fbpx

Debata o klimatu přerůstá v kulturní válku, v níž nevítězí fakta, nýbrž vrozená morálka a způsob vyprávění. K předkládanému příběhu lidé zaujímají intuitivní postoj – a ten nezmění ani po stovce přednášek

Zveřejněno: 27. 11. 2019

Letos to bude 15 let, co trojice psychologů doplněná o jednoho antropologa přišla s novou teorií lidské morálky. Zahrnuje prvky nativismu (morálka je “vrozená”) i empirismu (morálka je “osvojená”). Sociální psycholog Jonathan Haidt ji později shrnul v knize The Rightous Mind (česky Morálka lidské mysli) a nadále teorii rozvíjí originálními příměry. Pro ty, kteří o šesti pilířích morálky nikdy neslyšeli, můžeme její smysl shrnout do pár vět: Každý z nás je přibližně stejně mravní. Dilemata, jež před nás klade život, mají ale pro každého trochu jinou “chuť” – lidská mysl totiž vnímá výzvy skrze jakési “chuťové pohárky”. Tuto chuť (příchuť, pachuť) většinou vnímáme bezděky, zato silně, takže si celý život lámeme hlavu racionalizacemi, jak své preference ospravedlnit. Potřebujeme ostatním i sami sobě dokázat, že právě my chápeme nějakou situaci morálně správně (tedy spravedlivě).

Univerzálních pilířů (či základů – foundations) morálky (“chuťových pohárků”) máme podle Haidta všehovšudy šest. Jsou to intuitivní reakce na adaptační požadavky kladené životem, které mají podobu určité škály. Prameny se jmenují: 1. péče/újma 2. poctivost/podvod 3. věrnost/zrada 4. poslušnost/vzpoura 5. čistota/znechucení a 6. svoboda/útlak (překlad Flowee).

Liberálové vedeni dobrými úmysly hrozbu líčí víceméně jako apokalypsu, konzervativci jejich výklad, rovněž z dobrých důvodů, nemohou přijmout.

Hodnotově se navzájem odlišujeme podle citlivosti na každý z chuťových pohárků. Libertariáni jsou nejcitlivější na svobodu, liberálové na péči, konzervativci na věrnost a čistotu, ultrakonzervativci na poslušnost. Pro náš diskurz o postojích ke klimatu je podstatné, že popírači antropogenního oteplování se rekrutují takřka výhradně ze třetí a čtvrté skupiny.

Aplikace na klima

Po Haidtovi a jeho teorii dnes bezděčně sahá každý, kdo chce světový kulturní konflikt mezi “alarmisty” a “popírači” nějak uchopit, neztratit se v něm, zachovat si nestrannost, zprostředkovat dialog. Z pohledu Haidta – přiznaného liberála, jenž ale ochotně střílí do vlastních řad a nachází u konzervativců též dobré stránky – se totiž obě strany tváří v tvář klimatické hrozbě chovají obdobně “šíleně”. Liberálové vedeni dobrými úmysly hrozbu líčí víceméně jako apokalypsu, konzervativci jejich výklad, rovněž z dobrých důvodů, nemohou přijmout. Převládající narativ totiž poslední dobou získává parametry, jež první stranu motivují k “hurá” akcím, zatímco tu druhou nabádají k ostražitosti hraničící s popřením hrozby.

Příběh není tak přímočarý, jak by se v Česku mohlo zdát. Bájný Silmarillion, rodiště všech pravd, narativů i mýtů o světovém klimatu – obří laboratoř financující výzkum, technologie i propagandistické úsilí aktivistů a popíračů celého světa, tedy Spojené státy americké, zaznamenává poslední dobou zajímavé zvraty.

Plameny olizují Bel Air

Na konci července proběhlo v americkém Senátu zajímavé slyšení. Politický konzultant Frank Luntz, legendární slovní mág a tvůrce úderných sloganů, muž, jenž do tábora klimaskeptiků přivedl George W. Bushe a všechny další republikánské kandidáty na prezidenta včetně Donalda Trumpa (a možná i Václava Klause, aniž o tom musel nutně vědět), se před senátory kál za své hříchy. „Přišel jsem vám sdělit, že jsem se mýlil. Přestaňte užívat výrazy, které jsem před 18 lety vymyslel, dneska už nejsou přesné.“ Co že to není přesné? Například slovní spojení “klimatická změna”, kterou Luntz republikánům v roce 2001 doporučil jako vhodnou náhradu za alarmističtější a do té doby dominantní termín “globální oteplení”. Vedení nejstarší politické strany v USA od té doby jako jeden muž tvrdí, že žádný vědecký konsensus ohledně přehřívání planety neexistuje a strašení lidí poplašnými zprávami je nezodpovědnost hraničící s vlastizradou. 

lutz 0279058411

Frank Luntz (vlevo) vysvětluje, jak se od něj učí politici mluvit. Teď už by ale mluvil jinak


Američané jsou zvyklí mít vyhraněný názor téměř na cokoli, což jim usnadňuje promazaný mediální stroj – spíše strojírna – obsluhovaná stovkami moderátorů, kteří chrlí jeden názorový polotovar za druhým. Nesmí se zadrhnout ani na chvilku, takže vlastně uvítají, když jim problematiku klimatických změn předžvýká nějaký stranický guru. Z PR dílny Franka Luntze vzešla celá plejáda floskulí, jež se jako břitva zařízly do mysli diváků Fox News a dalších spřátelených stanic.

Odvážní hasiči z Los Angeles můj dům nakonec zachránili, měl jsem kliku. Ale uvědomil jsem si, že každý takové štěstí mít nemusí.

Pro nepopulární majetkovou daň Luntz razil přezdívku “daň ze smrti” (death tax). Pro Obamacare název “znárodnění” a chvíli v tomhle případě koketoval i s výrazem “konečné řešení”. Adjektivu “orwellianský” přiřkl v republikánském slangu překvapivě pozitivní význam – značí teď zhruba totéž co “jasný či výstižný” (Luntz je osobně přesvědčen, že Orwell by z něj měl radost). Luntz je možná dokonce duchovním praotcem toxického exonyma “neomarxista”, neboť Obamovu politiku po léta označoval za “marxistickou”. Semena z dílny Luntz Global LLC se totiž přes Fox News, Breitbart a alternativní weby šíří do Evropy, kde klíčí a zapouští kořínky v mediálních projektech typu Parlamentní listy.

Frank je na své úspěchy patřičně hrdý a nikdy by se pro nic za nic neomlouval. Jenže v létě 2017 stál na ulici a sledoval plameny ohně, které se už už zakusovaly do jeho luxusní rezidence v Bel Air. „Odvážní hasiči z Los Angeles můj dům nakonec zachránili, měl jsem kliku. Ale uvědomil jsem si, že každý takové štěstí mít nemusí,“ řekl. Aby dokázal, že své pokání myslí vážně, připustil před Výborem pro klimatickou krizi – jaká ironie – nejen existenci globálního oteplování (jež předtím i s výrazy jako “hrozba” či “udržitelnost” umístil na černou listinu), zmínil i tání ledovců, zvedající se hladiny oceánů a extrémní výkyvy počasí. Své dřívější tvrzení (“vědecké bádání nic jako globální oteplení neprokazuje”) označil za “správné vzhledem ke stavu poznání”, dnes už však podle něj neplatí. Luntz senátorům nakonec slíbil, že na půdě Kongresu pomůže s prosazením globální akce proti klimatu.

Popírám, tedy jsem

V příštích letech se s takovými přeběhlíky budeme setkávat častěji. A nebude ani třeba plamenů v sousedství luxusních vil pořízených za miliony vydělané efektivní obhajobou zájmů fosilního průmyslu. Bývalí válečníci v žoldu Kochových strojíren či olejářů z Exxonu totiž dezertují na stranu nepřítele sami od sebe. Podle loňského průzkumu Yaleovy univerzity by v případě volby mezi zachováním ekonomického růstu a odvrácením environmentální hrozby dalo 52 procent republikánů přednost životnímu prostředí. Mezi mladými republikány mají zastánci globální akce za klima jasnou převahu. Luntz jako profesionál cítí, že se vítr otáčí, a zatoužil kopat za mužstvo, jehož itinerář se plní úkoly do budoucna slibněji. Nepředstavujme si ale, že republikánský guru brzy zahrne Fox News environmentální tematikou, jejíž břitký slovník roztaví republikánskou skepsi rychleji, než by člověk řekl luntz. V labyrintu popíračské mysli to tak nefunguje. 

O klima chtějí pečovat hlavně ženy

Podobné pokusy se už ostatně objevily a měly na skeptiky přesně opačný účinek. Sociální psycholog a expert na masovou komunikaci Matthew Nisbet je spoluautorem výzkumů porovnávajících postoj různých skupin obyvatel ke klimatické změně. Zjistil, že nejméně popíračů je mezi ženami, což připisuje jejich “potřebě o něco pečovat”. Dále v první generaci imigrantů (zde hraje roli “ochota k adaptaci”), mezi Asiaty (Nisbet spekuluje o jejich “smyslu pro kolektivní zodpovědnost”) a chudými lidmi (žijí často v rizikových a ekologicky zatížených oblastech a vědí, že jsou “první na ráně”). Nejvíce popíračů je naopak mezi republikány s nadprůměrnými příjmy – jsou si patrně vědomi, že klimatická změna na ně udeří až naposledy. 

Nisbet také porovnával efektivitu dosavadních environmentálních kampaní a konstatoval, že až na výjimky “přesvědčují přesvědčené” – ze svobodných mladých žen dělají “lesany” a pecivály ve středním věku utvrzují v tom, že změny bude třeba vysedět. Nejpozoruhodnější bylo však srovnání stupně vzdělání s postojem ke klimatu. Nisbetovi vyšlo, že čím vzdělanější volič demokratů, které tvoří ze dvou třetin liberálové, tím menší pravděpodobnost skeptického postoje. U republikánů je tomu právě naopak – čím erudovanější v problematice klimatické změny jsou, tím konzistentněji si v jejím popírání počínají.

Mentální krajina skeptiků

Frustrující efekt známý každému aktivistovi – šlapete na plyn a auto přitom brzdí – vysvětlují odborníci kognitivním mechanismem s krkolomným názvem “funkce na ochranu identity” (identity-protective function). V podstatě jde o starou známou obranu proti kognitivní disonanci: Je-li duševní pohoda popírače konfrontována nepříjemnou pravdou, vyvine značné úsilí, aby vytvořil nový referenční rámec, v němž se zdroj takové pravdy ukáže jako nevěrohodný. Čím inteligentnější je, tím zdatněji si počíná. Zatímco hlupák si vystačí s nějakou konspirační teorií, expert se soustředí na geologické cykly, astronomické jevy a metodologii měření, přepočítává hodnoty, extrapoluje, koriguje a odhaluje jednu nesrovnalost za druhou. Hlupák a expert nemusejí mít mnoho společného, ale oba žijí v mentální krajině, která se té vaší vůbec nepodobá. Její geografie je zhruba následující:

Environmentalismus je ve skutečnosti součást politické ideologie, které se říká progresivistická. Agendou progresivistů je postupné odstavení fosilního průmyslu a přesměrování finančních toků do jim blízkých oborů (obnovitelné zdroje, elektromobily, ekologické zemědělství). V rámci vítězného tažení světovými institucemi (viz teorie dlouhého pochodu) ovládli progresivisté i Mezinárodní panel pro změny klimatu (IPCC), jehož výstupy kontrolují skrze grantovou politiku a využívají k prosazování vlastní agendy. Činí tak hlavně prostřednictvím mainstreamových médií. 

klaus 0466675617

Václav Klaus na letošním ročníku Země živitelky. Podle něj už spor vyhráli "alarmisté"


V Česku se na zpochybňování IPCC specializují vědci jiných oborů, kteří na klimatologii roubují metodologii vlastních věd. Poté, co do ringu hodil ručník ekonom Václav Klaus (“spor je minulostí, vyhráli alarmisté,” řekl loni v Norimberku), pochodeň vzdoru převzali třeba fyzik a spoluautor teorie strun Luboš Motl, zdatně se činí epidemiolog Jan Šimůnek – jeho pozoruhodnou debatu s klimatologem Ladislavem Metelkou si můžete přečíst zde. Všechny popírače charakterizuje kuriózní směs vlastností: Hlásí se ke konzervativním hodnotám, jsou to excentrici, mají pozoruhodný vhled na mikroúrovni – studie IPCC čtou, testují a hledají v nich nesrovnalosti – a na makroúrovni rádi naslouchají pohádkám. Bývalý prezident, erudovaný fyzik i epidemiolog, skutečně věří narativu, podle něhož stovky univerzit a laboratoří světa složitě konspirují, aby sloužily cizím politickým zájmům.

Fosilní baroni versus klimamafie

Environmentalisté se jim kvůli tomu posmívají a namítají – proč by něco takového seriózní vědci dělali? Přece kvůli finančnímu zisku, zní logická odpověď. Mentální svět každého pravičáka, konzervativce, tradicionalisty a skeptika je v tomto směru neúprosný. V pozadí jakéhokoli aktivismu, každého zdánlivě spontánního hnutí stojí nějaký ten Soros, nějaká grantová komise, nějaký sponzor. Souběh zájmů globálního kapitálu, který prý zmanipuloval naivní a hodné “děti přírody”, postupně vedl k vytvoření dnes tak úspěšného stereotypu “klimaalarmistické mafie”. Jelikož tento myšlenkový model vlastně vylučuje vznik jakéhokoli grassroots hnutí, jedná se spíš o paranoiu, avšak liberálové zapomínají na to, že i paranoici mívají skutečné nepřátele.

Environmentalističtí novináři, kteří z principu milují dramata, přikládají pod kotel a testují limity vlastního narativu, který začíná čelit osudu “dietní vědy” – pořád silnější varování vzbuzují stále slabší zájem.

Nisbet v článku pro Issues.org upozorňuje na hlavní slabiny environmentalistické žurnalistiky. Novináři příliš často kloužou po povrchu, žehlí různé nerovnosti v předkládaných studiích, nerespektují obezřetný a víceznačný jazyk IPCC a z možných scénářů vývoje klimatu si vybírají jen ty nejkalamitnější. Na svůj alarmistický pokřik v titulcích (za všechny jmenujme “klimatickou genocidu”) bývají dokonce hrdí. Pomáhají vytvářet komunikační prostředí, v němž panuje přehnané očekávání od klimatologů, takže žadatelé o granty a jejich instituce ve snaze mu dostát vyvíjejí horečnou publikační činnost ve vědeckých časopisech. Environmentalističtí novináři, kteří z principu milují dramata, přikládají pod kotel a testují limity vlastního narativu, který začíná čelit osudu “dietní vědy” – pořád silnější varování vzbuzují stále slabší zájem. Podle Nisbeta tím novináři porušují vlastní etická pravidla, to si však umí ospravedlnit vyššími cíli – budují přece protiváhu všemocnému fosilnímu průmyslu.

Nisbet vlastně nabízí popíračům potvrzení jejich vlastních předsudků. Upozorňuje též na skutečnost, že i liberálové mají své oblíbené teorie spiknutí. Klasikou žánru je bestseller Obchodníci s pochybami od Naomi Oreskesové. Roli sponzorů manipulujících s veřejným míněním v tomto podání přebírají korporáty, které platí nájemným autorům desítky milionů ročně, aby rozsévali dezinformace. Je to snad méně nebezpečná a lépe zdokumentovaná teorie spiknutí (nakonec ji psala vědkyně), avšak společenské debatě poskytuje podle Nisbeta podobně škodlivou službu. Vytváří totiž konkurenční stereotyp “fosilní mafie”, která prodala budoucnost dětí výměnou za okamžitou a lacinou spotřebu rodičů.

Co vede k popírání

Zákeřnost stereotypů netkví v tom, že by byly lživé. V některých rysech naopak až nápadně věrně popisují skutečnost. Koch Industries a ExxonMobil skutečně platily autorům za šíření pochyb a mainstream si doopravdy vybírá, co se mu hodí do alarmistického narativu (příkladem budiž mýtus o 12 letech, které zbývají do nevratného poškození klimatu). Spočívá spíše v tom, co zakrývají. Popírači jsou například zcela slepí ke skutečnosti, že jen část médií přijala alarmismus jako svůj narativ, další vlivná média (Fox News, The Spectator, v Česku dokonce většina periodik) se jako koníčku věnují popíračství, navíc role mainstreamu ve společnosti stále oslabuje. Liberálové jsou zase skrze stereotyp bezohledného sobce slepí ke skutečné motivaci, jež konzervativce k popírání vede.

Klimatická změna bude jednou nekončící změnou. Konzervativec ji musí odmítnout – už z mravních důvodů. Aby nezradil vlastní hodnoty.

Tou je totiž strach – snad dokonce hrůza ze změn. Jakkoli to bude znít rouhačsky, mnoho liberálů a libertariánů si probíhající změny vlastně užívá. Na klasickém pětifaktorovém modelu osobnosti zvaném Big Five dosahuje liberál vysokého skóre v kategorii “otevřenost vůči zkušenosti”, konzervativec nízkého. Liberálova mysl je změnám tak nějak “ušita na míru” – změna je život. Konzervativní mysl si je naopak bolestně vědoma, že většina změn vede k horšímu, přičemž klimatická změna bude jednou nekončící změnou. Konzervativec ji musí odmítnout – už z mravních důvodů. Aby nezradil vlastní hodnoty. 

Trumpkin a Greta

Člověk nemusí být psycholog, aby si všiml, že klimaskepse málokdy trčí z nějakého životopisu jako granát. Naopak vždy přichází pohromadě s jinými postoji, které dohromady tvoří jakýsi balíček. Když je například v Česku někdo klimaskeptik, má obvykle i negativní postoj k evropské integraci, hrozí se přistěhovalectví, nebylo by mu proti mysli zrušit Schengen a obnovit kontroly na hranicích, je mu protivná agenda LGBT, transsexuálů i feministek, naopak mu nevadí obchody s Ruskem a Čínou, sleduje se sympatiemi boj Viktora Orbána s neziskovkami, znepokojuje ho hysterie, chaos a všichni aktivisté. Z výše uvedeného plyne poněkud paradoxní závěr – postoj k přírodnímu jevu zvanému klimatická změna se v současném společenském diskurzu jeví jako svého druhu “morální hodnota”.

Co u svých dětí preferujete – nezávislost, nebo úctu ke stáří? Poslušnost, nebo samostatnost? Měl byste raději ohleduplného, nebo dobře vychovaného potomka?

Odvíjí se totiž od jiných postojů, které vyžadují morální soud. Klimatické změně je pochopitelně jedno, jaký morální soud vůči ní zaujmeme, kdyby však mohla o své reputaci spolurozhodovat, možná by se kvůli konzervativcům zatoužila přejmenovat ze “změny” na “výzvu”. Klasický psychologický model Big Five chápe konzervativce jako člověka s úctou k pořádku, čistotě, předvídatelnosti, rutině a úctě k autoritám. Americké studie z poslední doby, jež se snažily vysvětlit úspěch Donalda Trumpa ve volbách, popisují nový typ konzervativce, jemuž někdy (kvůli kladnému vztahu k tradiční hierarchii) říkají “autoritář, jindy lakonicky přezdívají “trumpkin”. Pan trumpkin je nedůvěřivý k “federálům”, revolver má vždy na dosah a s etnickou snášenlivostí to má asi jako hlídací pes s tolerancí pocestných. V čase sociálních změn hledí na svět s podobným optimismem jako aerofob, když letadlo prolétá bouřkovým mrakem. Slibte mu, že zrušíte turbulence, a získáte si jeho srdce.

Můžeme mu klidně říkat pan “změnofob”. Politolog Stanley Feldman změnofoby identifikuje tak, že respondentům klade banální, rodičovské otázky. „Co u svých dětí preferujete – nezávislost, nebo úctu ke stáří? Poslušnost, nebo samostatnost? Měl byste raději ohleduplného, nebo dobře vychovaného potomka? Jsou v životě důležitější zvědavost, nebo dobré mravy?“ Změnofobů, kteří zvolili možnosti úcta–poslušnost–vychovanost–dobré mravy, je podle Feldmana mezi Američany asi 40 procent. Jestli se ptáte, jak do mravního rámce zapadají zpovykaní teenageři, kteří každý pátek stávkují za klima a vyzývají svět k panice, tak velmi zle. Na Haidtově matici základů morálky totiž atakují hned dvě bytostně konzervativní hodnoty – poslušnost a poctivost. Změnofob si nemůže pomoci. Jeho další posvátné hodnoty – péče a čistota – hrají v tomto nerovném boji až druhé housle. 

Na kameni kámen

Řekněme si rovnou: Z pohledu pana změnofoba obchází svět strašidlo. To strašidlo má název klimatismus. Ideologii klimatismu šíří “greténisté” či také “klimaspratci”. Tito novodobí svazáci nežádají od bohabojného občana žádnou menší oběť, než aby se v budoucnu výrazně uskrovnil, omezil cesty autem a letadlem, přestal v zimě topit, platil více za elektřinu, nakupoval horší, avšak dražší jídlo, dražší, avšak méně kvalitní textil, a to vše výměnou za perspektivu, že tím zpomalí skleníkový efekt o několik málo procent za 50 let, kdy už budou bydlet v jeho domě klimatičtí uprchlíci z Afriky, jež se sama vůbec omezovat nehodlá. Něco takového může od pana změnofoba chtít jen šílenec. Klimatista. Příznivec totalitní ideologie, jež hrozí ovládnout svět podobně jako komunismus, vyvolat konflikty a “panu Novákovi z Pelhřimova” ukrást zem, aby ji věnovala nějakému lachtanovi z Arktidy.

Někdy to až působí, jako by ekologická osvěta patřila mezi uhlíkově nejnáročnější činnosti na světě.

Nejen z amerických výzkumů, ale i z reakcí na sociálních sítích lze vyčíst, že přesně tuhle fixní ideu asi polovina veřejnosti zastává. Implantovali ji do ní různí Frankové Luntzové, kteří sami ideu nesdílí, jsou však existenčně závislí na jejím šíření. Dlužno přiznat, že si počínají zdatně. Typický “zelený” je například nejen v očích českého prekariátu, ale i německého katolického elektorátu vykreslován jako zámožný městský liberál, jenž dává děti do soukromých škol, nonstop oblétává zeměkouli a s běžným občanem toho nemá společného skoro nic. Z nějakého osobního vrtochu pak torpéduje i rozvoj jaderné energetiky, která patří mezi nejčistší a přitom spolehlivé zdroje elektřiny. Nelze paušálně říci, že by to byla flagrantní lež. Zelení skutečně létají ze všech voličských skupin nejčastěji (byť se za to zároveň velmi stydí), bojkotují atomové elektrárny a mají další podivné koníčky. Asi “nejzelenější” celebrita v Evropě, totiž princ Charles, se celý život přepravuje mezi paláci vrtulníkem a je též obrovským fandou do automobilových veteránů. 

Někdy to až působí, jako by ekologická osvěta patřila mezi uhlíkově nejnáročnější povolání na světě. Konzervativci to vědí a nelze se divit, že na to rádi poukáží. Starost o životní prostředí přitom na hodnotovém žebříčku konzervativců není zrovna nízko, pouze ekologickou tematiku vstřebávají jiným způsobem, zdůrazňuje Nisbet. Skrze jiné “chuťové pohárky”, řekl by Haidt. Pokud je v nějaké kampani upozaděn aspekt hrozby (přestane se tolik “strašit a vyhrožovat”) a cílí se spíš na zachování přírody pro příští generace (tedy na konzervativní chuťový pohár čistoty), může mít výzva ke globální akci za klima překvapivý úspěch

Greta Thunbergová a stávkující studenti toho naproti tomu s konzervativní psyché moc nesvedou. Působí na ni jako červený hadr na býka. Dá se říct, že dokud bude globální misí Fridays for Future zachránit Zemi před lidstvem, budou se konzervativci snažit ochránit svou zemi před Fridays for Future. Forma sdělení v tomto případě vždy přebije obsah – jakkoli je sám o sobě nevinný. Konzervativec v počínání zasmušilé a přemoudřelé dívky z bohaté rodiny pokaždé uvidí v první řadě pokrytectví.

Je to ale až tak nepochopitelné? Vzpomeňme na písně bratří Nedvědů. Vzpomeňme na jejich hit největší, protestsong Na kameni kámen. Rozdíl mezi poselstvím Honzy N. a Grety T. je zanedbatelný – přesto řada dnešních liberálů (včetně autora těchto řádků) Nedvědy dokázala vstřebat jen se sebezapřením. Snad proto, že v nich viděli pokrytectví, snad se obsah a forma nedokázaly sejít na jednom místě. Byly a jsou přitom stejně pravdivé – jenže o pravdu tu moc nejde. 

Související…

Uhlí, uhlíš, uhlíme: Jak se Česko stalo nejšpinavějším koutem EvropyProč jsme si tak jisti, že člověk ohřívá planetuJde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

foto: Profimedia, zdroj: Issues.org

Tipy redakce

Jak hvězdě Her o trůny sociální média pomohla k depresi

Jak hvězdě Her o trůny sociální média pomohla k depresi

Začalo to poměrně nevinně. Příjemné povídání dvou příjemných lidí. Situace se...

Je to nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Je to nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Aby nějaký astronom objevil novou planetu v naší sluneční soustavě, to je věc...

S Věrou Jourovou o tom, zda pravda a láska nakonec zvítězí i na internetu

S Věrou Jourovou o tom, zda pravda a láska nakonec zvítězí i na internetu

Také druhý ročník konference Dítě v síti zaštítila a nakonec také i navštívila...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.