Dědek kořenář Břetislav Nový: O stárnutí

Hrnul jsem do starců svůj relativně mladistvý elán a oživoval jejich pohled na svět, přitom stále sledoval toky bioenergií mezi nimi a mnou a hledal podstatu jejich problémů. Snažil jsem se o uchopení onoho neviditelného čehosi podstatného a po hodině mluvení, kdy z posluchačů opadl veškerý ostych a společný mozkový výkon dosáhl maxima, jsem uviděl v plné nahotě jednoduchost problému.

Mít pro co žít

Nejsou to choroby, ty máme občas každý. Není to nemohoucnost, protože i to se občas stává a přejde. Není to slabost, protože i s tou se musíme občas potýkat, a většinou nám nezbývá než vítězit. Je to nucená pasivita a netvoření, ztráta budoucnosti, ztráta těšení se na cokoliv, protože v člověku už není opodstatněná či reálná naděje, že se očekávaného dožije. Ztráta naděje a těšení se na něco vede ke ztrátě radosti a ztráta radosti vede ke ztrátě energie pro oživování své hmoty a vlastní tvořivé péče o ni. A to vás odstavuje z fronty života do fronty čekání na smrt.

Bakterie, plísně, rostliny, zvířata a primitivové to mají jednoduché, protože jim stačí, že jsou zrovna teď. Člověk je neskromný a toto mu nestačí.

Nezapomeňte, že vaše tělo je vaše jediné okno do světa a existence. Bez něj pro vás není nic. Ono neopakovatelné tělo je chrámem vašeho kontaktu s Bohem, bytím i světem. To tělo ale musí být funkční a schopné oživovat alespoň nejbližší okolní hmotu a musí být naděje na oživovací pokračování, které je základem tvořivých myšlenek a očekávání, těšení se a radování, protože toliko naděje na tvořivou aktivitu přinášející radost je smyslem života člověka.

Bakterie, plísně, rostliny, zvířata a primitivové to mají jednoduché, protože jim stačí, že jsou zrovna teď. Člověk je neskromný a toto mu nestačí. Nezbytně potřebuje perspektivu bytí, emocí, tužeb, přání, záměrů, plánů, tvořivosti, těšení se a radosti, kontinuity, a proto si utvořil bohy, aby mu to usnadnili a v případě smrti nějak pojistili, že to vše nebylo zbytečné.

Je těžké udržet krok s dobou

Postupné omezení výkonu mozku intoxikací vlastními metabolity v oběhu (JONem = jaterní odpad nezdetoxikovaný) a zvláště v něm samém (což akceleruje brzkou únavu při jeho použití), nedostatkem kyslíku a nedostatečným tréninkem vede k nechuti jeho používání a k jednoduchosti v hledání řešení životních situací a k omezení schopnosti či chuti vkládat energii do učení se novinek.

Tak stařec zabředává do pasti svých věkem stále více zjednodušovaných stereotypů, které dále rozvíjejí samouspokojující autonomii jeho mikrosvěta a vzdalování se realitě. Starý člověk se náhle ocitá na stále se zmenšujícím ostrově bytí, obklopen pustým oceánem šumu technického neznáma, který opouštějí jeho bližní, a kam v obavách jen nerad kohokoliv vpouští, ale zároveň truchlí samotou.

Zmenší-li se jeho ostrov na 2x4 metry, vejde se do domova důchodců. Je-li ale jeho stávající ostrov výrazně větší a vy ho takto náhle zmenšíte, jako když starému stromu ořežete kořenový bal, zemře během kvartálu prudkým neadaptovatelným zbujením pocitu osamění a ztrátou naděje na radost. Jakoukoliv. Jeho životní perspektivy, záměry, tužby, úmysly, přání, cíle, myšlenky, těšení se a tím i aktivity a bioenergie vyšumí.

Lidé se vědomí svého stárnutí pasivně brání tím, že dělají, že se jich netýká. Bojí se to vědět a strkají hlavu do písku v domnění, že je stárnutí mine. Je to strachem z neznámého a z bezmoci, což je nejdestruktivnější věc na světě, a má na svědomí výrazné zkrácení života většiny lidí v kulturních oblastech až o desítky let.

Člověk se změní v pozorovatele žití a bytí bez emocí, a když přežívá, tak jen proto, že to je obvyklé – ne proto, že by to on sám nějak významně, účinně či aktivně chtěl, ale jen podle přání a schopnosti údržby jeho pečovatelů. Stává se tak živým opečovávajícím pomníkem (často trucujícím v zajetí obnovujících se schémat z jeho mládí).

Účinnější je předvídat než se jen bát

Lidé se vědomí svého stárnutí pasivně brání tím, že dělají, že se jich netýká. Bojí se to vědět a strkají hlavu do písku v domnění, že je stárnutí mine. Je to strachem z neznámého a z bezmoci, což je nejdestruktivnější věc na světě, a má na svědomí výrazné zkrácení života většiny lidí v kulturních oblastech až o desítky let. Strach je zaplašován přepestrou nabídkou užívání si požitků života na dluh budoucnosti v duchu reklam vymývajících naše mozky od zbytků rozumu působením na naše pudy a stereotypy.

O stárnutí a prevenci stařeckých degeneračních změn by se mělo učit již na základní škole, která nám má dát základy do života, jehož je stáří sice oddělitelná, ale obvyklá součást. Jak bojovat proti stáří se tam ale neučí, nanejvýš se prakticky probírá, jak prodloužit mládí. Ve skutečnosti je to ale trapná hra na zamaskování stařeckých degeneračních změn, nebo nedej Bože, na povrchu organismu.

Pilně organismus zanášíme svými zplodinami, metabolity v důsledku nedostatku pohybu, dostatku chemické stravy, stresu, adrenalinu a hlavně přidušení. Neodolná imunita a opotřebení zanášením buněčného prostoru JONem se podílí na zrychlení telomerických buněčných hodin na DNA předčasnou potřebou obnovy zničených buněk. Možnosti obnovy jsou ale omezené délkou telomer jen na určitý počet dělení, tak si zbytečně neničte buňky, nebo vám budou brzo chybět! Proto se symetricky opotřebení starci zmenšují pravidelně s minimálním životním omezením. Lokálně nesymetrickým příliš exponované a opotřebené tkáně odcházejí a dále chybí – například chrupavky kloubů, játra, spodek, slinivky kus či mozku... a podobně.

Často rozhoduje okolí

Příchod stáří je doprovázen ztrátou iluzí o tom, co by člověk mohl a chtěl. Mnohdy i ztrátou představ o partnerovi, pokud se v něm nenaučil včas vidět bytost pro život, o dětech odešlých v dál za svou realitou, ztrátou zdraví i zájmu společnosti. Upracován, uléčen, ustrašen, umámen a ubaven bez naděje v cokoliv potěšitelného zkracuje tužby, plány, záměry a člověku se vytrácejí impulzy k radosti, rozplývá se tělo oživující bioenergie a s ní i lpění na životě.

Člověk po vlně nadměrného sebevědomí a pocitu nenahraditelnosti v položivotí je společností i sebou samým postupně obecně podhodnocován a odchodem do důchodu transformován na zbytného, nepotřebného. Sám jsem zažil zestárnutí na první pohled zachovalých padesátníků, plných chuti do života, na nežádané důchodové starce během deseti minut, protože mi můj nadřízený v národním podniku nedovolil je přes veškerý výkon, schopnosti a znalosti po dosažení tehdy šedesáti let – důchodového věku – dále zaměstnat pod vlivem tehdejšího hesla Mládí vpřed!

Jak z toho ven?

Hrajte si hru na radost a důstojnost, hru na úsměvy a dobré skutky, hru na empatii a vděčnost, hru na lásku, moudrost a na vděk za všechno, čeho se vám od života dostalo a dostává. Hrajte si hru na tady a teď... Kdo chce, hledá jak, kdo nechce, hledá proč...