fbpx

A pak že nedokážeme být v něčem na špici. Mezi stovkou nejšpinavějších evropských měst jich skoro třetina připadá na naši malou zemičku. Změní se to někdy?

Zveřejněno: 9. 9. 2019

Fosilní paliva jsou skleníkové plyny uskladněné pod zemí. Pálením uhlí jsme se kdysi vymanili ze zemljanek a ona činnost nám postupně pronikla až do DNA. Teď se chystáme svá ložiska "vyuhlit" – tak těžební společnosti nazývají těžbu do vyčerpání zásob.

Byla nebyla jedna země uprostřed Evropy a její obyvatelé měli tuze rádi elektřinu. Sice zakazovali dětem svítit zbytečně, ale jinak elektrickým proudem roztáčeli kdejakou mašinku (třeba tramvajím říkali "elektrika"). Národní básníci elektřině skládali hold (Vítězslav Nezval – Edison) a populární umělci opěvovali slavný den, kdy k nim byl zaveden elektrický proud. 

Elektřina v té středoevropské zemi měla několik vlastností, jež byly považovány za takřka posvátné. 1. Byla relativně levná. 2. Bylo jí dost na to, aby zbývalo i na vývoz. 3. Vyráběl ji významný státní kolos. 4. Používal k tomu místní palivo. 5. To palivo stálo u zrodu její průmyslové tradice.

Odtržený průmysl

Industrializace Rakouska-Uherska by vypadala docela jinak bez Vítkovických železáren, které v polovině 19. století ovládl vídeňský bankéř Salomon Mayer Rothschild. Ten začal v monarchii jako první vyrábět železo s pomocí koksu a postavil první parostrojní železnici. Od slezských zásob černého uhlí vede přímá linka k výsadní roli českých zemí, které obstarávaly přes polovinu průmyslové produkce Rakouska-Uherska. Ztrátu této své důlní a hutní základny přitom Vídeň hořce oplakávala po konci první světové války celé tři zimy.

Solidaritu se sousedy náš stát mohl prokázat už v roce 1919 s Rakouskem, kdy zahraniční diplomaté na kolenou prosili Prahu, aby poslala uhlí do Vídně, kde lidé umírali zimou.

„Uhlí není, dříví není, koksu není, vlaky nejedou, továrny stojí každou chvíli. Hrozíme se, že vypnou elektrický proud pro soukromou spotřebu. Tisíce lidí jdou denně do vídeňského lesa na dříví a přinášejí mokré kusy stromů, které se v kamnech doslova vaří a tepla nedají,“ píše novinářka Milena Jesenská na konci roku 1919 z Vídně. Jesenská tam utekla z Prahy s manželem před rodinou, ale na svůj materiální život běduje – v rakouském hlavním městě umírají tisíce lidí na španělskou chřipku a dusí ji "kysaný zápach zatuchlého zelí, který čpí z každé ulice už třetí zimu jako jedovatý výpar lidské bídy."

Jesenská možná netušila, kdo byl faktickým viníkem rakouské bídy. Byli to její krajané v Praze. „Ve vedení nového československého státu hlásali humanitu, ale moc ji nepraktikovali. A to ani prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Solidaritu se sousedy náš stát mohl prokázat už v roce 1919, kdy zahraniční diplomaté na kolenou prosili Prahu, aby poslala uhlí do Vídně, kde lidé umírali zimou. Češi se jim vysmáli, prostě v sobě nenašli tu velkorysost,“ připomenul na sté výročí vyhlášení ČSR český historik žijící v Bostonu Igor Lukeš. 

Proč jsme solidaritu vlastně neukázali? Jednoduše se nám nechtělo. Žádná smlouva nás k tomu nezavazovala, tak proč bychom měli? Bylo to přece naše uhlí. Podobný způsob uvažování praktikujeme nadále a je otázkou času, kdy se nám vymstí. 

Střet civilizací

Naše politická reprezentace se nedávno vrátila z důležitého summitu Evropské unie, která po posledních eurovolbách mění priority a otáčí kormidlem ve prospěch obnovitelných zdrojů (OZE). V převládajícím českém narativu se to jeví tak, že cizím byrokratům nepřipadají naše elektrické podniky a teplárny dosti čisté.

Jihozápadní přírodní hranice Česka se tak již poněkolikáté stávají i hranicí civilizační.

Shodou okolností jsou to zástupci organizace, která v 50. letech začínala pod značkou "Společenství uhlí a oceli". Současná garnitura středoevropských lídrů (Kaczynski, Orbán, Babiš – ale také řada jejich předchůdců) se dnes tváří, že do ničeho jiného vlastně ani vstupovat nechtěli. Kdysi podávali přihlášku do celní unie národních států (EHS), a u toho by evropská integrace podle nich měla končit. Nějaké povinné OZE a další ezoterické vynálezy unijních byrokratů jsou zbytečné, ne-li přímo nebezpečné. Postindustriální země jejich jménem podkopávají rozvoj průmyslovým, můžeme občas zaslechnout. 

fabrika 0213470470

Industriální Ústí nad Labem v roce 2010. Fabriky a kouř z města mizí, ale zdejší "severočeská hnědouhelná pánev" ještě neřekla poslední uhelné slovo


Jenže EU ve skutečnosti nevznikla z ekonomických důvodů. „Robert Schuman a Jean Monnet integraci od počátku zamýšleli jako politickou. V 50. letech se otevřeně mluvilo o budování spojených států evropských. Meziválečná zkušenost říkala, že při existenci protikladných ekonomických zájmů lze těžko budovat politické spojenectví, takže se k tomu přidala i ekonomická integrace – zpočátku s preferencí určitých komodit,“ říká historik moderních dějin Jan Rychlík.

Jihozápadní přírodní hranice Česka se tak již poněkolikáté stává i hranicí civilizační. V prvních staletích po Kristu se u Šumavy zastavila římská expanze do střední Evropy, v dalších tu křesťanský svět (v podobě hranice Franské říše) sousedil s pohanským, o milénium později tudy vedla železná opona. Tentokrát horské systémy dělí západní "spolek přátel větru a slunce" od východního "sdružení na ochranu uhlí a oceli". Že do něj patří i Češi, Moravané a Slezané, víme stejně jistě, jako že v každé jejich rodině se nejpozději dvě generace nazpět vyskytoval nějaký ten horník nebo hutník. "Rubal uhlí o revírní sobotě", aby jeho fotka visela "před Bezručem na plotě", zpívá se v populární písni

OZE v ČR nechceme

Abychom příběh uvedli na pravou míru – Češi nejsou největšími producenty CO2 ani popílku v unii. Na jednoho obyvatele vypustí podle Eurostatu 12 tun CO2 ročně, před nimi jsou třeba ještě Irové (13 tun) a Estonci (16 tun). Tedy vesměs severské země, které potřebují k životu mnohem více elektřiny a tepla. Naše průmyslové podniky jsou ovšem energeticky náročnější, takže severským zemím dýcháme na záda.

Uhlí se Polsko fakticky nemíní vzdát nikdy – považuje ho za svůj národní poklad.

Jiným srovnávacím kritériem je tzv. emisní intenzita – kolik oxidu uhličitého připadne na jednotku výrobního procesu. Server Electricitymap.org si vzal za bernou minci spotřebovanou kilowatthodinu elektrické energie (to odpovídá zhruba spotřebě nutné k jednomu cyklu pračky či půlhodině vaření). Se 430 gramy CO2 drží Češi v Evropě smutné třetí místo – více špiní vzduch už jen Nizozemci (518 gramů) a Poláci (598 gramů). 

Poláci jsou přitom spolu s Estonci tak trochu zvláštní případ. Jejich elektrárny jsou na uhlí závislé až z 80 procent, teplárny z padesáti (u nás to činí cca 50 % versus 40 %). Uhlí se Polsko fakticky nemíní vzdát nikdy – považuje ho za svůj národní poklad. Navzdory tomu, že v první stovce nejšpinavějších měst Evropy (tentokrát se měří saze) má hned 35 zástupců. Jedinou představitelnou alternativou uhelných elektráren jsou totiž elektrárny plynové, přičemž obhajovat závislost na ruském plynu se v Polsku rovná vlastizradě (Česko naopak počítá se vzrůstem podílu plynu ze současných jednotek procent na desítky procent v roce 2050, aniž by to veřejnost nějak znepokojovalo). 

Česko-polská výsada

Pokud jde o nejšpinavější města, do seznamu švýcarské firmy IQAir se loni probojovalo 31 českých měst, většinou ze Slezska (Ostrava, Těšín, Havířov, Karviná, Frýdek-Místek, Třinec). Pokud bychom vzali jen první padesátku, česká a polská města (Jaworzno, Katowice, Krakow) obsadí hned polovinu seznamu měst s nejvíce znečištěným ovzduším. A to se kvalita vzduchu ve Slezsku za posledních třicet let radikálně zlepšila.

Spolu s Portugalci, Řeky a Poláky patří Češi mezi největší "klimaskeptiky" v Evropě.

Ovšem i v dalších kontinentálních "uličkách hanby" figuruje ČR výrazně. Kromě něj a Polska se už jen Balkán a Španělsko nehodlají vzdát uhlí ani po roce 2030, jak to vyžaduje Pařížská dohoda. Společně s Portugalci, Řeky a Poláky se Česko nejvíce brání obnovitelným zdrojům (OZE), hned po Řecku je nejhůře připraveno na energetickou transformaci a spolu s Portugalci, Řeky a Poláky patří Češi mezi největší "klimaskeptiky" v Evropě. 

Co říkáme Evropě

Pozoruhodné je, že nic z řečeného hrdým Čechům neubírá na sebedůvěře a pocitu převahy nad zbytkem kontinentu. Zatímco PR strategii sousedních Němců bychom mohli nejlépe parafrázovat slovy: „Uhlí zatím potřebujeme, ale stydíme se za to a chceme to co nejrychleji napravit,” o stupeň neomalenější Poláci světu sdělují přibližně toto: „Je nám líto, ale díky uhlí Polsko ještě nezhynulo.“ Češi potom posílají do světa konzistentně asi takovýto vzkaz: „Všechny závazky plníme vzorně, náš energetický mix je skvělý a obnovitelné zdroje do něj jakožto zajímavou rekreační aktivitu taky zařadíme.“

Proč vlastně naše politická reprezentace hodlá záměrně zaostávat v technologiích 21. století a v příštích 30 letech vévodit všem tabulkám s uhlíkovou stopou?

Náš premiér na konci června torpédoval (s Poláky a Estonci) chystanou dohodu EU o uhlíkové neutralitě do roku 2050 s pocitem, že dobře hájí české národní zájmy. A na rozdíl od obhajoby neortodoxního čerpání dotací měl podporu napříč politickým spektrem. Před odletem do Bruselu premiérův krok podpořil také Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny včetně zástupců za ODS, TOP 09 a KDU-ČSL. Souhlasili se stanoviskem Andreje Babiše, že chtít dosáhnout nulových emisí CO2 do roku 2050 by byl nesmysl. Nakonec podobný postoj hájí i řada českých ekonomů a médií. Podle nich se má krotit hlavně Čína, my jsme snížili emise už dost a zelené investice by podkopaly náš ekonomický růst.

Položme si otázku, kde se bere tohle uspokojení nad vlastní racionalitou. Nejde o sebezpyt stejného druhu, jako když se ptáme, proč Východoevropané blokují finanční pomoc zemím, u jejichž břehů končí uprchlíci plavící se přes Středozemní moře. Takový postoj – jakkoli krutý – není iracionální, neboť EU jako celek se v pomoci nepřetrhne. Ovšem v případě klimatické nouze panuje napříč EU pozoruhodný konsensus. 

Proč vlastně naše politická reprezentace hodlá záměrně zaostávat v technologiích 21. století, vévodit v příštích 30 letech všem tabulkám s uhlíkovou stopou a umrtvovat pud sebezáchovy vlastních dětí? Odpověď zní: Nevíme. 

Máme jinou klimu

Nevíme ani o nikom, kdo by to věděl. Existuje řada vysvětlení, která můžeme rozdělit na banální, pragmatická, cynická a historická. Nejbanálnějším (a přitom pravdivým) vysvětlením je, že tradiční odpůrci uhlí (Bedřich Moldan, Ivan Dejmal, Martin Bursík či Petr Nečas) jsou mimo hru, zatímco tradiční zastánci těžby (Miloš Zeman, Josef Středula, KSČM) jsou naopak u kormidla. Veřejnou debatu po krátkém intermezzu v minulé dekádě diriguje opět fosilní sektor řízený dědici éry, která měřila pokrok tunami vytěžené zeminy.

Většinu závazku jsme splnili, což se nedá říci třeba o Německu. Vyřešila to za nás ovšem ekonomická transformace v první polovině 90. let.

"Pragmatický" postoj zaujímá řada expertů, kteří sledují rozhádanost globálních vůdců a rezignovaně hodnotí průmyslové dědictví republiky. „Česko se nepodílí na žádném technologickém průlomu. V jeho zájmu je čekat, než budou nové technologie cenově výhodné, a pak říci: OK, jdeme do toho. V opačném případě snižujeme konkurenceschopnost a zatěžujeme spotřebu domácností,“ shrnul to už před lety ekonom Miroslav Zámečník. Konkurenceschopnost a ochrana spotřebitele je mantra českých technokratů. 

"Cynický" postoj zastávají vládní strany, průmyslová komora a média v rukou oligarchů. „Česko své závazky vyplývající z Pařížské dohody plní lépe než ostatní. Evropa klimatický problém nevyřeší, omezovat se musí USA, Čína a Rusko, které vypouštějí většinu skleníkových plynů,“ pravil nedávno ministr životního prostředí a vicepremiér Richard Brabec. 

Bývalý manažer Unipetrolu, Spolany a Lovochemie má technicky vzato pravdu: Česko se v dohodě, kterou ratifikovalo jako poslední z členských zemí EU, zavázalo snížit emise CO2 do roku 2020 o 40 procent oproti roku 1990. Většinu závazku jsme splnili, což se nedá říci třeba o Německu. Vyřešila to za nás ovšem ekonomická transformace v první polovině 90. let, nemuseli jsme kvůli plnění emisních cílů skoro hnout prstem. A také jsme se v poslední dekádě při snižování emisí takřka nehnuli z místa.   

uhli mostecko 0161221970

Důl Bílina ještě není zcela vydolován. Byznys, který je výhodný pro soukromé společnosti, funguje navzdory globálním výzvám


Vedle premiéra a svého bývalého zaměstnavatele působí ovšem Brabec na konferencích, na nichž ohlašuje "konec doby uhelné", téměř jako člen Strany zelených. Andrej Babiš na červnovém summitu EU zaujal roli vesnického prosťáčka: „Jak můžeme 31 let dopředu vědět, co bude v roce 2050?“ Kvůli postoji Česka, Polska, Maďarska a Estonska se nepodařilo do závěru summitu prosadit nejdůležitější závazek, totiž že se EU stane uhlíkově neutrální (úhrn emisí je neutralizován úhrnem nově vysázených stromů či technologicky zlikvidovaného CO2) do roku 2050.

Naštěstí máme uhlí

Po návratu v České televizi premiér hovořil, jako by o karbonové neutralitě do té doby nikdy neslyšel. „Já si neumím představit, že v roce 2050 nebudou žádné emise. My máme úplně jinou klimu.“ V roce 2050 bude Andreji Babišovi 96 let, Viktoru Orbánovi 87. „Díky, kluci,“ vzkázali jim na Facebooku čeští Zelení.

Jak nazvat počínání obchodníka, jenž v Kocourkově otráví vzduch a chlubí se, že jeho produkt je nejlevnější? 

V rétorické disciplíně o největšího ropáka české kotliny ovšem vítězí Pavel Tykač, po Danielu Křetínském a Zdeňku Bakalovi nejznámější český uhlobaron: „Ani ve Vodňanech není vody dost,“ informovala nás loni internetová kampaň jeho Severní energetické. „Ani ve Větrném Jeníkově nefouká dost! Ani ve Slunečné nesvítí slunce dost! Naštěstí máme uhlí!“ 

Smyslem sdělení bylo informovat občany, že voda, vítr a slunce nepokryjí ani desetinu jejich spotřeby elektřiny a ještě stojí tisíce korun navíc. Technicky vzato má Tykač pravdu – jak ale nazvat počínání obchodníka, jenž v Kocourkově otráví vzduch a chlubí se, že jeho produkt je nejlevnější? 

Příkop širší než Bílina

Z historického pohledu je citové pouto k hornictví pochopitelné. Krušnohoří bylo po stovky let Silicon Valley vyspělého světa. Dodávalo mu nejcennější kovy, v 16. století razilo univerzální regionální "dolar" (stříbrný Joachimstaler), v 18. století učilo svět těžit uran. Letos v červenci to ocenilo také UNESCO, když na seznam chráněných památek zařadilo region Erzgebirge/Krušnohoří. Zlatá horečka pokračuje nálezem lithia, nejcennějšího kovu současnosti. 

Slavná historie je ale spíš dědictvím německých kolonizátorů. To, co se dnes snažíme úporně konzervovat, není dávná tradice, neboť povrchová těžba hnědého uhlí se v severočeské pánvi naplno rozjela až po roce 1948. Velkorypadlo v dole Bílina je pro své rozměry (53 metrů na výšku a 180 metrů na délku) sice vděčným objektem filmařů, více než cokoli jiného však ilustruje cílevědomost, s jakou plošně a systematicky likvidujeme ekosystém.

 

Protestují tak hlavně mladí obyvatelé velkých měst, jež zbytek země v souladu s toxickou rétorikou vládních stran a průmyslové lobby označuje za "zelené radikály".

Petr Pithart jako český premiér a Ivan Dejmal jako tehdejší ministr životního prostředí se na začátku 90. let sebevražednému úsilí pokusili dát jisté limity – avšak jen proto, aby byly jejich linie těžby z roku 1991 o čtvrtstoletí později prolomeny rozhodnutím vlády Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše. Následovaly protesty veřejnosti, avšak nikoli tak masové, jaké by se v civilizované a ekologicky uvědomělé zemi daly očekávat. 

Renesance uhlí se odehrává v té části vysídlených Sudet, jejíž proletariát dnes tvoří voličskou základnu vládních stran. Jak píše Bohumil Pečinka, zajímá jej hlavně okamžitá spotřeba a slyší na nabídku pár stovek pracovních míst navíc, které jim slibují odbory a levicové strany. Protestují tak hlavně mladí obyvatelé velkých měst, jež zbytek země v souladu s toxickou rétorikou vládních stran a průmyslové lobby označuje za "zelené radikály". Mezi technokraty a ekology dnes zeje příkop širší než Bílina. Může za to chaotická strategie minulých vlád, které šly především na ruku gigantu jménem ČEZ. 

ČEZ: Ostrov pokladů 

ČEZ je idiosynkratický útvar české kotliny. Přezdívá se mu "stát ve státě", redaktor Jaroslav Spurný z Respektu jej poeticky nazývá "ostrovem pokladů shromažďovaných bílými límečky". Všem polistopadovým vládám generoval tak štědré dividendové Vánoce (přes 10 miliard ročně), že každý rád přivíral oči nad vysokými dluhy expandujícího impéria. 

Firma se na svých webových stránkách určených pro svět dodnes chlubí tím, že těží přes polovinu hnědého uhlí v Česku (21,5 milionu tun) a pokryje tím 70 % svých palivových potřeb. Vtiskl české ekonomice dlouhodobý profil (vysoká produkce elektřiny ––> vysoký vývoz ––> vysoké emise). Ekologicky uvědomělejší kabinety v minulosti (kdo si dnes vzpomene, že v letech 2006 až 2009 byli součástí vlády také Zelení) umlčel elektrárenský kolos tím, že si na těžbu uhlí přilepil samolepku s logem "český národní zájem". 

„ČEZ by měl vlastnit paliva pro své uhelné elektrárny,“ argumentoval generální ředitel Martin Roman, jenž prosadil přestavbu dvou uhelných elektráren (Prunéřov I a Prunéřov II) a stavbu jedné zbrusu nové (Ledvice) za 100 miliard. Pořekadlo "co je dobré pro ČEZ, je dobré i pro Česko", přežilo finanční krizi a období po ní, kdy se západně od Krušných hor otočil vítr, rozhýbal tamní větrníky a přiměl firmy i domácnosti k úsporám. 

Solární Klondike

Obnovitelné zdroje měly zpočátku dobré jméno i mezi Čechy, státní podpora však velmi kolísala. Nadšení z malých hydroelektráren a lokálních zdrojů v polovině minulé dekády přerostlo v "solární Klondike" na přelomu desetiletí, který podpořil ČEZ skupováním fotovoltaických elektráren za vysoké ceny od anonymních akciovek. Následovala kocovina z vysoké státní podpory (13 Kč za kWh), která u veřejnosti vygenerovala všeobecnou alergii na slunce i vítr.

Větší vstřícnost by od Krušných hor, kde fouká zdaleka nejvydatněji, byla takovým malým "božím darem" pro celou republiku.

Zpočátku slibně se rozvíjející větrníky pomáhali před pár lety ironií osudu blokovat právě obyvatelé Krušných hor (Moldava, Svatý Šebestián), kteří se na nich rozhodli objevovat sílu občanské společnosti a podepisovali proti svištícím vrtulím petice. Toxickou náladu přiživily podivné čachry místních kmotrů, kteří za výstavbu větrníků mají inkasovat peníze. Psychóza z fotovoltaiky se tak rozšířila i na vítr a rozvoj slibného oboru energetiky se v Česku na řadu let zastavil. 

Podle expertů má vítr potenciál pokrýt až čtvrtinu roční spotřeby elektřiny v Česku. Pokud bychom přičetli další obnovitelné zdroje a odečetli vývoz elektřiny (loni činil asi pětinu z téměř 90 terawatthodin vyprodukované elektřiny), možná ani žádné uhelné elektrárny nepotřebujeme – snad jen jako zálohu pro zimní dny bez větru a bez slunce. Současné klima tomu přeje, politické klima však nikoli.

Větší vstřícnost by od Krušných hor, kde fouká zdaleka nejvydatněji, byla takovým malým "božím darem" pro celou republiku. Adaptace na železné věže však může trvat řadu let, jak si ověřili v sousedním Rakousku a Bavorsku. Pro báňské regiony jsou navíc tak trochu zlověstným symbolem. Evokují vztyčený ukazovák s nápisem "memento mori" – jedna éra vám končí a druhá ani nezačala. 

Pomsta za útlum

Útlum těžby a ocelářské výroby vždycky bolí. Británie si tím nejhorším prošla za vlády Margaret Thatcherové, kdy mnohatýdenní stávky odborářů ochromily celou zem. Propuštěným horníkům a hutníkům ze severní Anglie a Walesu tehdy nabízela dovolenou zdarma ČSSR, která krize využila k propagandistickým účelům. Jenže dnes řešíme podobný problém my, zatímco Británie už odstavila skoro všechny uhelné elektrárny a letos vyrobila více energie z obnovitelných zdrojů než z fosilních paliv. Přesto na někdejší bouřlivé časy svým způsobem pořád doplácí. 

Děti horníků a hutníků z Black Country nebo Lancashire dnes vyrůstají v čistší zemi než jejich rodiče, avšak zároveň jsou tamní obyvatelé přesvědčeni, že bez útlumu těžby a výroby by byl jejich život mnohem radostnější. Dobře to ilustruje popularita dokumentárního seriálu The Mighty Redcar, v němž se 400 obyvatel průmyslového města z Yorkshire svérázným způsobem vyrovnává s uzavřením zdejší železárny. Mimochodem se dozvídáme, že 66 procent z nich hlasovalo pro Brexit. Konec výroby prý zapříčinila levná ocel z Číny, kterou do Evropy pustily obchodní smlouvy uzavřené Bruselem.

uhli anglie 0117306008

Důl Bank Hall Colliery v hrabství Lancashire v roce 1955. I ten už je dnes nenávratně uzavřen


Odvykací kúru od uhlí přitom v Británii dokončil další konzervativní premiér David Cameron, a to zavedením vysoké uhlíkové daně, která zdražila fosilní paliva. Sociologické průzkumy po referendu ukázaly, že vyléčení "uhelní pacienti" se hlasováním pro Brexit svým "terapeutům" mstili za detox. Proč? Byl jim naordinován z Londýna. A to kosmopolity, kteří jeví větší starost o osud planety než o zavřené fabriky. A vítají v zemi imigranty z východní Evropy, kteří prý obsazují volné pracovní pozice, zakládají rodiny a zabírají místa ve školkách. 

Jako bumerang?

Jestli z toho plyne ponaučení, tak asi to, že přechod na bezuhlíkovou ekonomiku se může za 30 let vrátit jako bumerang. I kdyby severočeská hnědouhelná pánev mezitím zezelenala a změnila se v turistický ráj, mohou nám její vykořenění obyvatelé odhlasovat Czexit. Vždyť sousední Sasko za posledních 30 let přijalo neuvěřitelné sumy na restrukturalizaci a vypadá jako ze škatulky, přesto ve volbách volí fašizující Alternativu pro Německo (AfD). Historický resentiment zkrátka nelze vykoupit penězi.

Cílem vládní garnitury se zdá být to, aby se z těžby uhlí stal tzv. next manager’s problem, tedy problém příštího manažera.

Útlum do severních Čech navíc dorazí tak jako tak, vynutí si jej zlevňující zelené technologie, zdražující emisní povolenky a případná evropská uhlíková daň. Prolomení limitů proces zbrzdí maximálně o 700 milionů tun hnědého uhlí, při současné spotřebě to tedy dělá nějakých 15 let. Cílem vládní garnitury se zdá být to, aby se z těžby uhlí stal tzv. next manager’s problem, tedy problém příštího manažera. Přijme nejmenší možné závazky vůči EU, a pokud narazí na nesouhlas skalních voličů, hodí vinu na Brusel a jeho "zelené třeštění". 

Zaštítěna hesly o "ochraně spotřebitele" a "přijatelných cenách elektřiny" bude dále co nejdéle razit politiku, že zelené inovace se nesmí dotknout "konečného zákazníka" a "rozvoje průmyslu" (rozuměj strojírenství). Je to ukázkový případ tzv. zeleného paradoxu, jímž německý ekonom Hans-Werner Sinn popsal jev, kdy globální snaha o vytlačení fosilních paliv může akcelerovat snahu je o to dříve spálit.

Nezbývá tedy asi než "uhlit". Sloveso "vyuhlit", používané uhlobarony pro "těžbu až do vyčerpání zásob", by v nedokonavém tvaru mohlo mít ještě jeden význam. Mohlo by označovat činnost, kterou si sice všichni ošklivíme, ale zároveň si bez ní neumíme představit život. Ani ten po životě. 

Jak se staví instituce k dalšímu využití uhlí v energetice  

SEK 2015 – nejdůležitější státní dokument. Státní energetickou koncepci tvoří vláda na příští desítky let a vychází z ní plánování dalších institucí. Hlavním kritériem v ČR je "energetická bezpečnost", uhlí v něm hraje stále důležitou roli (plyn a jádro jsou totiž spojeny s dovozem, a tudíž závislostí na jiných zemích). Podle aktuální verze SEK z poloviny dekády má klesnout podíl uhlí v energetice do roku 2050 na jednotky procent – což přeloženo znamená, že ještě ve čtvrté dekádě budou tuzemské elektrárny (Prunéřov II, Tušimice II, Chvaletice) a teplárny (Veolia) spalovat kolem deseti milionů tun ročně (dnes je to 15 milionů). Aktualizace SEK po roce 2020 na tom sotva něco změní, protože po prolomení těžebních limitů má uhelná lobby v ČR opět silné slovo. 

Studie OTE ČR 2019 – strategická rozvaha. Státem vlastněný správce energetického trhu OTE ČR vypracova letos na jaře studii, jak bude vypadat energetika v roce 2050. Počítá s tím, že těžba černého uhlí (hlavně OKD ve Slezsku) skončí do roku 2030, podíl využití hnědého uhlí podle ní začne rapidně klesat po roce 2030, takže v tomto období zavřou elektrárny Tušimice II a Prunéřov II. Spolu s tím zřejmě také do roku 2040 skončí těžba v severočeské a sokolovské hnědouhelné pánvi, předpovídá OTE. Česko bude v té době kromě Polska, Balkánu a Španělska už 15 let jedinou zemí v Evropě, která bude ještě spalovat vlastní hnědé uhlí. 

Závěry Pačesovy komise 2008. Za vlády Mirka Topolánka probádala možné scénáře vývoje energetiky nejdůkladněji nezávislá energetická komise pod vedením Václava Pačese, tehdejšího předsedy Akademie věd ČR. Komise konstatovala, že potenciál energetických úspor (zateplování apod.) spolu s potenciálem čistých zdrojů energie (kolem 50 TWh) je dostatečný, aby v blízké budoucnosti nahradil spalování uhlí pro účely teplárenství a později i při výrobě elektřiny. Také Pačesova komise ovšem doporučila Topolánkově vládě počítat s tím, že energetika do poloviny století zcela využije (rozuměj) spálí domácí fosilní zdroje. Doporučila zachovat územní limity těžby v severních Čechách z roku 1991. Ty v roce 2015 na nátlak odborů částečně prolomila vláda ČSSD a ANO, přes počáteční neochotu premiéra Sobotky a ministra financí Babiše.

Postoj Hospodářské komory. Organizace zastupující české podnikatele dle slov jejího předsedy Vladimíra Dlouhého považuje za největší ekonomické riziko zelenou politiku EU. „Musíme se hlásit k environmentálním cílům, ale současně musíme říkat, že v této zemi máme uhlí a budeme ho ještě nějakou dobu využívat, i kdyby se v Bruselu na hlavu postavili. Když byla západní Evropa v nižší fázi vývoje, také si nebraly servítky,“ řekl týdeníku Euro prezident komory a exministr hospodářství Vladimír Dlouhý. 

Postoj Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Prolomením limitů v severních Čechách a spálením 750 milionů tun hnědého uhlí navíc vzniknou externí náklady na zdraví, lesy, zemědělství a klima ve výši 1,2 bilionu korun. 

Postoj Hnutí Duha. Největším rizikem při omezování spotřeby uhlí v Česku je plán ČEZu prodat elektrárnu Počerady Pavlu Tykačovi ze Severní energetické. SEK totiž s provozem Počerad ani Chvaletic, které Tykačovi rovněž patří, po roce 2030 už nepočítala. „Pavla Tykače ale samozřejmě žádná energetická koncepce nezajímá, není to zákon,“ říká Karel Polanecký z Duhy. Dalším důležitým činitelem podle něj je, že významný segment domácností (kolem půl milionu) o žádné úspory ani "kotlíkové dotace" nestojí, protože volí nejlevnější variantu. „Dokud budeme mít levné uhlí, nic moc se nezmění,“ říká skepticky

Související…

Proč jsme si tak jisti, že člověk ohřívá planetuJe létání luxus? Plánují se letecké emisní povolenky i příplatky pro ty, co létají častoJak zachránit planetu? Super rostlina umí udržet CO2 v zemi

foto: Shutterstock a Profimedia

Tipy redakce

S Věrou Jourovou o tom, zda pravda a láska nakonec zvítězí i na internetu

S Věrou Jourovou o tom, zda pravda a láska nakonec zvítězí i na internetu

Také druhý ročník konference Dítě v síti zaštítila a nakonec také i navštívila...

Jak hvězdě Her o trůny sociální média pomohla k depresi

Jak hvězdě Her o trůny sociální média pomohla k depresi

Začalo to poměrně nevinně. Příjemné povídání dvou příjemných lidí. Situace se...

Je to nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Je to nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Aby nějaký astronom objevil novou planetu v naší sluneční soustavě, to je věc...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.