I ti nejnadšenější sportovci z nás alespoň jednou v životě odmítli příležitost zkusit si něco nového. Ať už nás někdo pozval k lezení na skálu nebo skoku s padákem, strach a ostych zvítězil a my jsme si slíbili, že se odvážíme až někdy příště.
Pro mě bylo tímto dobrodružstvím downhillové sjíždění kopce na horském kole. Přestože jsem vyrostla v Rokytnici nad Jizerou a kolem tamního bike parku doteď chodím na houby, nikdy jsem se neodvážila na takové kolo na kopci nasednout a sjet dolu. A stále se sama sobě nedivím, skokánky a překážky pouští hrůzu doteď a bezpečnostní výstroj těchto „cyklistů“ taktéž.
Třebaže vám asi nijak nepomůže ve chvíli, kdy zrovna přelétáte přes řídítka, už jen ten pocit, že vás někdo potom z té země sebere, je postačující.
Když se mi ale naskytla možnost sjet si kopec v italském Livignu, kupodivu už jsem tolik neváhala. Bylo mi totiž řečeno, že tamní tratě zvládnou i děti. A taky jsem si asi uvědomila, že jednou se prostě překonat musím.
Hlavně rovnováhu
Downhill ale není jen sjíždění kopce na kole. Je to úplně jiný sport s jinou technikou a s jiným vybavením. Když si o něm něco přečtete na českém internetu, nejčastěji se dozvíte, že jde o extrémní sport, při kterém se jezdci musí vyrovnat s terénními překážkami, jako jsou kořeny, kameny i několikametrové skoky. Od klasické jízdy se odlišuje hlavně způsobem přenášení a držení rovnováhy. Právě rovnováha je přitom zásadní – umožňuje totiž přesné manévrování mezi stromy a úzkými cestami a udržuje jezdce na kole při skoku i doskoku. Těžiště těla je posunuté, kolo je těžké, pevné a odpružené, pády velmi časté.
Sjíždění má kromě terénu ještě jednu nevýhodu. Nejdřív musíte vyjet na kopec...
Já si před první jízdou statistiky nehodovosti raději nezjišťovala a vrhla se do toho téměř bezhlavě. Kolo mi bylo zapůjčeno i s výstrojí, tedy s chrániči na kolena a lokty a s přilbou, takže se zdánlivě nebylo čeho bát. Za zády jsme měli zkušeného průvodce (nebo jak se mu na kole říká), což pomáhalo zachovat klid. Třebaže vám asi nijak nepomůže ve chvíli, kdy zrovna přelétáte přes řídítka, už jen ten pocit, že vás někdo potom z té země sebere, je postačující.
Pokud jde o prvních pár jízd, opravdu je výhodné si nechat základy vysvětlit od profesionála. Náš italský guide měl vysněné povolání asi lecjakého puberťáka – přes léto učitel sjíždění na kole, během zimy instruktor snowboardingu. Na kopec jsme se vydali jako skupinka asi 10 osob, většina byli pokročilí, zbytek z nás na takovém kole seděl poprvé v životě. Přesto s námi měl guide nekonečnou trpělivost a za každým delším úsekem čekal, zda to všichni zvládnou.
Po vysvětlení techniky sjíždění a základních pravidel jsme se tedy jeden po druhém vrhli z vrcholku horského parku Carosello 3000 a já si hned od začátku připadala jako závodník ve sportovním autě. Ne nadarmo se downhillovému sjíždění přezdívá Formule 1 horské cyklistiky. Pro začátek jsme si troufli na trasu Roller coaster a vzápětí jsme pochopili, odkud český výraz „horská dráha“ vlastně pochází. Tohle bylo opravdu jak jízda na atrakci, jejímž řidičem jsem ale byla já sama. Příval adrenalinu se dostaví hned na začátku, srdce se rozbuší a vy zpočátku nevíte, jestli je to ještě příjemné, anebo už vlastně ne.
Nebezpečí sebejistoty
Co vás na sjíždění hodně překvapí, je každopádně fakt, jak neskutečně rychle získáte sebejistotu. Když jsem zkoušela surfování, ani po hodině intenzivní snahy s instruktorem jsem se nebyla schopná na prkně udržet déle než pár vteřin. Když jsem se učila na snowboardu, musela jsem na sjezdovce trávit každý víkend, abych ke konci první sezóny dokázala obstojné obloučky. Stát na jednom prkně s nohama přimontovanýma k sobě poté, co jste strávili dětství na dvou prkýnkách, je totiž děsný nezvyk. Ne tak ale na kole. Sjíždět dolů je sice ze začátku neobvyklé, zvyknout se na to dá ale rychle.
Jakmile dosáhnete určité profesionality, splynete i s kolem a se sjezdovkou a necháte se jen unášet větrem.
Ať už to zní jakkoliv jako klišé, při sjíždění kopců se dostanete do stavu flow. Nemyslíte zkrátka na nic jiného. Jinak to totiž ani nejde – stačí chvíle nepozornosti a hrozí, že člověk vyletí z koryta i s kolem. Super na tom je, že to vyžaduje stoprocentní soustředění a vtíravé vzpomínky na práci či povinnosti prostě nedostanou šanci. Hledět neustále dopředu, sledovat trasu a plánovat další pohyb, naklánět tělo v zatáčkách... Jakmile dosáhnete určité profesionality, splynete i s kolem a se sjezdovkou a necháte se jen unášet větrem. A ani příliš nebrzdíte.
Pokračování doma?
Přestože jsem se nenaučila žádnou skvělou techniku, což za těch pár hodin vlastně ani nejde, tak jsem na konci dne začala zjišťovat, kolik takové kolo stojí a kde se na něm dá v Česku jezdit. Sjíždět Krkonoše a sjíždět Alpy ale podle mě není to samé, i když to stále nemohu posoudit z vlastní zkušenosti. Přestože jsou Alpy mnohem vyšší, jejich trasy vypadají mnohem schůdněji než ty krkonošské. Na Carosellu je povrch tratí v dobrém stavu, většinou bez kamení a stromů. Přestože má většina tras nějaké překážky, na všech se dá najít způsob, jak je objet či obejít. Pokud nechcete skákat, rozhodně nemusíte.
Stoprocentní soustředění na to, abyste nevyjeli z dráhy, je podmínkou. Pak už to jde skoro samo
Kromě bike parku Carosello je v Livignu ještě o něco extrémnější park Mottolino, který je dokonce jedním z úplně prvních bike parků v Evropě. Byl postaven v roce 2005 u příležitosti mistrovství světa horských kol a od té doby je neustále modernizován a vylepšován. V současné době nabízí 14 tras vhodných pro každého, které jsou rozděleny do tří úrovní podle obtížnosti a struktury terénu a které uspokojí všechny, od začátečníků až po profesionály.
Itálie také není oproti Česku o moc dražší. Navíc teď v Livignu poběží od 14. do 29. září akce spojená s koncem sezóny, jejímž principem je si zarezervovat pobyt minimálně na tři noci v místních hotelích, nebo sedm nocí v apartmánu. A k pobytu pak dostanete bike pass na lanovky zdarma.
Reklama
foto: Fabio Borga, zdroj: Livigno
