fbpx

Klima se chová jako bestie, která reaguje na každé šťouchnutí. Češi se jeho nálad začínají bát a vyhlašují stav nouze, ale nechtějí si připlatit za ekologická řešení

Zveřejněno: 7. 8. 2019

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze, jak ji (a nejen ji, ale celou sněmovnu) o to žádali studenti demonstrující na Malostranském náměstí. Patří k dobrému bontonu českého (nejen) novináře, aby se takovému pokusu náležitě vysmál. Takže Praha 8 vzápětí vyzvala své občany, aby zrušili plánované cesty do Prahy 7 a nabídla sousedům ze "sedmičky", že přijme jejich klimatické uprchlíky. Starosta Prahy 7 Jan Čižinský poděkoval za propagaci a slíbil, že se pokusí stav nouze prosadit také na úrovni celého města. Konec zpráv z Kocourkova a teď k věci.

Takže co je to klimatická nouze? A co znamená spojení "klimatický uprchlík"? Opravdoví "klimatičtí uprchlíci", tedy lidé prchající před mořem, které si odnáší jejich domy zděděné po předcích, si ve skutečnosti právě v tuto chvíli balí na pobřeží americké Lousiany. Mexický záliv si tam v posledních letech ukrajuje z pevniny každou hodinu plochu o velikosti fotbalového hřiště. „Ono se řekne necelý stupeň. Teď víme, co jeden stupeň znamená,“ řekl k tomu Peter Stott z Univerzity v Exeteru.

Zatímco celá planeta se ohřála za 150 let o 0,85 až 0,90 stupně, Praha 1 nebo Praha 7 zaznamenaly vzestup teploty o 1,6 stupně.

Praha si na šumění moře ještě počká, prozatím se pyšní titulem "tepelný ostrov", což značí enklávu horka v chladnějším okolí. Zatímco celá planeta se ohřála za 150 let o 0,85 až 0,90 stupně, Praha 1 nebo Praha 7 zaznamenaly vzestup teploty o 1,6 stupně – a to nikoli od předindustriálních dob, nýbrž od roku 1970. Své klimatické uprchlíky má Praha též, byť zatím jen dobrovolné – starší lidé se v létě před vlny veder stěhují na venkov. Co je to tedy stav klimatické nouze a má vůbec smysl jej vyhlašovat?

Symbolické gesto?

Výraz "Climate Emergency" má původ v Austrálii a do roku 2018 "stav nouze" (německy Klimanotstand) vyhlásilo přes tisíc obcí a měst po světě, několik kantonů ve Švýcarsku a dva celé státy – Irsko a Británie. Znamená asi tolik: Klimatické změny hrozí do poloviny století způsobit nevratné změny, naše dosavadní opatření proti nim nejsou dostatečná a jiný název než "nouze" nás k větší aktivitě nepobízí. Když se státní orgány nedokážou rozhoupat, je třeba učinit alespoň symbolické gesto a začít u sebe a na nejnižší úrovni obce.

Většina rezolucí o klimatické nouzi zůstává v obecné rovině. Zastupitelstva se většinou jen zaváží, že budou při výběrových řízeních přihlížet na ekologickou udržitelnost projektů.

Zastupitelstvo se vyhlášením zároveň zavazuje, že v nejbližší době přijme konkrétní opatření, která odpovídají jeho kompetencím. Praha 7 zatím mluví hlavně o stromech, zákazu plastů na jedno použití, elektromobilech a zelených střechách novostaveb. Jinde ve světě přišli i s originálnějšími nápady:

  • postavit nové a přestavět staré budovy na "uhlíkově neutrální" (energeticky nenáročné: Konstanz)
  • slíbit, že do roku 2030 budou občané dvě třetiny cest po městě obstarávat "aktivním pohybem" (chůze, na kole, bruslích či skateboardu: Vancouver)
  • poskytnout městskou hromadnou dopravu zdarma (už pět let platí v Tallinnu, od roku 2020 v celém Lucembursku)

Je ovšem pravda, že naprostá většina rezolucí o klimatické nouzi zůstává v obecné rovině. Zastupitelstva se většinou zavážou, že budou při výběrových řízeních přihlížet na ekologickou udržitelnost projektů. Pak jim zbývá ještě několik možností, jak se k omezení emisí skleníkových plynů postavit čelem ještě předtím, než je začne účinně snižovat vláda. Na několik kroků, které můžou obce začít dělat hned, poukázal pražský květnový pochod rodičů za klima a budoucnost dětí:

  • v ideálním případě začnou stavět vlastní zdroje elektřiny (malé elektrárny) pro vlastní občany
  • budou instalovat solární panely na střechy veřejných budov
  • zastupitelský úřad přejde na zelený tarif (příjmy jsou přeposílány dodavatelům z obnovitelných zdrojů)
  • přejdou k bankám a pojišťovnám, které nefinancují fosilní průmysl

Češi si nevěří

Česko se podle výzkumu Masarykovy univerzity v Brně vyznačuje několika specifiky, která podobné aktivity tlumí. Změnou klimatu jsou znepokojeni podobně jako jejich sousedé, avšak za prioritní problém považují sucho, emise skleníkových plynů je moc nevzrušují. „Češi mají velmi rádi přírodu, sympatizují s její ochranou, mají k ní silný romantický až platonický vztah. Současně jsou však plni skepse, že by na neutěšeném stavu mohli sami něco výrazně změnit,“ říká spoluautor výzkumu a sociální psycholog Jan Krajhanzl. Co tedy z výzkumu vyplývá?

  • Češi očekávají aktivitu hlavně ze strany státu. Především si přejí změnu zemědělského a lesnického hospodaření, žádají vyšší zadržování vody v krajině
  • Projevuje se u nich ve vyšší míře efekt "rozptylování odpovědnosti". Pokud stejný problém řeší miliony lidí, ochota přijímat vlastní odpovědnost je poměrně nízká. Přijímají ji vesměs pouze aktivisté, kteří se v problematice delší dobu angažují
  • Výraz "aktivista" má v češtině hanlivý význam. Pro leckoho je téměř synonymem slova "ekoterorista" 
  • Češi obecně příliš nevěří sami sobě. O to větší projevují důvěru, že palčivý problém budou řešit ministerstva životního prostředí a zemědělství, státní Lesy ČR a povodí řek 
  • Češi jsou vesměs připraveni třídit odpad a šetřit doma vodou. Vyslovují se pro omezení velkokapacitní výroby energie a potravin, avšak podpora pro změny rychle klesá po informaci, že by se to mohlo projevit na jejich peněženkách. Nejsou ochotni připlácet za environmentálně šetrné výrobky a řešení

„Dlouhodobě znejistit českou veřejnost o podílu člověka na klimatických změnách se před deseti lety povedlo exprezidentu Václavu Klausovi,“ říká Petr Vidomus, sociolog a autor knihy Oteplí se a bude líp. Podle Eurobarometru je oteplování problém číslo 1 jen pro šest procent Čechů (v Německu 14 %, v Nizozemsku 27 % a ve Švédsku 38 %). Většina spoluobčanů se nejvíc obává imaginárních teroristů. Palčivé sucho a globální oteplování vnímají jako oddělený problém, snižování emisí podle nich závisí hlavně na "největších znečišťovatelích kdesi v zámoří" (přitom ČR se při přepočtu emisí na jednoho obyvatele řadí mezi největší znečišťovatele světa). 

Následující soubor odpovědí by proto měl odpovědět na základní otázky, které si každý laik klade:

1. Jak si vědci mohou být tak jisti?

Přímou souvislost mezi množstvím skleníkových plynů v atmosféře a rychlostí oteplování a s tím související extrémní výkyvy počasí zmiňuje dlouhodobě 97 procent všech aktivně publikujících klimatologů na celém světě. Ve skutečnosti panuje ve vědecké obci zřídkakdy tak obrovská shoda. V posledních letech se už dokonce nemluví o "podílu" člověka na oteplování, ale přímo o vyvolání tohoto jevu lidskou činností – bez skleníkových plynů by se klima celkem jistě ochlazovalo, neboť další jevy ovlivňující globální počasí jsou neobyčejně mírné:

  • v posledních letech zaznamenáváme nejnižší sluneční aktivitu za sto let (NASA, 2009)
  • sopečná aktivita, která vypouštěním síry a dalších částic klima ochlazuje, byla v posledních dekádách naopak vysoká
  • dlouhodobým trendem ve změnách oběžné dráhy Země, které stojí za střídáním glaciálů a interglaciálů, bylo do průmyslové revoluce spíše ochlazování
  • kdyby bylo příčinou oteplení něco jiného než skleníkový efekt, chovaly by se troposféra a stratosféra jinak (např. při vyšší sluneční aktivitě by se kromě troposféry ohřívala i stratosféra)

Potíž je samozřejmě v tom, že věda je příliš složitá, a popírání jejích závěrů naopak velmi jednoduché. Lidé většinou nemají problém přijmout závěry komplexních výpočtů, aniž by jim porozuměli. Tedy až na výjimky, kdy se kvůli těmto nesrozumitelným závěrům mají něčeho zříci nebo sáhnout do vlastní peněženky.

2. Co je skleníkový efekt? 

Fenomén byl popsán již v 19. století, kdy se odraz slunečního záření od vrchních vrstev v atmosféře jevil fyzikům jako skleník. Ve skutečnosti ani tak moc jako skleník, který hlavně zadržuje proudění vzduchu, nefunguje. Funguje tak, že asi třetinu energie od Slunce zemský povrch a oblačnost odrazí, dvě třetiny pohltí oceány a půda. Část tepla se ve formě infračerveného záření vrací zpět do atmosféry, kde ji zachytí skleníkové plyny (vodní páry, CO2, CH4 – metan a CFC – chlor-fluorované uhlovodíky) a vyzařují dále vzhůru do stran i zpět k Zemi.

Vodní pára je nejrozšířenějším skleníkovým plynem.

Klimatologové vrstvu skleníkových plynů často popisují jako "deku" či "strop". Bez energetického ping-pongu, který vyvolá, by kolem rovníku Země panovaly teploty okolo mínus 10 stupňů a život by vůbec nevznikl. Hromadění CO2 (od 19. století vzrostl jeho objem skoro o polovinu) tento jev však zesiluje.

3. Jak funguje oteplování?

Klimatická změna je kaskádou mnoha jevů, jimž se někdy říká "feedbacks" (zpětné vazby). Špatně se měří i vysvětlují, čímž jsou pro laickou veřejnost nesrozumitelné. V základu platí, že teplo je akumulováno z více než 90 procent v oceánech (půda ho zadrží jen kolem dvou procent), ty se více odpařují a tvoří mraky, které dále zadržují teplo – vodní pára je nejrozšířenějším skleníkovým plynem. Oceány rovněž pohltily obrovské množství námi vyprodukovaného CO2 (na jehož úkor umírají korály), jejich absorbční kapacita však rychle klesá. Tání ledovců snižuje odraz energie do vesmíru, roztátá voda tvoří temné masy, které jako asfalt v létě absorbují více tepla a dále přispívají k tání ledovcového štítu.

Kdyby byla na první pohled zřetelná souvislost mezi šlapáním na plyn a havárií, lidstvo by se zřejmě vzpamatovalo a šláplo na brzdu.

Odlesňování (deforestrace) naopak odraz světla zvyšuje (také oxid siřičitý a další částice zvyšují reflexívnost atmosféry), tento nepatrný benefit je však těžce vykoupen – nižším pohlcováním CO2 z atmosféry do stromů a rychlejším odpařováním spodní vody. Teplé oceány a mraky jsou jako zesilovač, tání ledu jako zpětná vazba – klimatická změna se chová jako porouchaný aparát při zvukové zkoušce před koncertem. Klimatolog Wallace Broeker jako klíčovou vlastnost klimatu vypíchl jeho nestálost. „Paleoklimatické doklady na nás křičí, že klima se vůbec nechová stabilizačně, naopak je to popudlivá bestie, která reaguje přehnaně i na sebemenší šťouchnutí.“

4. Je oteplování urgentní problém?

Spojení klimatická změna je jako problém často doprovázena přívlastkem "urgentní", ale není to přesný výraz. Kdyby byla na první pohled zřetelná souvislost mezi šlapáním na plyn a havárií (vymírání druhů, vylidňování pobřeží), lidstvo by se zřejmě vzpamatovalo a šláplo na brzdu, podobně jako když v hrůze před ultrafialovým zářením v 80. letech prudce omezilo emise CFC, načež ozonová vrstva se někdy v polovině minulé dekády začala stabilizovat. Přiléhavější by však byl výraz "kolosální problém".

Při scénáři "jedeme dál, jako by se nic nedělo" můžeme prý čekat oteplení do konce století o 7 a více stupňů.

V tomto případě totiž neřídíme osobní vůz, nýbrž kamion, a nešlapeme na brzdu, nýbrž jen povolujeme tlak na plynový pedál, který i tak roste a ještě nějakou dobu poroste. Oxid uhličitý zůstane v ovzduší nejméně dalších tisíc let a způsobí oteplení tak jako tak. V nejlepším případě vyšlápneme plyn těsně předtím, než kamion nenávratně smete zahrádky prvních domků v globální vsi. V řeči klimatologů se tomu říká "tipping points" – čili body návratu.

5. Jaká bude teplota v roce 2100? 

To je klíčová otázka. Nejčastěji bývá kvantifikována tak, že při maximálním snižování emisí (koncentrace CO2 stoupne ze současných 410 ppm na cca 450 ppm) bude o 2 stupně Celsia vyšší než před rokem 1900 (dnes je vyšší o 0,9 stupně). Při scénáři "jedeme dál, jako by se nic nedělo" překročí koncentrace do konce století 600 ppm a můžeme prý čekat oteplení o 7 a více stupňů. Body "bez návratu" jsou v tomto století následující – kolaps Západoantarktického příkrovu, ztráta ledového příkrovu nad Grónskem, kolaps Východoantarktického příkrovu.

Za nejpravděpodobnější scénář se nyní považuje oteplení o tři stupně, které rozpustí i grónský led.

Antarktida, kde je deponováno přes 90 procent ledu planety, nyní ztrácí led rychlostí 160 krychlových kilometrů ročně (na jižním pólu se oteplilo jen o půl stupně), Grónsko ztrácí 375 krychlových kilometrů (už na něm roztály 4 tisíce kilometrů čtverečních). Klimatologové fixují od počátku pozornost na údaj 2 stupně (tedy od 19. století do roku 2100), v takovém případě se grónský led (sám o sobě by zvedl hladinu oceánů asi o sedm metrů) dá ještě zachránit. Kolaps Západoantarktického příkrovu je podle převažujícího mínění už neodvratitelný. Za nejpravděpodobnější scénář se nyní považuje oteplení o tři stupně, které rozpustí i grónský led.

6. Nelze si jednoduše zvyknout?

To je recept britských popíračů, z nichž nejslavnější je exministr financí Nigel Lawson: „Oteplení přinese mnoho dobrého. Ubude například smrtí z podchlazení.“ Odborníci nepopírají, že má pravdu – z pohledu Británie. Toho, co by přispělo k rychlé zkáze zbytku planety (totiž roztání permafrostu v Arktidě a následném uvolnění obrovských zásob zmrzlého metanu do atmosféry), si mohou třeba Britové, Skandinávci nebo Kanaďané docela užívat. Zvýší se jim úroda i druhová pestrost živočichů a ryb, užijí si delší léto.

Jižní kouty planety se ponoří do pekla bídy a válek, které k hranicím Evropy vyženou rekordní masy imigrantů.

Češi mohou čekat v dnešních úrodných oblastech polopoušť a boj o vodu, přesto přežijí zúrodněním dosud nezemědělských oblastí a mohou se na změny klimatu adaptovat (možná i proto je příliš neznepokojují). Nejprve zmizí krátké přeháňky a vystřídají je dlouhá období sucha a srážek, vytratí se hmyz a uschnou smrkové lesy, přijdou stále teplejší zimy, budou se dále smazávat rozdíly mezi ročními obdobími a extrémní horka v létě se stanou normou. Jižní kouty planety se ovšem ponoří do pekla bídy a válek, které k hranicím Evropy vyženou rekordní masy imigrantů, takže se bude neustále řešit nějaké bezpečnostní riziko.

7. Co je uhlíková daň?

Hlavní trumf v rukávu makroekonomů v boji proti klimatickým změnám po zhroucení trhu s emisními povolenkami následkem finanční krize. Zatímco povolenka stojí v současnosti pouhých 27 eur, například švýcarské firmy platí za každou tunu vyprodukovaného CO2 skoro stovku a Švédi více než 130 eur. Obě země dnes produkují okolo šesti tun oxidu uhličitého na obyvatele, tedy polovinu toho, co Češi. Skrze uhlíkovou daň vytlačil uhelné elektrárny ze země britský premiér David Cameron – po zavedení daně 18 liber za tunu CO2 v roce 2015 se rázem staly ztrátovým byznysem, provoz končí jedna za druhou a poslední má zavřít v roce 2025.

Aby měla karbonová daň výrazný dopad na globální emise, budou ji muset zavést pokud možno všechny země najednou. 

Uhlíková daň dokáže na rozdíl od emisních povolenek a subvencování obnovitelných zdrojů jako jediný standardní ekonomický nástroj potrestat největší znečišťovatele. Vychází nakonec z filozofie, že laciná elektřina (stejně jako levné maso) neodráží skutečnou cenu produktu a že CO2 v ovzduší není pouhá "externalita" – nedobrovolný náklad hrazený těmi, kteří nemají z podnikání žádný zisk, případně budoucími generacemi. Aby však měla karbonová daň výrazný dopad na globální emise, budou ji muset zavést pokud možno všechny země najednou.

8. Jak se ještě bránit?

Nyní máme též k dispozici technologii, které se říká stromy. Deforestrace se v posledních dekádách na růstu koncentrace oxidu uhličitého podílela téměř z jedné pětiny, opětným zalesněním si ten efekt planeta může částečně vzít zpět. Další možností jsou masívní investice do výzkumu. „Věda v posledních 30 letech zásadně transformovala telekomunikace. Podobnou revoluci nyní potřebujeme v energetice,“ napsal komentátor Financial Times Nick Butler v dopise Gretě Thunbergové, v níž jí poděkoval za kampaň Fridays for Future („zahanbila jste mou generaci“) a vyzval ji, ať nyní bojuje za zřízení fondu ve výši 10 miliard eur na podporu výzkumu.

Strategie – nehledět až tolik do roku 2100, ale spíše do roku 2050 – nyní získává stále více stoupenců.

Energetický výzkum je v porovnání s lékařským podfinancován (v USA je to 6 miliard versus 30 miliard ročně). Např. Bill Gates vkládá největší naděje i peníze do výzkumu nových typů jaderných reaktorů a také umělé fotosyntézy, která se snaží napodobit tu rostlinnou a mění pomocí slunečního záření vodu a CO2 na karbohydráty a kyslík. Další možností je přestat fixovat pozornost na oxid uhličitý a soustředit se spíše na metan, černý uhlík (saze – např. ze starých dieselových motorů) a fluorované skleníkové plyny (HFC), jejichž životnost v atmosféře je podstatně kratší, oteplovací potenciál podstatně vyšší a rychlé odstranění by přineslo okamžité výsledky: ochlazení až o 0,6 stupňů do roku 2050. Tato strategie – nehledět až tolik do roku 2100, ale spíše do roku 2050 – nyní získává stále více stoupenců. Není totiž vyloučeno ani to, že se objeví nějaký dosud netušený způsob, jak CO2 v budoucnu likvidovat.

9. Zastaví oteplování technologie?

Existuje obor zvaný geoinženýrství. Jde o poměrně malou, špatně financovanou skupinu trochu posedlých jedinců, kteří se snaží vymyslet patent, jenž by problém smetl ze stolu jednou provždy. Ostatní vědci na ně koukají skrz prsty, ale to se možná brzy změní, protože některé jejich objevy jsou pozoruhodné. Jeden se již testuje – jmenuje se "direct air capture", přezdívá se mu "lapač uhlíku" a jde o filtrovací jednotku rozměrnou jako činžák. Pohlcuje CO2, rozpouští jej ve vodě a pod vysokým tlakem pumpuje do hloubky dvou kilometrů v zemi, kde je ukládán a stává se z něj čedič (škvárovitá hmota posetá bílými skvrnami, což je zkamenělý CO2). Kanadská firma Carbon Engineering to zatím umí v ceně 100 dolarů za tunu CO2, "polapení" ročních emisí planety by tedy při současných cenách vyšlo na 4 biliony dolarů (jeden roční rozpočet USA), ovšem takových činžáků by bylo potřeba postavit miliony.

 Exxon a další koncerny podle všeho pochopily, že se povede spor o emise CO2, již počátkem 80. let a byly na to dobře připraveny.

Je tu ještě jedno zajímavé řešení. K neutralizaci skleníkového efektu by ve skutečnosti stačilo "zachytit" necelá dvě procenta slunečního záření dopadajícího na Zemi a nechat ho, ať se jednoduše odrazí zpět. Dokonce tu i známe postup – dělá to kdejaká zaoceánská loď. Při křižování moří vytváří z vodní tříště mlhu, která se za vhodných podmínek spojí s mrakem zvaným stratocumulus. Takové aerosoly by šlo produkovat i uměle, podobně by šlo docela levně rozstřikovat do troposféry síru – na odraz dvou procent paprsků by ji nebylo potřeba velké množství.

Rizika technického řešení jsou ovšem nemalá. Skleníkový efekt by za prvé pracoval nadále, jen by se v něm točilo menší množství energie, emise by dále prudce narůstaly, což by asi vedlo k úbytku srážek. A za druhé: Schopnost světa operovat s takovým systémem nemusí být trvalá, větší konflikt jej může lehce vyřadit z činnosti. Přibývalo by konfliktů kvůli suchu a nakonec by se mohl rozhořet velký konflikt jen kvůli tomu, zda pokračovat v tomto řešení. Není ovšem od věci mít jej v záloze jako krajní prostředek.

10. Kdo jsou klimatičtí popírači?

Alternativní výraz pro mnohem rozšířenější termín "klimatický skeptik" (klimatoskeptik, klimaskeptik), který však experti nemají rádi. Argumentují, že každý vědec je skeptik a popírání antropogenetické změny klimatu už dnes nemá s vědeckou skepsí co do činění. Popírači se objevili již v 90. letech po prvních klimatických konferencích a subvencováni z grantů miliardářů (Kochové, Scaifeové) či tajně přímo z fondů ropných gigantů plnili jejich zadání "šířit mezi veřejností zmatek". Exxon a další koncerny podle všeho pochopily, že se povede spor o emise CO2, již počátkem 80. let a byly na to dobře připraveny.

Poslední výzkumy naznačují, že užití alternativního slovního spojení "klimatická krize" dělá s lidským mozkem doslova divy.

Dokonce i výraz "klimatická změna" je podle některých zpráv výsledkem úspěšné strategie amerických republikánů z počátku tisíciletí, kteří termín nasadili proti konkurenčnímu výrazu "globální oteplování" a doporučili tehdejší administrativě George Bushe užívat jej pouze v sousedství slov jako "technologie" nebo "inovace". Poslední výzkumy naznačují, že užití alternativního slovního spojení "klimatická krize" dělá s lidským mozkem doslova divy. Adresáti bez ohledu na politické přesvědčení náhle chápou, že čas utíká a nelze pouze čekat, s jakými technologickými novinkami a inovacemi přijdou politici a výzkumná pracoviště.

Související…

Ušetříme až popelnici měsíčně, chlubí se podniky zapojené do projektu Cirkulární kavárnyO klimatických změnách se ví od 80. let. Svět se dal do boje, převládli skepticiJak se vám dýchá? Mapa ukazuje úroveň znečištění ovzduší v metropolích

foto: Profimedia, zdroj: Eurobarometr

Tipy redakce

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.