V Česku začínáme brát věci jako vážné, až když se o nich objeví vtipy. Viděl jsem na sítích obrázek mladého muže, který se polévá obsahem kanystru nafty či benzínu, s textem: Když jdeš na první rande a chceš vonět něčím drahým. Přesouváme se do ostřejší fáze debaty čím, jak, proč a za co topit, svítit, jezdit. Lidem začínají chodit dražší složenky, jednoduše řečeno, energie stojí víc. Milovníci temnějších předpovědí navíc říkají: A nebude.
Viceprezident Svazu obchodu a průmyslu Radek Špicar napsal na svém Twitteru, že je potřeba přejít z „Green deal“ na „Real deal“. Na prvním místě uvádí nutnost přijmout jádro jako čistý zdroj energie.
Budoucnost jádra?
Jaderná energie, zdánlivě vyhnaná německým zeleným válcem z evropské diskuse, se vrátila. Ne díky Čechům, ale díky Francouzům. My samozřejmě doma hartusíme a zpoza plotu svých zahrádek pěstičkami k Bruselu hrozíme, ale pak si při párku a pivku zkontrolujeme, zda nám přišly evropské dotace. Francouzský vliv je jiná liga a navíc se tam blíží prezidentské volby, kde to vypadá, že nebude čas na snění a iluze, a minimálně současný prezident hovoří o jádru jako o jednom z hlavních pilířů francouzské budoucnosti.
Brusel samozřejmě nejsou žádní Habsburkové. Jiná věc ovšem je, jestli si někdo u nás položil otázku, k čemu jsme vlastně ostatním partnerům v Evropské unii užiteční.
V divadle Járy Cimrmana si stěžovali, že nemáme sochu českého génia, který „Habsburkům nikdy s ničím nepomohl“. Sochu jezdeckou (znalci vědí proč) chtěli umístit na Malostranském náměstí, kde stávala socha maršála Radeckého, „tohoto pomahače Habsburků“. Což bylo právě v protikladu s mistrem a to jeho nepomáhání bylo dáváno za přednost. Celé je to samozřejmě ironie, ale jako i v mnoha jiných jejich textech i zde Cimrmanové „nastavují zrcadlo“, abych použil jinou českou klasickou hlášku.
Co vlastně nabízíme
Brusel samozřejmě nejsou žádní Habsburkové. Jiná věc ovšem je, jestli si někdo u nás položil otázku, k čemu jsme vlastně ostatním partnerům v Evropské unii užiteční. Nějaké to odbytiště zboží, nějaká ta poměrně zručná a levnější pracovní síla, dříve veselé eurovíkendy v Praze. To je ale pasivní užitečnost stylu „mouchy, snězte si mě“. Proč to ale nejsme ochotni otočit? Proč nemáme chuť a odvahu být první mezi rovnými v nápadech a myšlenkách? Je-li evropská byrokracie tak zabedněná, jak se u nás píše, proč tedy již dávno český Honza svým tvůrčím duchem neřídí celou Evropu a místo toho leží doma za pecí a nadává, že pomalu chladne? Tedy ta pec.
Je v nás stále cosi lokajského, poddanského. Umíme přikazovat, nebo poslouchat. Nutně potřebujeme ženy a muže, kteří jednají s partnery jako sobě rovnými a dokážou je přesvědčit o své věci. Protože mají náskok. Možná díky technice, ale především díky myšlenkám, které jiní přijmou za své, protože jsou užitečné a výhodné i pro ně.
Česká světová otázka
Masaryk věděl, že buď je „otázka česká otázkou světovou, nebo vůbec není.“ Nemysleme hned na nacionalismus. Mysleme na to, že vše, co u nás děláme, vytváříme, vyrábíme, musí sloužit nejen nám, ale být k něčemu také třeba v Portu či Antverpách nebo nejlépe i v Singapuru. Takových firem je u nás spousta. A přibývají. Jen politika zaostává. Politika na rozdíl od byznysu myslí pomalu a v malém.
Přistupujeme k Evropské unii jako k úřadu, ne jako k aréně názorů. Chodíme tam se suplikami, nemáme ambici hrát v tom koncertu sólo. Je náš problém, jací jsme. Je i náš problém, jak, čím a za kolik zde budeme topit či svítit. Znáte to: Začněte dělat něco užitečného a další se přidají. Potřebujeme evropskou diskusi o jádru. Máme k tomu něco víc, než že nám to chce Brusel zakázat?
Reklama
foto: Shutterstock
