chuť, není to proto, že by mě nepřitahovala. Je krásná. Jen jsem občas unavený, vystresovaný nebo psychicky vyčerpaný. Překvapuje mě, že ani tehdy nemám problém s erekcí.
Když naznačím, že bych dnes raději ne, chvíli mě přemlouvá. Když neuspěje, doma bývá několik hodin nebo i celý den dusno. Veškerá něha zmizí. Přestane se se mnou skoro bavit a atmosféra je najednou úplně jiná. Někdy přemýšlím, jestli ji jako člověk ještě vůbec zajímám, nebo jestli jsem pro ni hlavně prostředkem k sexu. Když jí vyhovím, je dva dny úžasná partnerka. Když ne, je nepřítomná.
Rozvádět se nechci. Nejen kvůli dětem a hypotéce, ale hlavně proto, že věřím, že se to dá změnit. Strašně bych si přál, aby mě žena objímala, pohladila nebo si se mnou povídala i tehdy, když z toho nic nebude. Myslím si, že by to paradoxně pomohlo i našemu sexuálnímu životu. Jen nevím, jak jí to říct. Bojím se, že by podobný rozhovor mohl naši krizi ještě prohloubit.
Terapeutka:
Kdyby stejný dopis napsala žena, většina lidí by s ní právem soucítila. Když podobnou zkušenost popíše muž, reakce bývají jiné.
„Co já bych za to dal.“
„Každý chlap by měl být rád.“
„Ještě si stěžuje!“
Takový dvojí metr ale zkuste pustit z hlavy. Stejně tak je rozšířený mýtus, že pokud má muž erekci, musí mít zároveň chuť na sex. Ve skutečnosti může tělo reagovat na sexuální podněty i ve chvíli, kdy člověk psychicky chuť nemá.
Z toho, co popisujete, nelze soudit, že by vaše žena jednala se zlým úmyslem. Přesto je zřejmé, že se ve vztahu dostáváte do situací, kdy na sex přistupujete hlavně proto, aby doma nebylo několik dní napětí. To není dlouhodobě zdravá dynamika. Nevzali jste se proto, abyste si byli navzájem stále k dispozici. Vzali jste se proto, že jste spolu chtěli sdílet život. Vaše potřeba blízkosti a bezpodmínečné náklonnosti je stejně důležitá jako sexuální život.
Psychologové někdy mluví o „podmíněné náklonnosti“. To je situace, kdy se laskavost, pozornost nebo fyzická blízkost objevují hlavně tehdy, když vedou k určitému cíli. Nemusí jít o vědomou manipulaci. Často si partner ani neuvědomuje, jak jeho chování působí na toho druhého.
Je docela možné, že vaše žena sex nevyužívá jako prostředek nátlaku, ale jako způsob, jak se cítit milovaná. Někteří lidé prožívají sexuální kontakt jako hlavní jazyk blízkosti. Po sexu se cítí bezpečněji, jistější, krásnější a propojenější s partnerem. Odmítnutí si pak mohou vyložit jako odmítnutí sebe sama, i když to tak druhá strana vůbec nemyslí. Vy ale mezitím zažíváte něco úplně jiného.
Postupně se učíte, že pokud chcete doma příjemnou atmosféru, musíte nejdřív projít ložnicí. A začínáte mít pocit, že jste pro partnerku zajímavý hlavně tehdy, když jí můžete poskytnout sex. Nechybí vám tedy víc sexu - chybí vám víc vztahu.
Píšete také, že je vaše žena skvělá máma a že se rozvádět nechcete. To všechno může být pravda. Stejně tak ale může být pravda, že jste ve vlastním vztahu osamělý. Jedinou cestou ven je rozhovor, kterého se tolik bojíte. Můžete jí zkusit říct třeba toto: „Nemám pocit, že mi chybí víc sexu. Chybíš mi ty. Chtěl bych, abys mě objala nebo pohladila i tehdy, když z toho nic nebude.“ Taková věta nikoho neobviňuje. Jen popisuje, co prožíváte. Zároveň dává najevo, že vám na vztahu záleží a že ji nechcete odmítat jako ženu. Pokud se vám o tom bude mluvit těžko nebo se budete v rozhovorech stále míjet, může být dobrým dalším krokem párová terapie.
Ve zdravém vztahu by totiž něha neměla být odměnou za sex. Měla by být jeho každodenní součástí.
