Jiřina, 70: Před měsícem jsem oslavila narozeniny a dcera mi ani nepopřála. Dost mě to zranilo. Už se se mnou nebaví několik měsíců. Nezvedá telefon, neodpovídá na maily, dokonce mi ani neotevře, když zazvoním u dveří. Není to tak, že bychom ji s exmanželem v dětství přehnaně trestali, byli jsme úplně normální rodiče. Ona ale tvrdí, že jsem ji „psychicky týrala“ a upřednostňovala jejího bratra, což je blbost. Já si nic takového nepamatuji, pokud teda nemyslí to, že občas dostala domácí vězení, když se chovala jako hysterická sebedestruktivní puberťačka. Před rokem, když jsme byly ještě v kontaktu, mi dcera psala něco v tom smyslu, že za všechny její problémy můžu já. Za chvíli jí bude třicet a pořád za sebe nedokáže převzít zodpovědnost. Pohádaly jsme se, protože po mně chtěla omluvu za věci, které se nestaly. Od té doby jsem od ní už jen slyšela: „Nechci s tebou nějakou dobu komunikovat, nedělá mi to dobře.“
Jediné vysvětlení, které mě napadá, je to, že poslední roky chodí k psychiatrovi a na psychoterapii. Já nevím, asi jí vsugerovali falešné vzpomínky. Taky jsem slyšela, že je dnes trend hodit staré rodiče do koše za to, že svým dětem nesplnili všechna přání. Syn mi vysvětlil, že se tomu říká „no contact“ a jsou v podstatě pyšní na to, že se s rodičem „dokázali“ přestat bavit. Připadá mi to hrozně nefér. Vždycky jsem měla pocit, že rodinu držím nad vodou hlavně já, exmanžel od nás brzy odešel. Tvrdě jsem pracovala, beze mě by neměli kde spát ani co jíst. Vyčítá mi, že jsem doma nastavila nějaký řád, což ji zachránilo od života na dně. Ano, někdy jsem musela být přísná, ale život se s nikým přece nemaže. Moji vlastní rodiče byli ještě o dost přísnější, co se týče disciplíny, a já s nimi nemám problém, facka nikdy nikomu neuškodila. Kdyby mě nechali vyrůstat jako dříví v lese, nemohl by se ze mě stát úspěšný člověk, který pořád nefňuká jako tahle generace. Možná jsem měla být víc jako oni a nebýt tak měkká.
Mám se smířit s tím, že jsem ji ztratila? Jak se můžu bránit? A co když si pořídí děti a nedovolí mi kontakt s vnoučaty? Jestli je něco psychické týrání, tak je to to, co ona teď dělá mně.
Odpověď terapeutky
Chápu, že vás to bolí, ale realita je taková, že každá z vás vnímá realitu vašeho vztahu jinak. Pochopte, že pocity by se měly respektovat, i když s nimi nesouhlasíte. Také jsem si všimla toho, že nejste konkrétní v tom, co všechno vám dcera vyčítala, říkáte jen, že to není pravda, proto můžu jen hádat. Myslím si, že vaše dcera byla ve vztahu s vámi dlouhodobě nespokojená, až se vše nakumulovalo a ona se rozhodla kvůli svému psychickému zdraví vztah přerušit.
Mluvíte o trendu „no contact“. Děti dospělých rodičů, které přerušily kontakt, často chodí do podpůrných online komunit. Když si přečtete jejich příspěvky, většina z nich rozhodnutí ukončit komunikaci s rodičem nedělá s lehkým srdcem. Mají pocity viny, ale zároveň úlevy, protože jim s rodičem nebylo dobře. Někteří si stěžují na to, že je rodiče emocionálně zanedbávali nebo že je neustále kritizují, jiní popisují týrání a zneužívání v dětství. Jejich rodiče, stejně jako vy, tvrdí, že nechápou, proč se s nimi děti přestaly bavit. Možná jste to právě vy, kdo si poupravil vzpomínky na minulost.
Z textu vyplývá, že nejste ochotná dceru poslouchat a její stížnosti smetáte ze stolu. Zpětnou vazbu vnímáte jako ohrožení vlastního obrazu. Možná kdybyste jí naslouchala a provedla nějakou sebereflexi, pořád byste se spolu bavily. Dcera si vymezila svoje hranice, které se vám můžou zdát kruté, ale ona si myslí, že je to pro její duševní zdraví lepší volba. Chápu, že to bolí, a pořád existuje možnost, že jste ve skutečnosti byla skvělá matka, ale pravděpodobnější je, že dcera má pro „no contact“ dobré důvody. Jestli chcete vztah zachránit, nesnažte se ji nahánět a posílat za ní příbuzné, aby jí promluvili do duše. Spíš vám doporučuji, abyste také začala chodit na psychoterapii a zkusila tomu přijít na kloub. Až budete připravená vnímat její realitu otevřeně, můžete dceru zase zkusit kontaktovat.
