Zuzana, 39: Jsem rozvedená, pracuju na poloviční úvazek jako úřednice a mám invalidní důchod prvního stupně kvůli artróze. Mám dvě děti, čtyřletou dceru a třináctiletého syna. Doteď jsme nějak vycházeli. Nebylo to jednoduché, ale dalo se to zvládnout. Exmanžel (rozvedli jsme se, když byl dceři rok) je manažer, soud mu stanovil výživné 12 tisíc měsíčně, teď by to asi bylo kvůli inflaci o něco víc. Děti si bere dvakrát do měsíce, vztah s nimi má a děti se na něj těší.
Před půl rokem přestal posílat peníze. Nevím, co se stalo, upřímně mám strach s ním komunikovat. Nejdřív říkal, že má výpadek, že to dorovná. Pak mě poprosil o další čas a po deseti dalších výmluvách, kdy mi sliboval, že to „příští týden pošle“, jsem mu přestala psát.
Děti o tom nevědí, nemůžu jim kazit jejich vztah s tátou. Snažím se, aby měly pocit, že je všechno ok, ale není. Nejvíc je to vidět ve chvílích, kdy se vrací od něj. Přijedou s novými věcmi, vyprávějí o tom, jak byly v aquaparku, v kině, co jedly, co dostaly. Já se usmívám, ptám se, mám radost, že se mají dobře. Ale večer pak sedím u stolu, koukám do internetového bankovnictví a přepočítávám výdaje, jestli zvládnu zaplatit nájem, energie, jídlo a léky.
Moje čtyřletá dcera chce chodit na kroužek jako její kamarádka ze školky. Stojí asi 1200 korun měsíčně. Pořád o tom mluví. Vysvětlila jsem jí, že to zkusíme příští rok. Vzala to v klidu. Já jsem pak večer brečela v koupelně, připadám si jako špatná matka a je mi jí líto.
Teď nově pobírám tzv. superdávku, kde se všechno sloučilo dohromady. Problém je, že systém pořád počítá s tím, že dostávám výživné. Takže reálně žijeme z mnohem menší částky, než jakou stát „vidí“.
A do toho zdražování, už ani nevím kolikátá vlna. Všechno zase půjde nahoru. Už předtím jsme šetřili, kde se dalo. Teď mám pocit, že už není kde ubrat. Možná bychom mohli jíst jenom brambory, mrkev, špagety a kečup. Nevím.
Začínám se z toho hroutit psychicky a potřebuju pomoc. Na právníka peníze už nemám a vracet se k věcem souvisejícím s rozvodem mi vyvolává trauma. Nechci s ním mít konflikt a nechci, aby šel do vězení. Nepotřebuji dovolenou, manikúru nebo nové oblečení, chci mít akorát uspořádaný život tak, aby děti měly normální dětství.
Odpovídá terapeutka
To, co popisujete, je mimořádně náročná situace hlavně tím, že jste jediná v roli dospělého, který pečuje o děti, a nikdo tu není pro vás. Kdybyste se mohla obrátit na rodinu, asi byste to už udělala, takže předpokládám, že jste na to sama. Je to dlouhodobě vyčerpávající a mnoho lidí v takových situacích sklouzne k alkoholu nebo se jinak zhroutí. Vaše životní situace má i svoje jméno. Jde o tzv. „fikci výživného“. Na tento problém dlouhodobě upozorňují odborníci i neziskové organizace. Jde o systémovou mezeru, která v praxi nejvíce dopadá na rodiče samoživitele, nejčastěji ženy pečující o děti.
Vaše snaha děti nechat v nevědomosti, co se týče chování tatínka, je zatím správná. Zároveň ale platí, že ochrana neznamená dlouhodobě předstírat, že se nic neděje. Děti změny vycítí. Vysvětlete jim, že musíte šetřit, že to tak dnes dělá hodně lidí, i když o tom moc nemluví. Co se týče staršího syna, můžete mu říct i faktickou pravdu bez hodnocení otce.
FIKCE VÝŽIVNÉHO
V českém systému dávek, nově i v rámci tzv. superdávky, se často objevuje praxe označovaná jako „fikce výživného“. Znamená to, že stát při posuzování nároku na dávky započítává výživné, které má jeden z rodičů dostávat podle soudního rozhodnutí, i když ho ve skutečnosti vůbec nepobírá. Tento postup pak může vést k tomu, že rodina dostane nižší dávky, než by odpovídalo její reálné finanční situaci. V praxi to znamená větší tlak na samoživitele a samoživitelky a často i silný pocit nespravedlnosti – jako by byli „trestáni“ za to, že druhý rodič svou povinnost neplní. V takové situaci je možné požádat o náhradní výživné od státu, případně zahájit nebo posílit vymáhání výživného prostřednictvím soudu či exekuce. Pomoci mohou také bezplatné právní poradny nebo orgán sociálně-právní ochrany...
Velmi silně ve vašem příběhu zaznívá kontrast dvou světů. Ten, který děti zažívají u otce, a ten, který držíte doma vy. Je to absurdně nespravedlivé. Možná, že váš ex to dělá proto, aby vám ublížil, zatímco si podplácí děti, ale z takové dálky se to nedá hodnotit. Třeba opravdu peníze nemá a s dětmi tolik utrácí, protože je má rád, a chová se akorát iracionálně.
Měla byste situaci začít řešit co nejdříve, aspoň po malých krocích. Neplacení výživného se dá tolerovat nějakou dobu, a pokud máte z čeho žít, ale vaše situace už je extrémní. Můžete jít právní cestou. Obraťte se na bezplatnou právní nebo sociální poradnu, kde vám pomohou po krůčcích situaci řešit. Začněte tím, že si podáte žádost o náhradní výživné.
Z psychického hlediska je klíčové, abyste na to nezůstala sama ani emočně. Existuje přístup k bezplatné terapii, zeptejte se svého praktického lékaře. Bohužel je na ni delší čekací lhůta, takže prozatím tu jsou krizové linky a různé neziskové organizace. A ještě jedna důležitá věc: to, že i v této situaci dokážete dětem vytvořit pocit bezpečí a normálnosti, je hrdinství. Nejde to ale dělat věčně.
